Nejnovější román Jean-Philippe Toussainta, Fuir (Běžet, Prchat či Utíkat), by měl být součástí budoucí volné tetralogie, započaté titulem Milovat se z roku 2002. Toussaint v těchto dvou čerstvě vydaných knihách potvrzuje své kvality spisovatele, který klade velký důraz na techniku psaní. Jeho příběhy se dají číst povrchně jako trochu absurdní zážitky běžných lidí, kteří neustále narážejí na problémy v obyčejné komunikaci a s obyčejným během života – jsou to drobné malicherné anabáze, ale i životně důležité okamžiky jedné konkrétní dvojice (nejspíš) ve středních letech. Ona je módní návrhářka, jeho povolání neznáme, je ale jasné, že jde o lidi svobodné nejen v nakládání s časem.

Toussaint se ve všech svých knihách stále vrací k úvahám o nezadržitelném uplývání času, v nejnovější tvorbě se navíc zaměřuje hlavně na spletitost mezilidských a partnerských vztahů nebo na Evropanovi nedostupné záhady exotických krajů. Texty přinášejí zároveň mnoho témat k zamyšlení o tom, že ne všechno je takové, jak se jeví, že naše vnímání je silně ovlivněno naší vlastní interpretací ať už okolností, určité situace anebo třeba vztahů. Při bližším nahlédnutí Toussaintova textu však vyplouvá na povrch puntičkářská práce s jazykem, boření hranic v tom, co a jak je zachytitelné pouhým slovem – ať jsou to obrazy či barvy, pocity a nálady, bolest, úzkost, strach, anebo „pouhý“ běh času, prudký, až zbrklý úprk... Literární kritika často Toussaintův styl přirovnává jazyku filmovému – jeho texty mívají místy charakter synopse, připomínají popisné pasáže scénářů. Zejména však je třeba vyzdvihnout vizuální charakter jeho děl. Oproti prvotině Koupelna jsou poslední dva romány čtenářsky náročnější – zejména v titulu Utíkat spisovatel usiluje o to, aby téma cele prosáklo i do textu, aby věta nesla energii, odrážela překotnost a dýchavičnost vyprávění. Jakmile se však jeho stylu poddáme a na jeho vlnu nasedneme, ponese nás bez zastávky až k poslední stránce.

V románu Utíkat – přestože knihu v prvním čtení hltáme od začátku do konce, abychom se dozvěděli víc – se vlastně neudá takřka nic. Celé se to seběhne během tří dnů a jde o příběh pro jedince velmi vypjatý, zásadní, či přímo životní, ovšem z pohledu zvnějšku vlastně běžný, možná trochu exotický, ale nijak extra výjimečný. Děj se odehrává na skok v Šanghaji, poté ve vlaku do Pekingu, na místě pak krátce v hotelu a v bowlingovém sále, načež následuje zběsilý útěk nočním velkoměstem na motorce. Nazítří se hrdina dává na nekonečnou cestu na ostrov Elba na pohřeb otce své partnerky Marie, na Elbě se příběh v noci v jedné zapadlé mořské zátoce uzavírá.

Hrdina přijede do Šanghaje, kde se o něho má postarat známý jeho partnerky, jistý Zhang Xiangzhi (neboli Čang Siang-č'), na první pohled podvodník, a možná mafián, který mu hned na uvítanou a zcela nepochopitelně daruje mobilní telefon. Na jakési výstavě se náš Evropan seznámí s čínskou slečnou Li Qi (Li Čchi, však také voní po exotickém ovoci, jež její jméno připomíná...) a oboustranná přitažlivost se záhy při cestě nočním vlakem do Pekingu začne obracet v činy. Nadále už ale nic nebude jednoduché, vypravěč a protagonista příběhu, přestože se nechává jen unášet proudem událostí, do ničeho nezasahuje a ničemu se nebrání, nejen že nepříliš rozumí všemu, co se kolem něho děje, navíc je tím nadmíru znepokojen, zmocňuje se ho úzkost. Tato situace vrcholí za zběsilé jízdy nočním Pekingem na motorce ve třech, úprku, jehož důvod čtenář ani vypravěč a protagonista nezná a který končí, teprve když se Číňan v jakémsi baru zbaví podivného balíčku obsahujícího snad bílý prášek. Poslední část románu se odehrává na ostrově Elba v atmosféře zcela jiné, i hrdina tu bude řešit jiné problémy.

