Po rozchodu s Rivkou najde Thomas deník jednoho z jejích předků, Meiera Kovalského. Osudy muže narozeného roku 1880 v zapadlém polském městečku ho osloví tak, že se rozhodne o něm natočit film. Spolu s ním pak čtenář odkrývá životní cestu věčného emigranta, kterému v roce 1905 kozáci oběsili bratra a jenž jako desítky jiných Židů v té době putuje Evropou ovlivněnou revolučními náladami, nemocemi a bídou, ale i krásnými sny a prchavými láskami...

Kapitola 2
„Žert bdícího mrtvého“ od Myriam Feldmanové

Brusel, listopad 1963

Já, Meier Kovalsky, Žid bez státní příslušnosti, narozen roku 1880 v Siedlcích, polském městečku tehdy okupovaném carským Ruskem, jsem naposledy vydechl. Už čtyřiadvacet hodin jsem mrtev, a aniž kdo tuší, bdím, vzdoruji řízení osudu, abych si splnil svůj drahocenný sen: být při svém pohřbu.

Celý život jsem hrál divadlo, doufám tedy, že nikdo nepozná rozdíl mezi mnou a opravdovou mrtvolou. Doufám, že když už jsem tolik let brázdil křížem krážem Evropou, bude paní Příroda tak laskavá a ještě mi pár hodin života nechá.

Popuzuje mě, že se mrtvý nemůže zúčastnit svého pohřebního obřadu. Proč takové potěšení odpírat bytosti odsouzené k tomu, že už se nikdy nebude radovat?

Ještě pořád jsem zvědavý jako dítě, nejsou za tím žádné zlé úmysly, a sice mě píchne u srdce, pomyslím-li na smutek své družky Heleny, svých dětí a vnoučat, ale jinak už se tetelím při pomyšlení, jak budu pozorovat své blízké a jejich přátele, až budou můj odchod na věčnost oplakávat. Strašně rád jsem se vžíval do různých rolí, a dík tomu jsem dokázal leccos obejít. Líbilo se mi rozdávat smích. Podělil jsem se s ostatními o dobrou náladu, a tak jsem zahlazoval jizvy, které v mém srdci zanechala minulost.

Kdysi v Polsku jsem dělal divadlo se spolkem rozhořčených mladíků. Později, za diaspory, jsem vystupoval s malými soubory, nastudovali a uváděli jsme hry jako Šolom Alejchem, Šalom Aš a Šalom An-Ski¹. Jistě jste si všimli, že v mé umělecké dráze se Šalom vyskytuje hodněkrát. Dlouhý nos našemu bouřlivému století! Aniž kdo tuší, má posmrtná maska takhle prostě vystavuje svůj pobavený úsměv.

Rozhodnuto, v den svého pohřbu ztělesním roli hlavního pořadatele. Když mohl Hergé stvořit mluvícího psa (mám ho před očima i s jeho Tintinem, otáčí se na velké ceduli na domě u nádraží Gare du Midi, ve čtvrti, kde jsem bydlel posledních třicet let svého života), tak proč bych já si nemohl zpříjemnit mrtvou náladu v domě smutku a představovat si, že řídím svůj smuteční obřad? Tedy hru, ve které budu mít hlavní roli, rovný jak pravítko budu stát před uplakaným davem, na sobě ten svůj nenošený šedý kabát, který mi dle závistivců a zlých jazyků dodává vzezření aparátčika sovětské komunistické strany. Kdyby tak nějaký filmař mohl mou performanci záhrobního herce natočit. Jsem si jistý, že bych se mohl srovnávat s hereckými hvězdami, jako jsou Louis Jouvet, Pierre Fresnay, Michel Simon nebo Raimu. Budu stát s hlavou vztyčenou, se svatozáří své skvělé bílé hřívy, plamenný pohled upřený do dáli, levou ruku odevzdanou sevření zubaté, zatímco pravá zůstane volná, abych mohl poděkovat všem, kteří a hlavně které mi udělají tu radost a přijdou mě vyprovodit na onen svět. Už jsem naznačil, že jsem ženy moc miloval, a ačkoli za mého života panovala značná mravopočestnost, dovedl jsem ocenit jak jejich úsměvy, tak jejich zadky, jejich vzletnou duši i vlhké nitro. Věnuji postranní myšlenku citlivkám, jež by probudily mrtvého, jen ať neváhají a přijdou mi poblahopřát, než opona půjde dolů.

