Francouzská literatura má po osmi letech „Nobela“ znovu doma – předchozím držitelem ceny se stal Patrick Modiano. Agenturní zprávy s důrazem na dnes takřka nezbytné genderové zúčtování uvádějí, že oceněná Annie Ernaux je první ženou z dosud šestnácti francouzských držitelů Nobelovy ceny a je také sedmnáctá žena v souhrnném seznamu laureátů tohoto vyznamenání světového měřítka, které se uděluje od roku 1901.

Její bibliografie čítá přes dvacet knih, a celoživotní dílo tak podle vyjádření poroty skládá „klinicky ostrý“ obraz toho, jak celospolečenské klima ovlivňuje individuální paměť, jak ji toto kolektivní nastavení utváří a určitým způsobem omezuje. Jinými slovy: ať už Ernaux píše o tom, jak si během studia na vysoké škole zařídila nelegální potrat, nebo o vztahu, který v padesáti udržovala s mužem mladším o třicet let, zachycuje tyto intimní události svého žití na pozadí konkrétní doby a místa a také společenské atmosféry. Kulturně-sociologický rámec jejím textům dodává potřebný přesah, činí z nich kvalitní literární dílo, které lze často vnímat i jako kulturní, sociologickou či historickou studii – s autobiografickými prvky. Proto se romány Annie Ernaux jasně liší od veškeré produkce typu memoárů a zároveň i romancí či čtiva s erotickými náměty, ačkoli rozhodně nelze říct, že by její psaní vyznívalo prudérně.

Obecně se její texty vztahují ke konceptům času, paměti, zapomínání. Spisovatelka se kriticky vyjadřuje o genderových stereotypech, rasismu a sexismu, společenských a kulturních tabu, předurčenosti rodinným a sociálním původem, vzestupu na společenském žebříčku, nesvobodě v sociální i genderové rovině. Vždy ale vychází z peripetií svého života.

Mezi náměty jejích knih najdeme pocity hanby či viny, které zažívala buď jako žena, nebo jako někdo, kdo pochází z příliš skromných poměrů. Přímočaře popisuje své intimní zážitky a zkušenosti: potrat, vynucený sexuální styk, či naopak vášnivou lásku se společensky nevhodným aspektem vztahu daným buď věkovým rozdílem partnerů, nebo skutečností, že udržovali mimomanželský poměr.

Její cesta na výsluní a k prestižnímu zahraničnímu literárnímu ocenění byla poměrně trnitá. Spisovatelka Annie Ernaux čelila nejen přehlížení ze strany kritiky, ale i ostrým výpadům a posměchu. Někomu se nelíbilo, že píše „jenom“ o sobě, jinému, že děj zasazuje do příliš banálního prostředí, které do literatury nepatří, dalšímu vadilo, že její styl není patřičně literární. Postupem času však autorčina pozice sílila, podobně jako se prosazoval celý proud tzv. autofikce, k němuž se hlásí.

Svůj rukopis postupně očistila od všeho patosu a rétoriky, její texty znějí chladně, věcně. Pyšně říká, že před krásnou větou dává přednost větě pravdivé. Dokumentárním, kronikářským zapisováním vzpomínek na pozadí přehledu dobových fakt vytváří velmi cennou fresku, jež spojuje osobní i kolektivní paměť. Uvědomuje si, že literárním zpracováním určité skutečnosti archivuje. „Psaní dává věcem život, zachraňuje je,“ říká.

První román Ernaux vydala roku 1974 (Les Armoires vides, Prázdné skříně), zatím poslední je Le Jeune homme (Ten mladý muž) z letošního jara. Za nejvýznamnější je považován román Les Années, v českém překladu Tomáše Havla Roky. Kniha právě vyšla v nakladatelství Host, které tak navázalo na svazek zahrnující texty Místo a Obyčejná žena v překladu Anny Kareninové, jímž autorku českým čtenářům poprvé knižně představilo v r. 1995 nakladatelství EWA.

Některé z jejích románů se dočkaly filmových adaptací. V poslední době například Passion simple (Jenom vášeň), pořízený podle stejnojmenného románu z roku 1992, popisujícího bouřlivý vztah čtyřicetileté ženy s ženatým Rusem. Na filmové plátno ho uvedla Danielle Arbid, do francouzské distribuce šel snímek letos v srpnu. V roce 2021 získal Zlatého lva na Benátském filmovém festivalu film, který natočila Audrey Diwan podle románu L’Événement (Událost, v angličtině uváděno jako Happening) z roku 2000, v němž Ernaux popsala příběh svého nelegálního potratu. V květnu 2022 na festivalu v Cannes představila dokumentární fim Les Années Super 8, na kterém se podílel i její syn David Ernaux-Briot. Jeho obsahem jsou záběry z let 1972 až 1981, pořízené na dobovou techniku, kdy spisovatelčin tehdejší manžel Philippe Ernaux v průběhu jednoho desetiletí zachycoval každodennost své rodiny. Tento materiál v podobě amatérských záběrů na barevném němém filmovém pásu Annie Ernaux doprovodila komentářem, v němž s odstupem sobě vlastním jednotlivé scény zasazuje do kontextu doby. Hned na úvod tak až odcizeně, zpravodajským tónem vysvětluje, jak se rodina pyšnila tím, že dokázala úspěšně stavět na odiv nově nabytou středostavovskou image, ačkoli byla částečně falešná, neboť dům, který si pečlivě zařídili, jim nepatřil, byl služební. V souhrnu je pak snímek velmi cenným dokumentem o své době, stejně jako i všechny romány Annie Ernaux.