Román Utíkat je vlastně dalším dílem zamýšlené tetralogie – a chronologicky vpodstatě předchází knize, jež vyšla jako první s názvem Milovat se. První známkou tohoto řazení knih je drobný zápis kurzivou následující v knize za titulní stranou – v Milovat se stojí takto suché, nenápadné označení „Zima“, zatímco v Utíkat můžeme číst „Léto“. A třetí část románu Utíkat, když se s hrdinou přeneseme na ostrov Elba, také předjímá některé motivy té druhé (ačkoli v pořadí vydání vlastně první) knihy, která se odehrává pro změnu v Japonsku a kde v hlavních rolích vystupují vypravěč a jeho Marie: smrt otce a jeho oplakávání. Zatímco ale v Milovat se řeší hrdina především definitivní rozchod s Marií, v Utíkat jde pouze o dočasné odloučení, o rozchodu se tu nemluví, hrdina o něm ani nepřemýšlí, i jeho chvilkové okouzlení sličnou čínskou slečnou následkem zprávy o smrti Mariina otce opadá.

Nejnovější Toussaintova kniha po prvním zběžném čtení opět nabízí další, ovšem takříkajíc nepovinné roviny interpretace. Autor si nehraje na filozofa, nikdy nezabrousí do úvah, jež by v tomto směru nijak zvlášť vzdělaného čtenáře mohly mást či děsit. Přemýšlení o tom, jak čas utíká, či o individuálně podmíněném vnímání, o jevové stránce věcí, se nese na vlně nesmírně pečlivých popisů obrazů, ale i pocitů a pouhých vjemů, které francouzská kritika přirovnává buď ke zmíněným postupům filmovým anebo momentkám z pláten impresionistických malířů. Typicky toussaintovské jsou pokusy zachytit pouhým slovem měnící se atmosféru dne nebo detaily jako nasvícení scenérie města v melancholické náladě procházky na šanghajském nábřeží:

"...je déambulais lentement le long du fleuve, laissant traîner le regard sur la rangée de vieux bâtiments européens aux toits illuminés qui éclairaient la nuit d'un halo de lumière verte dont les pâleurs d'émeraude se reflétaient en tremblant dans les eaux du Huangpu."

či hru útočných světel za jízdy o překot po čínské dálnici:

"Nous avions gagné l'autoroute, et nous roulions dans la nuit noire, sans autre repère que des traînées de phares qui surgissaient au hasard de tous côtés, derrière nous, devant nous, qui nous aveuglaient et nous capturaient un instant dans leurs faisceaux comme des lapins paralysés."

"[…] sous l'immense voûte céleste qui enrobait l'autoroute, le vaste dôme incurvé d'un ciel d'été intemporel, comme si nous n'avancions plus et que c'était seulement les lumières des phares qui bougeaient autour de nous, qui nous croisaient et venaient nous aveugler, des traînées vertigineuses de blanc ou de bleu électrique qui filaient dans la nuit et montaient au ciel en faisant vaciller l'horizon."

nebo barevné pozadí čínského baru:

"Partout, en Chine, la nuit, sur les visages et les épaules, tombent des nappes de lumière verte, souvent crues et violentes, parfois douces et enveloppantes. Des petits néons publicitaires blancs et mauves en lettres arrondies de marques de bière et d'alcool brillaient dans la pénombre du bar."