Škoda že na tohle představení nemůže přijít Maria Walschotsová, matka mých dvou synů, skonavší následkem srdeční mrtvice koncem podzimu 1944. Pocházela z dělnické rodiny, z přístavního města Antverp, a byla to pravá Vlámka. Potkal jsem ji na začátku století v dílně brusiče diamantů, kde jsme opracovávali drahé kameny. Jak byla krásná s těmi tmavými, hedvábnými a vlnitými vlasy, rozzářenýma hnědýma očima a hebkou, matnou pletí, jež vyzývala k tomu, aby se člověk ztratil mezi hory a doly jejího smyslného těla.

Žena, jež se mnou tehdy sdílela lože, pronesla chvilku před smrtí ona strašlivá slova: „Nechci být pohřbená se Židy.“ To ale byla ťafka! Už tak celý skleslý smutkem jsem se po jejím nečekaném přání ještě začal užírat výčitkami. Měl jsem jí ukázat, zač je toho loket: to stvoření s breughelovskou postavou, navyklé přehánět a před ničím se nezastavit, by se pak snad přece jenom nebránilo tomu, aby je hlodali červi filosemité.

Maria tedy byla pochována do křesťanské půdy a já se rozhodl, že se k ní připojím. Takže mám už dlouho zamluvené místo v Anderlechtu na obecním hřbitově.

S gustem si pročítám kondolenční dopisy a telegramy, které došly mým dětem, zejména když Fernand, výtečný politik ze socialistické strany, předal Saulovi dopis od křesťansko-socialistického ministra Arthura Gilsona. Minuta slávy je ale hned pryč, a pak mě užírá vtíravá úzkost. Obávám se, že přikvačí ortodoxní židé a udělají brajgl, aby pro mě i přes mou mrtvolu vydobyli privilegium, že se budu rozkládat v prsti Mojžíšova zákona. Cesta do pekla je totiž vydlážděna dobrými úmysly a vousatí, tak jako jiní fanatici, touží zachraňovat zbloudilé ovečky.

Před zbožnými lidmi jsem vždycky byl za špatného žida. Krom svazku s šikse a dvou nemanželských harantů vyšlých z lůna bezbožnice mám vroubek, že jsem zběhl ze synagogy a většinu života strávil tlacháním na ulici, přičemž jsem velebil křížení ras a zrušení soukromého vlastnictví. Proč tedy pravověrní stojí o mou mrtvolu? Dalo jim snad mé chování v posledních letech nějaký záblesk naděje? Pramen a ústí řeky života? Uznal jsem, že mám svůj věk, bez zábran se vrhl proti proudu do plodové vody tradic svého dětství, s potěšením se koupal v lázni svého původu, až má schránka opuštěného člověka nakonec v pěně otcovských vln pookřála. Nebránil jsem se navázat kontakt se svými blízkými, kteří více než já tíhnou k tradici, hlavu jsem si přikryl kipou, když jsem s nimi zasedl k jídlu na Pesah nebo Roš ha-šana. U stolu mě, křehkého staříčka, hřála tisíciletá návaznost, povznášelo mě čtení posvátných textů.

