Olivier Cadiot sice nepatří mezi nejznámější dnešní francouzské autory, nicméně literární scénu jeho tvorba ovlivňuje. Cadiot je lyrik, sám říká, že „poezie dnes potřebuje fikci, protože se musí zbavit patosu“. Jeho texty se inspirují širokým rejstříkem aktuálního lexika – literatura je podle něho jediným uměním schopným s využitím techniky dobrého DJ promísit vše od filozofie po zahradničení. Napětí vznikající mezi poezií, románem a divadelními texty je pro Cadiota tou správnou výzvou k hledání nové formy literární výpovědi. V rozhovoru s Nelly Kapriélianovou pro revue Inrockuptibles například říká: „Co vlastně dnes znamená poezie? Je to zvukový projev, nebo divadelní performance? Poezie nabývá nejrůznějších forem. A já ve své tvorbě mísím všechny žánry dohromady. Podle mě může být kniha poskládána jak z prvků fikce, tak i poezie.“ V Cadiotově pojetí je básník ten, koho uchvacují různé hlasy, kdo je umí prosívat, tlumit, zesílit, přijmout za své, odvracet od sebe. Kdo se stává jejich rukojmím, umí přejít i na jejich stranu, nad nímž hlasy druhých někdy vítězí, pohltí ho, až sám zmizí.

Kniha Konečný a trvalý návrat milované bytosti (Retour définitif et durable de l'être aimé, P.O.L., 2002) patří k nejoriginálnějším počinům ve francouzské literatuře posledních let. Už její název vyzývá ke snění. A způsob, jak je napsána, čtenáře nenechá na pochybách: Cadiotovy texty jsou v tomto směru zcela ojedinělé. Mísení žánrů, poetické vstupy, chvílemi iluze románu, divadelní monology – ostatně adaptace textu pro uvedení na divadle na sebe u Cadiota nikdy nenechá dlouho čekat. Obraznost v této knize dosahuje nebývalých hranic, je daleko bohatší než v předchozích Cadiotových titulech. Atmosféra je však ponurejší, tón smutnější.

Ocitáme se ve virtuálním světě. Namísto velkolepého začátku máme pro začátek vystačit… s králíkem. Procházíme se po zelených pastvinách, po polích, navracíme se k přírodě. Králík ne a ne se vybarvit. Má mít barvu růže zvané "Green fluorescent", pak zmizí v „průsvitné krajině“ a je vlastně čtyřrozměrnou zvěří... Cadiotovy věty i obrazy jsou tak zhuštěné, že má čtenář pocit, jako by sledoval neobyčejně zrychlený film. Všechno to běží tak rychle, až už nic nevidíme, až jsme najednou mrtví. Ničemu nerozumíme.

Knihu tvoří krátké odstavce někdy o jediné větě, jindy obsahující stručné výpovědi spojené čárkami: „Je to daleko“ nebo „Sněží“ či „Plavu“, „Ticho“, „Malátný kapr“, Nereeálnost minulosti“, „V knihách se skutečně hovoří“, „Největší vítěz je ten, na koho se zapomnělo“. Tato forma urychluje čtení, a přitom jednotlivé prvky odděluje, jako centrifuga. Uprostřed zůstáne vše podstatné, na krajích pak jen pěna okolního hovoru, jenž se do textu dostal. Dlouho se čtenář ptá, o čem se tu vlastně mluví? O nějakém citovém zklamání, jak naznačuje název knihy? Jistě, avšak velmi nenápadným způsobem. Hovoří se o fluoreskujícím králíkovi, o kravách, o zeleni a o tmě, o pikniku a hledání, o psychopatickém strýčkovi s panovačnými sklony, o básnířce, jež je velmi in, o návštěvě lékaře, jež rozhodně neuklidní, o vysněné sestře a pátrání po dvojčeti.

Vypravěč je nejistý stejně jako čtenář. „Snažím se pochopit, co to dělám“ „Vysvětluji, ale proč vlastně, přeháním to“ „Asi jsem neměl“ „Když už mluvím“ „Nejsem tu na prázdninách“ „Chystám něco velikého“ „Opustil jsem kvůli tomu velmi důležité věci, mám někoho rád, někoho jsem ztratil“… Až o kus dál se dozvídáme „Tentokrát lituju/ že jsem to všechno/ už dřív vyprávěl, lituju, ta historka/ s fluoreskujícím králíkem je moc složitá, je to jenom obraz, to je všechno, měl jsem prostě říct: králíku, miluju tě“…

Knihy Oliviera Cadiota osloví jen náročné čtenáře, již se nebojí poezie a nezběhnou před literárním experimentem. Jak uvádějí některé recenze ve francouzském tisku, rozhodně stojí za to poznat Cadiota „life“, tedy poslechnout si jeho tvorbu v autorském podání. Naštěstí nabízí internet aspoň úryvky z některých jeho čtení nebo divadelních představení.

Úryvek na webu nakladatelství P.O.L.: Retour définitif et durable de l'être aimé.

Citace z recenzí:
„V knize zdaleko vše nechápeme. Ale vlastně to není až tak důležité, místo podivování se musíme nechat unést. Jako ve filmech Davida Lynche zakoušíme opojný pocit dosud nepoznaného, nečteného, pocit, že se dotýkáme modernosti, že objevujeme svět, a ne jen nějaký produkt." Olivia de Lamberterie, Elle, 14 janvier 2002

"Je to kniha otevřená, napsaná v tom nejpřítomnějším přítomném čase, a proto nabízí nekonečno možných i nemožných způsobů čtení." Bertrand Leclair, La Quinzaine littéraire, 15 janvier 2002

"Krátké věty, jen načrtnuté obrazy, špatně zakódované citace: Cadiot pracuje s rytmem. Poezie dnes může mít jakoukoli formu; u Cadiota prochází mluveným projevem, vnitřním monologem, přerušovanými dialogy, nabízí šokující protiklady, ale nikdy žádná vysvětlení, zatáhne čtenáře do dýchavičných odstavců, jež tak jako haiku přistanou ve stručném leitmotivu, místu pro odpočinek, startovací ploše k dalšímu rozmachu." Isabelle Rüf, Le Temps, 4 février 2002