Nejen barvám je věnována pozornost – Toussaintovy popisy stejně tak vnímají i zvukovou kulisu:

"Il y eut alors, venant de loin, et qui gagnait du terrain, l'émergence d'un son de sirène de police, encore lointaine, presque abstraite, qui se rapprochait de nous inexorablement, que nous entendions de mieux en mieux, qui grandissait dans l'air, et même de plusieurs sirènes de police, peut-être d'un convoi, et, essayant d'accélérer encore - mais la moto s'emballait dans ce surplace perpétuel, sollicitée au-delà de ce qu'elle pouvait donner et ne produisant rien de plus qu'un son étranglé de bécane trafiquée qui montait furieusement dans la nuit dans le vrombissement du moteur et les hurlements du pot d'échappement -, le bruit des sirènes fondait sur nous et nous rattrapait et je m'attendais à tout moment à voir surgir derrière nous la lueur bleutée d'un gyrophare, nous dépassant latéralement et aveuglant nos trois visages effarés dans la nuit."

Při protagonistově závodu s časem na pěšině po útesech nad mořskou zátokou na Elbě text samotný sotva popadá dech. Podobně třeba popis Mariina bezcílného, zoufalého toulání se Louvrem je koncertem úsporného stylu v kontrastu s přepestrým viděním autora vnímajícím každý podružný detail, spojujícím maličkosti v jeden velký, působivý obraz.

Román je velmi zajímavý i z hlediska výstavby textu a po stránce stylistické. Několikrát si na krátkém úseku předává vypravěčský part hrdina (vypravěč) s Marií – byť někdy třeba jen v úseku jedné věty, pouhého dovětku. Vyprávění takřka neznatelně přechází z ich-formy do er-formy, přesněji: vypravěč nechává slovo jiné postavě, Marii. Například scéna s nehodou autobusu je zdánlivě podána z perspektivy vypravěče, v poslední chvíli však popis zohledňuje vidění Mariino.

"Longtemps je n'entendis plus Marie au téléphone, seulement des grésillements, une rumeur, un souffle et l'écho de ses pas, et, soudain pris de vertige, pressant le pas dans les galeries souterraines du Carrousel du Louvre, je - ou elle -, je ne sais plus, la rue de Rivoli était déserte au débouché des escaliers mécaniques, les trottoirs brûlants dans l'air immobile et tremblant de chaleur de l'après-midi parisien, une ambulance était garée au travers de la chaussée et la circulation avait été coupée rue de Rivoli, un cordon de policiers retenait la foule massée sous les arcades à la hauteur de la terrasse d'un café dans un désordre de parasols et de chaises en osier, un attroupement s'était formé au passage clouté et des pompiers allaient et venaient sur la chaussée avec des couvertures, de l'oxygène, un autobus était immobilisé à l'embouchure de l'étroite galerie qui passe sous les arches du Pavillon de Rohan en direction de la place du Carrousel, l'autobus avait été vidé de ses passagers, les portes grandes ouvertes, plusieurs pompiers agenouillés sur le sol en bordure du trottoir étaient affairés à la hauteur d'une des roues avant du véhicule, l'autobus avait été en partie surélevé par un système de crics et de planches en bois, du matériel de désincarcération reposait sur le sol, des scies à métaux, des sangles, des extincteurs et des bombonnes de gaz, des médecins urgentistes en blouse blanche étaient penchés en direction d'une forme invisible dont on apercevait que les jambes, se pouvait-il qu'il y eût un être humain coincé là sous les roues, on ne voyait rien, le soleil brûlait les yeux, et Marie se sentait défaillir, s'évanouir, la poitrine oppressée, cherchait fiévreusement ses lunettes de soleil dans son sac en fouillant et renversant son contenu sur le trottoir, clés, lettres, passeport, cartes de crédit, qui tombaient les uns sur les autres par terre et que, s'accroupissant sur le trottoir, elle ramassait par pelletées imprécises pour les refoutre n'importe comment dans le sac, jusqu'à ce qu'elle trouve enfin ses lunettes de soleil et les chausse en tremblant et s'éloigne sous les arcades, traversant une rue en me disant qu'elle rentrait prendre quelques affaires à la maison, quand la conversation fut coupée en plein milieu d'une phrase, ses derniers mots interrompus dans leur élan brisé ne me parvinrent pas, qui restèrent à jamais en équilibre entre les continents, suspendus entre le jour et la nuit."