Ale vraťme se k mým plánům do budoucna. V touze přetáhnout stanovené datum mě posiluje přesvědčení, že mi mé poslední chvíle byly upřeny. Ještě před pěti dny jsem si to pevným krokem rázoval po anderlechtské ulici de Fiennes, když jsem si šel pro noviny a nakoupit. Pak jsem si trochu četl, lehce odpočinul, popovídal si se sousedy o politice, a kolem sedmé večer jsem začal mít pocit, že musím zrychlit. Pojedl jsem matesy s máslem a se solí, vypil čaj s citronem, hlasitě srkaje třesoucími se rty (hrál jsem si na starouška), chvíli jsem žižlal jablko, spolkl pět tabletek aspirinu, jež jsem pravidelně bral s takovým odhodláním, až to mé blízké znepokojovalo. Nemyslel už jsem na nic jiného než dostat se co nejdřív do svého doupěte, do své tiskárny, svého světa, své pýchy. Dobře jsem věděl, co zrychlení vnitřních hodin znamená, říkal jsem si, že nesmím ztratit ani okamžik. Opustil jsem byt, kde se mě snažila zadržet Helena, už od roku 1946 má družka, seběhl jsem po schodech činžáku, abych se kvapem dostal do krámu. Rozsvítil jsem, zapnul stroje, oddechl si, že mi právě není v patách Abrahám Sade, společník, co se ode mě na krok nehne, jako bychom byli ještě děti. Věnoval jsem něžný pohled písmovnici a literám, potom myšlenku svým kamarádům sazečům, s nimiž jsem se snažil změnit svět, a dal jsem se do práce. Však to bylo něco, tisknout svatební oznámení Leninovy dcery se synem Zinovjeva a pozvánky pro řadové občany, ony bytosti skryté ve stínu, z nichž ale vyzařuje skutečné světlo lidství. Musel jsem oznamovat svatby a narození, a vysmíval jsem se pravidlům, která lidi uzavírají do ubohých klanových a společenských hradeb. Dík svým nástrojům, své technice a uměleckému nadání jsem podporoval svazek dcery kožešníka Fienkelsteina se synem povaleče Beyera de Rilke, nebo dával na vědomí, že na svět přišlo čtvrté dítě Dupont-Lipschitzových, a na uvítanou děťátku organizoval velikou oslavu, kde farář bude broukat jidiš písně, rabín předříkávat Baudelaira, světský radní odrecituje súru a pastor zazpívá Internacionálu...

V sále, kde se slavnost konala, se pravidelně zjevovala Helena. Kde jenom ženské berou to nadání všechno zazdít? Jak hodiny přibývaly, ksicht se jí protahoval čím dál víc. Rysy jí povolily, drdol měla našikmo, župan zapnutý nakřivo. Proti své vůli jsem zažíval pocit hanby, když jsem její mizerné vzezření porovnal s krásnými toaletami povzneseně kroužících tanečníků. Jakmile se přiblížila čtvrtá hodina, vždy jsem to vzdal a uvolil se jít spát. Svou povinnost jsem přece splnil, a bylo načase, aby se ti flamendři vrátili do svých domovů, zakutali se do svých ulit a zklidnili své emoce. Nikdy jsem nebyl mstivý, ale na Helenu jsem se zlobil. Ne proto, jak tam vždycky vpadla nebo že pořád vzdychala, ale kvůli tomu, že na mě věčně zahlížela, přezíravě mě pozorovala, jako by se přede mnou měla na pozoru anebo jako by mě už nemilovala. Vracel jsem jí to tak, že jsem se pevně zamotal do peřiny a čekal, až se probudí se zmrzlým zadkem, načež jsem sehrál scénku, kdy se má nezničitelná kostra skutálela na zem. Tím jsem upoutal pozornost ke své osobě. Ale ani to mi nestačilo. Projev zájmu od milované bytosti vášeň nenahradí...

