Francouzský spisovatel Pierre Lemaitre (1951) vstupuje na český knižní trh s razancí. Kniha Zlín zahajuje autorovu sérii s detektivem Verhœvenem prvním thrillerem Alex, který v roce 2013 získal od britského sdružení autorů krimi cenu za nejlepší překladový titul. A Euromedia-Odeon nabízí román Na shledanou tam nahoře, ověnčený loni prestižní francouzskou Prix Goncourt, který kriminální zápletku obohacuje o historické dekorace, sociální antagonismy a morální dilemata.

Udělení nejvýznamnější literární ceny autorovi, který měl dosud jen omezené publikum mezi čtenáři thrillerů, francouzská média vnímala jako posun od lpění na literární výjimečnosti díla k důrazu na jeho schopnosti oslovit široké čtenářské publikum: volba profesionální poroty, jež román označila za nejlepší dílo roku, byla komentována jako další důkaz kapitulace literárních kruhů před komercionalizací literatury.

Román Na shledanou tam nahoře se odvíjí od události, jež se odehrála v listopadu 1918, pár dní před koncem války. Poručík Henri d’Aulnay-Pradelle si na poslední chvíli uvědomí, že má-li z války vytěžit co možná nejvíc, musí se ještě honem zviditelnit. Jenže vojáci už bojovat netouží, jsou myšlenkami víceméně doma. Pradelle vymyslí zbytečný útok na bezvýznamnou kótu 113, ale navíc se uchýlí ke lsti: dva ze svých mužů zastřelí. Navlékne to tak, že kulky přišly od nepřítele – a vyburcuje oddíl ke slepé odplatě.

Tahle příhoda svede dohromady tři protagonisty románu. Albert Maillard je řadový voják, v civilu účetní z chudých poměrů s nicotnými ambicemi, neprůbojný a vlastně nezajímavý člověk. Édouard Péricourt je naopak plný protikladů: nadaný umělec z velmi bohaté rodiny, jenž však u otce nenašel pro svůj talent pochopení. Albert s Édouardem se v zákopové válce dokonale poznají až poté, co se je Pradelle pokusí sprovodit ze světa coby nechtěné svědky zmíněné dvojité vraždy. Albert skončí po výbuchu granátu zasypaný vrstvou hlíny a raněný Édouard ho vyhrabe a zachrání. Hned nato ale zásahem střepiny přijde o kus obličeje. A znetvoření dál bude řídit každodennost i plány obou již brzy demobilizovaných vojáků.

Strašné znetvoření
Současná francouzská literatura se poslední dobou dívá do dějin poměrně často: autoři nacházejí inspiraci v první (možná v souvislosti s letošním stým výročím) i druhé světové válce; ti odvážnější otvírají mnohem ožehavější téma války alžírské. Z velké části je tato volba vedena zkrátka tím, že jde o období bohatá na náměty jak akční, tak reflexivní. Zároveň ale nabízejí také možnost hledat paralely dnešních událostí i idejí, případně poukázat na problémy staré jako lidstvo samo. Lemaitre například při své pražské návštěvě spojené s uvedením českého překladu přišel s provokativním srovnáním dvacátých let a současnosti: stejně jako Francie nevěděla, co si počít s demobilizovanými vojáky, stejně jako zela propast mezi těmi, kdo poslušně odešli bojovat na frontu (a splnili úkol, vyhráli), a těmi, kdo mezitím obsadili jejich místa v zázemí – tak dnes zůstává bezradná před zástupy těch, kdo poctivě pracovali, založili rodiny a vzali si hypotéky, načež po padesátce přijdou o práci a skončí jako nezaměstnaní, společnosti na obtíž.

Lemaitre zvolil smyšlené postavy, které se pohybují v reálných „dekoracích války“ a v určitém směru mají skutečné předobrazy – prožívají osudy, jaké se odehrát mohly, a možná se i v několika obměnách odehrály. Fiktivní příběh dává autorovi možnost připomenout válku se všemi jejími hrůzami a zároveň oslavovat hodnoty věčné, které se v těžkých zkouškách o to víc blýsknou: přátelství, obětavost, odvahu, kreativitu, sílu snů a ideálů. A postavit je proti stejně univerzálním neřestem, jako jsou kariérismus, chamtivost, závist, sobectví, jež amorálního člověka dovedou k podvádění, lhaní, okrádání i vraždění.