Všechna tahle hra není samoúčelná, dokresluje tápavý, úzkostný charakter výpovědi. Podobně i věta je vystavěna neobvykle: dlouhá, poměrně neučesaná souvětí, někdy spíš jen řetězení souřadných vět, logicky ne vždy úplně navazujících – podmět či ohnisko pohledu se během jediné sentence různě mění, otáčí – vlastně odráží ten udýchaný, překotný způsob vyprávění, které má zejména v akčních momentech plynout jakoby bez rozmyslu, s postupným doplňováním informace, vracením se k již zmíněnému detailu a podobně:

"Ce qui me frappa le plus sur l'instant, c'est qu'elle ne pleurait pas, pas de sanglots, pas de cris, pas de gémissements, sa voix était apparemment calme, un léger tremblement dans le timbre et beaucoup de halètements et de précipitation pour me relater avec confusion le coup de téléphone que venait de lui faire Maurizio, le gardien de la maison de l'île d'Elbe où son père passait l'été. Maurizio venait de l'appeler pour lui apprendre la mort de son père, brutale, accidentelle, par noyade ou malaise cardiaque, ou les deux, il n'avait pas été clair et elle l'était encore moins, elle se trouvait au Louvre en ce moment, au musée du Louvre, abattue sur un banc, jusqu'où elle avait titubé quand elle avait appris la nouvelle, l'accident avait eu lieu en début d'après-midi et il était maintenant cinq heures à Paris, cinq heures et demie, elle ne savait pas, je ne sais pas, je n'en sais rien, dit-elle, il fait jour, me dit-elle, il fait terriblement jour."[1]

Anebo na jiném místě:

"Nous courions vers la moto, garée dans la nuit, avec son réservoir bordeaux bombé qu'inondait la douche blanchâtre d'un réverbère et, comme si nous avions su de toute éternité ce qu'il fallait faire, l'avions su instinctivement, sans parler, sans rien dire ni se consulter, comment aurions-nous pu sinon y parvenir, à imbriquer nos corps, à les enchevêtrer aussi magiquement, en même temps que Zhang Xiangzhi courait à côté de la moto pour la faire démarrer et sautait dessus, Li Qi était montée derrière lui au vol et je l'avais suivie, et la moto était partie en nous emportant tous les trois dans la nuit, nous roulions déjà à toute vitesse sur le parking, Zhang Xiangzhi, redressé sur le siège, qui ne tenait le guidon que d'une main, empêtré par le sac rose et gris SAKURAYA coincé dans son giron, entre son cou et son épaule, qu'il essayait de caler, finissant par ouvrir, déboutonner, puis, perdant patience, déchirer, les boutons supérieurs de sa chemisette, et glisser le sac dans l'ouverture béante ainsi ménagée, le faisant tomber jusqu'à son ventre, et le plaquant là, au chaud, contre son abdomen, pour le sentir remuer comme un être vivant, palpiter contre sa chair, pendant qu'il conduisait."

Zajímavé jsou některé pasáže, kdy kusými větami a takřka bez jediného slovesa (francouzština má v tomto směru výhodu jazyka, který dokáže sloveso v aktivním tvaru nahradit rovnocennými zástupnými formami) je popsán pohyb – a ne ledajaký: honička na motorce, pohlavní akt. Anebo jinde, kde naopak sled holých vět vršících jeden úkon za druhým text posunuje rychlým tempem kupředu:

"Il referma la trappe, redescendit de la chaise, la saisit par le dossier et la remit dans la cuisine, et nous repartîmes en sens inverse, nous quittâmes le bar sans adresser la parole à personne, retraversâmes la salle parmi la foule, nous frayant un passage jusqu'à la sortie."