Nedohlédl jsem ale, jak si svým chováním zavařím. Po několika týdnech se moje děti rozhodly, že nás umístí do domova důchodců. To byl začátek konce. Čím se asi může člověk v plné síle zabavit v tomhle omezeném prostoru mimo běžné dění? Může se v předpokoji smrti sebrat? Není snad zotavení určeno nemocným? Přestávky dětem? Prázdniny hlupákům? I když mám na paměti, že právě ony byly vydobyty nadmíru pracně, tento model u mě vyvolává představu nudy, smrtelné nudy, jež vyústí ve věčný spánek.

Proto se nebudu bránit a pustím se do toho, o čem se nemluví. I když mě všichni prohlásili za mrtvého, jako klíště se držím veškerých funkcí, jež mě spojují s životem. Aspoň těch zcela nenápadných. Například paměť. Vybavuji si nejmenší detaily maličké fotky, kterou před deseti lety pořídil můj starší syn, Saul Kovalsky. S lístkem pořízeným v akci „strávit den u moře“ jsem nastoupil do vlaku směr Ostende. Netoužil jsem po nějakém povyražení, ani jsem nepotřeboval utéct z města, chtěl jsem překvapit svého vnuka George, slyšet ho, až se bude chlubit rybářskými úlovky krevet a řadami vystavěných věží. Můj zakaboněný obličej dokonale odrážel, co pro mě radosti pobytu na pláži znamenají. Seděl jsem natažený na lehátku a trucoval, jelikož má neteř Myriam Feldmanová mi ve snaze uchránit mě před sluníčkem uvázala kolem hlavy kostkovaný kapesník, a udělala tak ze mě koš na piknik. Na plátěném lehátku se mi sedělo mizerně, kšandy mi šponovaly kalhoty, že jsem je měl až po prsa.

Dvouhodinová cesta stačila, abych zestárnul o dvacet let. Já, romantický svůdník, jsem vypadal přesně jako děda, jehož táhnou s sebou, protože ho nemůžou nechat doma samotného. Já, který jsem unikl kozákům i nacistům, jsem tady trpěl týrání od děcka, co se mi balonem strefovalo do ksichtu, a strádal, poněvadž se mi písek dostal mezi prsty u nohou – tedy ty, co mi zbyly, protože dva jsem si usekl, abych se v Polsku vyhnul vojně.

Jak je ten život absurdní! Spočinul jsem na smrtelném loži s rukama zkříženýma na břiše jako svatý, a dal bych veškerou energii, jež mi zbývá, jen abych mohl tenhle mejdánek u moře znovu prožít. Proč musí být člověk nemocný, na mizině, opuštěný nebo mrtvý, aby si vychutnal štěstí a jeho malé radosti?

Helena v koutě sálu vzlyká a smrká a já myslím na naše syny. Já, nedůležitý žiďáček, jsem povil neobyčejné muže. Můj starší, Saul, je světově proslulý klavírista a Fernand známý právník těšící se uznání bruselské advokacie, vynikající odborník na mezinárodní právo. Co všechno dokázali! Znovu je přes svá jednou provždy zavřená víčka vidím, jak se nimrají v tom, co mají na talíři: brambory s cibulí, někdy s trochou špeku. Nečinné srdce mi buší o sto šest, když si vybavím, jak zaraženě koukali, když jim bylo proti srsti vzít si boty s podrážkami podlepenými tvrdým papírem a navléct příliš krátké kalhoty nebo obnošené šaty, které nám věnovali bohatší sousedi.

Myslím, že jsem byl dobrý táta. Dával jsem se celou duší, věnoval dětem pozornost i lásku. Takový vklad ale notáři neznají, nefiguruje v obchodních vztazích a finančních rozvahách. Nedokázal jsem sice naplnit peněženku, ale neuplynul den, abych nepodpořil nebo neobdivoval u svých synů talent, nebylo dne, kdy bych neprosil nebesa, aby jejich život byl lepší než ten můj. Byl jsem otec. Jsem otec. Saule, Fernande, vždycky jsem na vás byl pyšný a v den svého pohřbu vás obejmu jako ještě nikdy. Musím vám poděkovat za štěstí, k němuž jste mi dopomohli, za to, že jste mému životu dali smysl. Děkuji. Vězte že těch šest písmen toho řekne víc než všechny proslovy, kterými jsem vás mohl krmit, a všechny peníze, co jsem nevydělal.

