Francouzská, frankofonní a světová francouzsky psaná literatura jedno jsou, shodují se signatáři manifestu Pour une littérature-monde, bojujícího za osvobození francouzsky psané literatury od výlučného spojení s francouzským národem.

Většinu nejvýznamnějších literárních cen udělených ve Francii na podzim 2006 získali poprvé v historii autoři píšící sice francouzsky, ale jinak „nefrancouzští“ – nejčastěji označovaní slůvkem frankofonní. Právě toto vydělení jisté části spisovatelů, na jedné straně považovaných za součást francouzské literatury, na straně druhé ovšem volbou přívlastku pro určitou odlišnost jednoznačně vyčleněných, se stalo hlavním tématem manifestu, který podepsalo a v polovině dubna otisklo v Le Monde 44 známých literátů původem francouzských či z jiných míst Evropy, ale i ze zámoří anebo třeba z Číny. Všichni z nich píší francouzsky a publikují své knihy ve Francii. Signatáři nepovažují volbu komisí zmíněných cen za náhodnou. Podle nich jde o revoluční změnu v atmosféře francouzské literatury, jež se dala tušit již delší dobu.

Francie jako středobod francouzsky psané literatury se hroutí, či spíše rozpíná do všech světových stran. Dosud byla těžištěm veškeré tvorby, vstřebávala sice vlivy zvenku, přitom ale nutila všechny literární přivandrovalce, aby se podřídili jazyku v jeho „pravé a správné podobě“, a podobně i francouzské národní historii. Teď ovšem, jak se praví v manifestu, je s frankofonií konec. Nastupuje literatura francouzského jazyka, literatura pojednávající o světě a sama svět zastupující – proto se v textu užívá již dříve zavedený termín „littérature-monde“, jenž vlastně implicitně klade mezi pojmy literatura a svět rovnítko. V textu manifestu se odsuzují, místy až ironizují tendence panující ve francouzské literatuře posledních několika desetiletí, ony snahy vymezit či omezit záběr románu čistě jen na román a text samotný, klást přehnaný důraz na lingvistické a textové teorie. Literatura to sterilní období přežila jen zázrakem, a dnes chce hledat nové cesty, stát se živou záležitostí – obdobně jako se koncem 20. století zhroutily velké ideologie, potřebuje i literatura novou tvář. Příznaky různých očistných směrů autoři uvádějí na několika příkladech spisovatelů či způsobů tvorby jak francouzsky píšících autorů, tak velkých současných spisovatelů jiných jazyků a národností. Manifest upozorňuje na podivný zvyk zařazovat určité autory jako „francouzské“, jiné pak spíše jako „frankofonní“, a další častěji jako „světové“, když přitom ve všech případech jde o spisovatele píšící francouzsky. Frankofonní literatura je jimi vnímána jako zcela scestný koncept – neexistuje přece žádný „frankofonní jazyk“, pořád jde o francouzštinu. Teorie zavádějící v této souvislosti například pojem kreolizace vlastně jen ostudně ochuzují úlohu a možnosti literatury psané francouzsky, ale „nefrancouzskými“ autory, totiž těmi, kdo se narodili anebo žijí jinde než ve Francii.

Spisovatelé označovaní za „frankofonní“ se závistí vzhlížejí ke svým kolegům pocházejícím ze zemí bývalé britské koloniální říše – které britská literatura bez výhrad přijala, přičemž nepovažovala za nutné přidělovat jim jen oddělenou, spodní příčku své bohaté knihovny.