Naproti tomu stojí rozvolněné popisy zachycující obrazy či myšlenkové pochody vypravěče, s usilovným hledáním správného, nejvýstižnějšího výrazu a tradičně francouzským řetězením ať adjektiv či substantiv:

"Je ne pouvais plus attendre, je devais faire quelque chose, j'ôtai mes chaussures et je partis à sa rencontre dans la mer. Je m'enfonçai dans l'eau jusqu'à mi-cuisse, marchant tant que j'avais pied, de l'eau jusqu'au ventre, et alors je m'élançai, je plongeai devant moi. Je nageais dans l'eau noire, lourde, ample, sombre, je venais de quitter la crique et je longeais encore la côte, je nageais dans l'ombre immobile de l'immense paroi rocheuse, je m'éloignais de la crique dans le silence de la nuit et mon inquiétude croissait à mesure que je perdais la côte de vue pour m'enfoncer dans l'immensité de la mer. Je pressentais sous moi de hauts-fonds marins et des profondeurs abyssales, la couleur de l'eau allait du bleu au mauve, avec des zones huileuses, noires et denses, impénétrables."

Toussaintovo experimentování s technikou psaní zahrnuje veselé maličkosti, ale i jistě poctivou tvůrčí dřinu. Knihy Jean-Philippe Toussainta nenabízejí z jedné vody narychlo nahozené příběhy – jeho texty jsou promyšlené do detailů, sestavené z pečlivě vážených slov a často mockrát pozpřevracených vět, odstavců, pasáží, aby vše sedělo přesně tak, jak si autor předsevzal. Nevinná sentence na začátku knihy „Serait-ce jamais fini avec Marie?“ shrnuje vlastně námět celé zamýšlené tetralogie – vypravěč a autor zde v jedné osobě upřímně přiznává, že sám neví. O tři stránky dál se ptá „Etait-ce perdu d´avance avec Marie? Et que pouvais-je en savoir alors?“ – a přesouvá tak tutéž otázku do konkrétního, bolavého místa tohoto románu, ještě před setkání s Li Qi a události, jež mají následovat.

Stylistických rozverností obsahuje text spoustu, většinu ale při zběžném čtení mineme bez postřehnutí. Třeba když únavu a nevyspání protagonisty po dlouhé cestě podá autor prostřednictvím popisu košile:

"J'étais arrivé à Paris en fin d'après-midi, une vingtaine d'heures plus tôt, pas rasé depuis deux jours, ma chemise blanche propre de la veille, qui tenait toute seule sur mon torse, amidonnée de crasse et de peur, qui avait tout connu, la poussière grisâtre de Pékin, les microscopiques dépôts de sable, de plâtre et de bitume qui s'étaient fossilisés dans son tissu, les gravillons qui l'avaient écorchée, la chaleur qui l'avait ramollie, distendue, relâchée, la transpiration lourde du jour et sèche de la nuit, les sueurs froides, les vents d'effroi et le souffle de la climatisation, les brusques bouffées d'air conditionné glaciales qui l'avaient hérissée et comme listralisée dans le brutal chaud et froid que j'avais ressenti dans l'avion entre Pékin et Paris."

Celá třetí část knihy odehrávající se na ostrově Elba je zpracována tak, že vlastně není úplně jasné, zda se vše odehrává jen ve vypravěčových představách nebo se “skutečně“ takto událo. A především u pasáže, kdy Marie na koni vede pohřební průvod, si vlastně nejsme jisti, jestli nám ji zprostředkovává vypravěč – ten, který je možná ještě stále v Číně – nebo autor, anebo jde o vypravěčův sen, představu, halucinaci. Příběh zde totiž získává logicky poněkud zmatený, snu velmi podobný rozměr (a navozuje spoustu otázek: proč sem vypravěč utíkal o sto šest až z Číny, a nakonec ani na pohřeb nepřišel? ale přitom ho popisuje? či snad jde o podání Mariino?).