Po mé posmrtné masce stéká hořká slza. Bavilo mě vyprávět, jak se svými syny sdílím nadšení pro divadlo. Jsem dalek toho, abych srovnával své skeče v jidiš s interpretací Beethovenových sonát či s obhajobou doktora Mosaddeka, bývalého předsedy vlády íránského šáha. Nebo stavěl vedle sebe besední prostory se slavnými sály Pleyel, Gaveau či Carnegie Hall anebo s jednacími síněmi Mezinárodního soudu v Haagu. Nebo se dokonce snažil vyrovnat se svými otahanými kostýmy šlemazla fraku a motýlku virtuoza a advokátově obleku s náprsenkou. Co na tom, každému po zásluze, každému co jeho jest. Saul byl mlčenlivý, ale našel způsob, jak se vyjádřit v notách a stupnicích, přes zvýšené i snížené tóny. Fernand v sedmnácti vyhrál na Všeobecné výstavě v Paříži první cenu v řečnické soutěži, měl nadání pro jemnosti francouzštiny i pro přednes a cizeloval si ho na občanském a trestním zákoníku. Když jsem v Antverpách potkal Mariu Walschotsovou, mluvila vlámsky, já polsky a jidiš, ale naštěstí pro nás tenhle dialekt obsahuje hodně německých slov. Domlouvali jsme se očima, rukama i srdcem, než jsme si osvojili pár pojmů francouzsky, v jazyce, v němž jsme chtěli vychovat naše děti.

Když se tak zamyslím, zdá se mi, že jsem si svoje odžil. Nebylo by rozumější zvednout kotvy a přijmout to, o čem se nemluví? Smířit se s tím, že patřím minulosti? Přežívat už jen ve vzpomínkách těch, co tu zůstali? Nač se tolik bránit? Proč má nehybná prsa nadskočí, kdykoli si navrhnu, že ten souboj skončím?

Myslím, že jsem držel smutek za sebe, ale nikoli za ty, které mám rád. Buďte klidní, zaměřím se jen na to hlavní, nebudu vám je představovat všechny. Jen vnučku, Cecílii, mou puškele, osmileté křehké kuřátko s citlivým výrazem, s bledou tváří zdůrazněnou hnědými kadeřemi a neklidným pohledem. Včera večer jsem natahoval uši, abych pochytil, co si kolem mé tělesné schránky šeptají – kdyby tak věděli, že je poslouchám – a zaslechl jsem, jak Saul říká Heleně, že můj odchod maličkou rozesmutnil tak, že odmítla jíst, a prý se tolik bála sama spát, že se šla uložit k mamince do postele. Co s tím zmůžu? Proč mi bylo určeno ukázat tomuhle andílkovi, co je bolest ze ztráty někoho blízkého? Cecílie je po Georgeovi a Viviane třetí dítě mého staršího syna a Myriam Feldmanové, jemné, vzdělané a legrační ženy, s níž jsem po více než čtvrtstoletí sdílel tajemství a důvěrnosti. Nejsou tomu ani dva týdny, co jsem holčičku objímal svýma silnýma rukama, až jsem ji málem umačkal. Netušil jsem, že na mě za rohem čeká zubatá s kosou, byl to můj způsob, jak se obrnit proti tragédii, jako bych dívenku chtěl označit svou pečetí, na celý život ji ocejchovat svou náklonností, jež by ji hřála v těžkých chvílích, dal jí důkaz lásky, který by mohla předat svým dětem, jež už nikdy obejmout nebudu moct.