Ale nezapomíná ani plasticky vykreslit bojiště. Těch několik scén, jež se před našima očima v zákopech a při útoku odehrají, představuje válečnou vřavu jako místo, kde se složitě překrývají osudy a kumulují jejich slabosti: ne každý je hrdina, ne každý sní o vlasti a vítězství, ne každý je čestný. Takové učebnicové typy tu vůbec nejsou. Naštěstí válka rychle končí – jenže po návratu je vše mnohem složitější. Zvlášť pro ty, kdo se nemají kam vracet.

Jako z Bídníků
Poté, co Albert ještě ve vojenské nemocnici zohavenému Édouardovi obstaral falešné doklady, už nelze z víru dalších příhod vystoupit. Albert se stává jeho pečovatelem a v podstatě druhem. Musí obstarat obživu pro oba a hlavně shánět morfium. Je připraven krást, snad bude muset i zabíjet. Édouard ale vymyslí, jak se mohou stát milionáři. Vypadá to, že na základě smyšlené nabídky na zhotovení pomníků padlým vyberou na zálohách od francouzských radnic obrovské jmění.

To Pradelle z války skutečně přišel jako hrdina. A štěstí mu přeje i dál: vyhraje státní zakázku na exhumaci padlých a výstavbu velkých hřbitovů, kam se svážejí ostatky válečných obětí. V touze vydělat co nejvíc najímá nekvalifikované a nespolehlivé dělníky, dokonce rozhodne, že se pro snížení nákladů budou ostatky ukládat do maličkých rakví. Proto pak dělníci těla obětí musejí ohýbat a lámat. Dokumentace je napůl popletená a napůl úmyslně falšovaná, obsah hrobů málokdy sedí s tím, co hlásají nápisy na křížích, někteří francouzští vojáci jsou pohřbíváni s pozůstatky Němců...

Zatímco Pradellovy podvody vyplavou na povrch a je po právu potrestán, Édouard s Albertem mají sice namále, ale autor je k nim shovívavější. Čtenářsky je to vděčné řešení, ale vyznění díla trochu nahlodává: příliš jasně oddělené kladné a záporné postavy jsou dnes v tomto žánru podezřelé. Ostatně už výchozí koncept Lemaitreova románu je velmi tradiční, jako vystřižený z časů Hugových Bídníků: lineární příběh v podání vševědoucího vypravěče a při zachování posloupnosti dějů, oživený pouze střídáním dvou hlavních, různě se prostupujících dějových linek. Zlo je potrestáno, dobro vítězí.

Daly by uvést ještě další více i méně nápadné prvky, které dílo tlačí do kategorie knih, jež jsou nekonfliktní co do literární tradice i konzumního čtenářského očekávání. Přesto román nabízí i momenty, jimiž přesahuje průměr a které ospravedlňují volbu poroty nejprestižnější francouzské literární ceny. Lemaitre je mírný ke svým postavám, nicméně nemá tendenci glorifikovat nejen válku, ale ani období následující. Naopak, z otázek společensko-historických záslužně otvírá třeba nepříliš známou záležitost zapojení senegalských a čínských dělníků do poválečné obnovy Francie. Ač jeho text vychází z pečlivého studia dokumentů, autor dílo nepovažuje za historický román: sám ho představuje jako pikareskní. Hlavní hrdina, Albert, se dopouští hrdinských činů zásadně proti své vůli, zmítá se mezi touhou pomoct a vyhovět svému příteli a mezi neschopností prosadit si vlastní názor na věc. Lemaitre zkrátka nezapře zkušenost dobrého autora thrillerů: jeho postavy jsou věrohodné právě svými slabostmi a to je ten hlavní motor, jenž čtenáře nutí, aby stránky románu hltal a přemýšlení si nechal až na potom.