Román Utíkat obsahuje různé klíčové, neustále se vracející, rotující a v mysli vypravěče často doslova vířící motivy. Vedle již zmíněných pro Toussainta typických pojmů jako například čas tu stojí náměty symbolizující a charakterizující už román předchozí, jako láska, slzy, odloučení, a dále okruhy nové, jaksi shrnující konkrétně celý tento román: vedro, pot, prach, tekuté světlo, voda... a samozřejmě mobilní telefon co hůlka v rukou zlého čaroděje.

Čas

Čas se Toussaint snaží uchopit jednak z již popsaného pohledu, který známe ze všech předchozích jeho knih – zachytit jeho plynutí, nenávratný běh. Čas zkrátka utíká – někdy zdánlivě pomalu, třeba při milostné předehře s Li Qi v umývárně anebo na ostrově Elba, když Marie marně pátrá po svém partnerovi. A jindy neúprosně rychle, v tomto románu hlavně při útěku před kdoví čím na pomalé motorce. Čas se dokáže relativně i zastavit – ať už v nádherné scéně s Marií v Louvru anebo třeba při soustředění během bowlingové partie.

"Peu à peu s'était tu autour de moi le turbulent vacarme de la salle, le tumulte de la musique et la vaine agitation des joueurs. J'étais seul sur la piste, ma boule à la main, le regard fixé sur l'unique objectif du moment, ce seul endroit du monde et ce seul instant du temps qui comptaient pour moi désormais, à l'exclusion de tout autre, passé ou à venir, cette cible stylisée que j'avais sous les yeux, géométrique, et par là même indolore - car la géométrie est indolore, sans chair et sans idée de mort -, pure construction mentale, rassurante abstraction, un triangle et un rectangle, le triangle des dix quilles blanches et rouges bombées que j'avais sous les yeux et le rectangle de la longue allée de bois naturel presque blanc de la piste qui s'étendait devant moi, lisse et à peine huilée, comme une invitation à lancer la boule et la regarder rouler en silence, au ralenti, la suivre, l'accompagner et la porter en esprit au bout de la piste en ne pensant plus à rien, et plus même à la mort du père de Marie, avec l'esprit se détournant enfin de la pensée de la mort du père de Marie - cela faisait plus de vingt heures maintenant que j'attendais ce moment de ne plus penser à la mort du père de Marie - la boule qui continuait de rouler et allait se fracasser dans les quilles en les renversant toutes en me procurant un bref, et violent, spasme de jouissance."

Anebo ho můžeme svévolně držet na uzdě – Toussaint to dokázal při popisu pohřebního průvodu ubírajícího se po ostrovních cestách a bržděného svéhlavou Marií na koni:

"Elle avait sellé une jument de son père, et, dans un de ces gestes de folie dont elle était capable, de panache, d'audace et de bravoure, elle qui ne montait pas à cheval, elle qui n'était pas cavalière, elle avait accompagné le corbillard à cheval depuis la Rivercina jusqu'à Portoferraio pour rendre un dernier hommage à son père, elle avait escorté le corbillard sur les routes désertes de l'île d'Elbe tout au long de la douzaine de kilomètres qui sépare la Rivercina de Portoferraio, mais, comme elle ne montait pas à cheval, comme elle n'était pas cavalière, elle avait maintenu le cheval au pas pendant les douze kilomètres du trajet, tirant sur la bride pour le retenir et empêchant le corbillard de la dépasser, contraignant le chauffeur à rester dans son sillage, le moteur au ralenti pour ne pas effrayer l'animal, sillonnant ainsi les routes de l'île d'Elbe au petit matin avec ce long corbillard noir derrière elle, la mer en contrebas, calme et étale dans le soleil étincelant. Le convoi progressait lentement dans une odeur de cheval chaud, de rosée et de mort. Marie, très raide sur sa selle dans sa chemise immaculée, regardait droit devant elle avec orgueil et fierté, les yeux exaltés, cheminant dans le soleil avec un sentiment de toute-puissance et d'intemporalité."