Můžu si nakrásně všechno zdůvodňovat, stejně nad sebou nepřestanu bdít. Jsem nedopečený mrtvý. Na svých kostech nijak nevisím, jen se příliš znepokojuji budoucností svých blízkých, a neumím to vzdát. Já udělal, co se dalo, půl století jsem bojoval za lepší svět. Bránil jsem se. Nepokrytě bojoval. Držel jsem hlavu vzhůru. Pomáhal všem, kdo na tom byli hůř než já. Teď skoro ztrácím půdu pod nohama, a nedokážu to vzdát – ano, je to domýšlivé – nedokážu přestat myslet na světlé zítřky. Udělal jsem, co bylo třeba? Nezmýlil jsem se? Oplakával jsem Stalinovu smrt, jako bych brečel pro dítě, ačkoli jsem věděl o jeho zločinech a byl jsem jimi rozhořčen. Byl jsem pyšný, když podepsali Varšavskou smlouvu, ale při represích proti postupimským zrádcům jsem se bouřil. Musí dějiny běžet pořád dokola od začátku? Na co jsme bojovali s carskými kozáky, když jsem se pak měl dívat, jak po mém rodném Polsku a Maďarsku dupe Rudá armáda? Zpíval jsem Internacionálu, a najednou Němce dělí železná opona a velké mocnosti se vysmívají geografickým zákonům tím, že nasekají obdobné zdi v Koreji a Indočíně. Měl jsem rád Belgii, zakořenil jsem ve vlasti převozníků slov a myšlenek, a dnes se země, kde jsem našel azyl, třese pod zápalem regionalistů vzešlých ze zrady Leopolda III. a dovolávajících se oprášených idejí velkých stávek dělnické třídy. Zpíval jsem Čas třešní. Miloval jsem Vlámku a na důkaz lidské hlouposti se mí dva synové považují za nuly, protože k čisté rase nepatří a v očích židů jsou gójové. Co to lidi popadlo, že se začali takhle sdružovat do kmenů?

Ležím na svém tvrdém loži v pokoji bez topení, srdce mi bouří údivem a vzpourou. Jako dítě, co poprvé sedí v kině, sleduji obrázky, jež běží v mé mysli. A přišel epilog: na chodbě domova důchodců je randál. Přesně toho jsem se obával, dorazili ortodoxní židé a chtějí se zmocnit mého těla. Helena řve, že se jí synové postavili a jdou zajistit, aby byla splněna má poslední vůle. Všechen ten rámus mě ohlušuje, prsa mám sevřená jak v kleštích, ruce a nohy váží tunu, mysl se mi zakalila. Zvedá se mi žaludek, dusím se... Proč někdo neotevře okno, bojí se snad, že nastydnu?

Je čas, abych složil karty a přenechal svou budoucnost v roli mrtvoly dětem. Proč jsem tolik visel na úloze živého, co si hraje na mrtvého? Je ostuda, když to opotřebované srdce vzdá a jeho majitele pochovají? Můj život byl plnohodnotný. Zažil jsem pogromy v Polsku, zrod revolučních myšlenek ve středověkém světě, carské represe, vznik sionistického hnutí, emigraci do Západní Evropy, dělnický úděl, velkolepost a mizérii komunismu, první světovou válku, hospodářské krize, Hitlerova vítězství, okupaci Belgie, hon na židy, odboj proti nacismu, a nakonec mě hodně zmátl vznik státu Izrael.

Žádám jen o poslední radost. Přál bych si, aby mi v den pohřbu zarecitovali větu Saint-Pol Rouxe, z níž mi vždycky naskáče husí kůže. Bůh ví, možná v té bedně má sinalá tvář vzrušením anebo ostychem zrůžoví: „Jen pěkně pomalu, Pánové Hrobníci. Jen pěkně pomalu, neboť měl jistě všechny naše ctnosti, ale dělil se také o naše hříchy. Jen pěkně pomalu, protože s ním nesete celé lidstvo.“
 

1. Známější pod jménem Šlomo Rapoport. ^zpět