Citlivá bojovnice

Annie Ernaux (1940) vyrůstala v normandském městečku Yvetot, kde její rodiče provozovali koloniál a bistro. Popisuje, že celé dětství v podstatě strávila v tomto malém obchodě, kde potkávala pestrou skupinu lidí a vyslechla spousty hovorů. Pravděpodobně zde se utvářel její pozorovací talent i citlivost vůči jazyku a způsobům komunikace. Ze skromného rodinného prostředí se dostala dál a výš, když odešla studovat. Později žila v savojském Annecy, kde učila na střední škole, než se i s rodinou přesunula do obce Cergy-Pontoise nedaleko Paříže; na místní univerzitě až do důchodu přednášela o francouzské literatuře a v domě se zahradou zde žije dodnes.

Okolo tématu společenského vzestupu se točí několik jejích knih. Ať už v nich rozebírá své vlastní pocity ponížení a hanby v různých prostředích, kde nápadně pociťovala hendikep svého společenského postavení dívky pocházející z chudého provinčního prostředí, nebo popisuje svou rodinu jako celek, rodičovské ambice postoupit na společenském žebříčku výš, dopřát dceři možnost někam to dotáhnout. A později jejich neschopnost smířit se s tím, že do jejich světa už nepatří, pohrdá jím. Na tuto problematiku volně navazuje další, a sice role ženy ve Francii 60. až 80. let, postupná, ale velmi pomalá emancipace v rámci partnerských vztahů, ale i obecněji na poli genderových stereotypů ve vztazích a komunikaci, v rodině, v lásce, v práci, ve společnosti.

Annie Ernaux dnes bývá označována za bojovnici za práva a rovné postavení žen. Často uvádí, že je pro ni důležitá svoboda jako taková. Jako většina francouzských intelektuálů je levicového přesvědčení, otevřeně podporovala kandidaturu J.-L. Mélenchona, naposledy v prezidentských volbách, a naopak neskrývá své výhrady k Emmanuelu Macronovi. Otevřeně komentuje různé kauzy a aféry, patřila například mezi hlasité přívržence hnutí žlutých vest.

Příběhy jednoho života

Román z roku 1981 La Femme gelée (Zmražená žena, 1981) odráží tehdejší nástup feminismu. Autorka se v něm detailně zamýšlí nad svou výchovou, nad odlišnými charaktery i představami rodičů, volně navazuje vyprávěním o proměnách vztahu s partnerem a otcem svých dětí, pozoruje, jak se sama propadá do nechtěné role matky a manželky, jejíž povinností je „pouze“ starost o domácnost. Knihu La Place z r. 1983 (č. Místo) věnovala zesnulému otci, Une femme z r. 1987 (č. Obyčejná žena) zase matce. V románu La Honte (Hanba) z roku 1997 pitvá ambice rodičů i vlastní snahu vymanit se z prostředí, odkud pochází, a rozpomíná se na situace, kdy z důvodu své nepatřičnosti, chudoby či omezeného kulturního rozhledu zažívala pocity hanby. Příhoda kolem nechtěného otěhotnění v průběhu studia na vysoké škole a nutnost zajistit si nelegální potrat je velmi sugestivně zachycena v titulu L’Événement (Událost) z roku 2000. Román L’Autre fille (Druhá dcera, 2011) autorka koncipovala jako dopis své zesnulé starší sestře, již nikdy nepoznala. K první, vynucené sexuální zkušenosti se vrací v románu Mémoire de fille (Holčičí paměť, 2016). V letos vydaném útlém románu Le Jeune homme (Ten mladý muž) popisuje vztah, který v padesáti udržovala s mužem o třicet let mladším.

K jejím nejznámějším knihám se řadí titul Les Années (č. Roky) z r. 2008. Jak ambicí ohlédnout se za jednou dějinnou epochou, tak snahou podat historii nezaujatě v mnohém evokuje knihu Europeana. Stručné dějiny dvacátého věku Patrika Ouředníka. Asi není náhodou, že obě vznikly takřka zároveň (Ouředníkova vyšla česky 2001, francouzsky poprvé 2004). Z Ouředníkova textu více vystupuje absurdita zachycovaného sledu událostí a je v něm přítomnější ironie, obojí se ale objevuje i v podtextu Roků.

Z hlediska zpracování autobiografických motivů A. Ernaux ve svém díle do určité míry navazuje na postupy, které do literatury přinesli její předchůdci, mezi nimi například Jean-Paul Sartre v slavných Slovech nebo Nathalie Sarraute v textu Dětství. Její hutný a věcný styl může připomínat třeba Marguerite Duras, Ernaux se ostatně hlásí k odkazu nového románu a jeho důrazu na odosobněný, suchý a „plochý“ popis skutečnosti bez krásných slov a obraznosti.

Ernaux se po celou svou tvůrčí dráhu výrazně podílela nejen na inovaci způsobu psaní, ale i na rozšiřování kompetencí literárního díla – její tvorba zasahuje do dalších humanitních oborů, má výrazné prvky sociologické studie nebo historického dokumentu. Však je také označována za jednu z předních tváří proudu autofikce. S některými slavnými autory mladšími o dvě desetiletí ji spojují obecnější aspekty v hledání poselství románové produkce: ambici propojovat vlastní životní peripetie se zážitky své generace nebo s dějinami své země a jisté části světa najdeme v trochu jiném podání také u Michela Houellebecqa, odvahou kriticky popisovat revoltu žen a proklamovat feministické vidění věcí je jí blízká Virginie Despentes. Ernaux ale svým přístupem k literární tvorbě inspirovala také autory mladší generace. K jejímu odkazu se otevřeně hlásí Édouard Louis, za svůj vzor ji považují Yvan Jablonka, Nicolas Mathieu nebo Maria Pourchet, kterou u nás letos představuje překladem románu Oheň nakladatelství Euromedia-Odeon.