Nápadné, a někdy velmi zdařilé je také autorovo úsilí zachytit čas v absolutní přítomnosti, simultánnosti. Toussaint se přitom drží klasického francouzského literárního postupu a pro vyprávění užívá pouze bohaté škály minulých časů – na rozdíl od některých svých současníků nevypráví v čase přítomném (oproti češtině je přítomný čas ve francouzském literárním jazyce vnímán negativně). Text je zakotven v aktuálním čase už třeba celkem nenápadnými výrazy jako „couleur pâle bondi“ mobilního telefonu („bondi“ patří do škály barev, které si volí uživatelé počítačů Apple MacIntosh), „listralisé“ („listral“ je typ mléčného skla užívaného v moderních koupelnách, ovšem Toussaint ho použije pro popis košile naškrobené potem), typicky echenozovskými citacemi značek přístrojů a strojů – Vespa, Norton, novotou smrdící Mercedes, šicí stroj Singer. Podobně si Toussaint hraje s nepřímým zasazením textu do exotického místa děje – podobně jako v Milovat se užíval výrazy jako fusuma, tatami, sumotori apod. jako svébytnou součást textu, v Utíkat tvrdošíjně lpí na drobných slůvkách popisujících čínskou realitu, která si přivlastňuje, vsazuje je do textu bez zvýraznění kurzivou, znásilňuje je pravidly francouzské gramatiky tak, aby přirozeně zapadla do kontextu (hutong, madžong). V pasáži odehrávající se na ostrově Elba zas „cituje“ v italštině nejen místní názvy (salita Cosimo dei Medici, viale Alcide Gasperi, via Carioli, viale Alessandro Manzoni, piazza Citti, via Vittorio Emanuele II), ale i přímé řeči (jež se jinak v jeho románech prakticky neobjevují), které nepřekládá, uvádí je ovšem v závorkách, čtenář jim vlastně nemusí rozumět, jen ať se spolu s vypravěčem cítí trochu nesvůj, jde pouze o dokreslení koloritu.

Problémem, který Toussaint řešil už v předchozích knihách, je zmatené vnímání času během dlouhé cesty přes několik časových pásem. Tentokrát meditaci o projevech časového posunu a o neschopnosti podřídit svou mysl přesně tempu a směru konkrétního přesunu dokresluje zachycením virtuálního vizuálního vjemu či dokonce prožitku takového zásadního cestování v čase a prostoru

"J'écoutais Marie en silence, j'avais fermé les yeux, et j'entendais sa voix passer de mon oreille à mon cerveau, où je la sentais se propager et vivre dans mon esprit. […] Les yeux fermés et sans bouger, j'écoutais la voix de Marie qui parlait à des milliers de kilomètres de là et que j'entendais par-delà les terres infinies, les campagnes et les steppes, par-delà l'étendue de la nuit et son dégradé de couleurs à la surface de la terre, par-delà les clartés mauves du crépuscule sibérien et les premières lueurs orangées des couchants des villes est-européennes, j'écoutais la faible voix de Marie qui parlait dans le soleil du plein après-midi parisien et qui me parvenait à peine altérée dans la nuit de ce train, la faible voix de Marie qui me transportait littéralement, comme peut le faire la pensée, le rêve ou la lecture, quand, dissociant le corps de l'esprit, le corps reste statique et l'esprit voyage, se dilate et s'étend, et que, lentement, derrière nos yeux fermés, naissent des images et resurgissent des souvenirs, des sentiments et des états nerveux, se ravivent des douleurs, des émotions enfouies, des peurs, des joies, des sensations, de froid, de chaud, d'être aimé, de ne pas savoir, dans un afflux régulier de sang dans les tempes, une accélération régulière des battements du cœur, et un ébranlement, comme une lézarde, dans la mer de larmes séchées qui est gelée en nous. […]"

"Depuis cette nuit, depuis le coup de téléphone de Marie dans le train, je percevais le monde comme si j'étais en décalage horaire permanent, avec une légère distorsion dans l'ordre du réel, un écart, une entorse, une minuscule inadéquation fondamentale entre le monde pourtant familier qu'on a sous les yeux et la façon lointaine, vaporeuse et distanciée, dont on le perçoit."

Stejně jako se čas dokáže takřka zastavit, někdy ho vnímáme jako veličinu rozpínavou:

"Tout au long du voyage, je fus donc à la fois encore à Pékin et déjà à l'île d'Elbe, mon esprit ne parvenant pas à passer fluidement de l'un à l'autre, à abandonner l'un pour se consacrer à l'autre, mais restant en permanence dans cet entre-deux provisoire du voyage, comme si cet état transitoire, extensible et élastique, pouvait être étiré à l'infini, et que, finalement, je n'étais, en pensées, plus nulle part, ni à Pékin ni à l'île d'Elbe, mais toujours à la surface de ces lieux transitoires que je traversais, à la fois arrêté et en mouvement, assis et somnolant avec toutes mes sensations en réserve que je pourrais réactiver ultérieurement, non seulement dans le bateau qui me menait à l'île d'Elbe mais également, et simultanément, dans chacun des moyens de transport que j'avais empruntés depuis mon départ. C'était comme si ce voyage était la quintessence de tous les voyages de ma vie, des centaines d'heures passées dans des avions et dans des trains, dans des voitures et des bateaux, pour passer d'une terre à une autre, d'un pays à un autre, d'un continent à l'autre, où mon corps, immobile, se déplaçait dans l'espace, mais également, sans y paraître, de façon invisible et insidieuse, sournoise, continue, altérante et destructrice, dans le temps. Car je sentais le temps passer avec une acuité particulière depuis le début de ce voyage, les heures égales, semblables les unes aux autres, qui s'écoulaient dans le ronronnement continu des moteurs, le temps ample et fluide, qui m'emportait malgré mon immobilité."

Láska

Láska v románu nijak rozebírána není, prakticky ani přímo pojmenována, jde o motiv přidružený, zůstávající většinou jaksi pod čarou, který Toussaint nahlíží hlavně přes téma odloučení, detailněji pak třeba když přemýšlí o vzdálenosti vytvářející se mezi dvěma lidmi, ať už jsou si na dosah, anebo mají k sobě daleko přes celé kontinenty. Nechybí ale významem silně zatížená, nejen tak ledabyle utrousená slůvka jako něha, laskání a hlazení, a když jsme u citů, pak hlavně znepokojení, bolest i utrpení. Tak jako v Milovat se byly symbolem, ba přímo synonymem lásky slzy – v Utíkat se na každé pomyšlení na vztah vypravěče k Li Qi anebo k Marii nabaluje neodbytné vnímání atmosféry (vedra, nehnutého vzduchu anebo větru či průvanu, noci anebo prudkého slunečního žáru), podivných okolností (naprosté odevzdání anebo znepokojení, strach), tělesných projevů z toho plynoucích (pot, zmalátnění, únava).

Brázda, stopa

Jako nenápadná posedlost vypravěčova vidění světa se vrací motiv brázdy, obraz postupně mizící stopy, již za sebou ve vodě nechává loď. Už dříve Toussaint pracoval například s takto zanikajícími vlnícími se kruhy na vodě. V románu Utíkat se brázda tvoří a vzápětí uzavírá za Li Qi prodírající se na nádraží davem, za Marií překotně klopýtající mezi návštěvníky Louvru, za taxíkem v pekingském provozu, při úprku z baru na bowlingu:

"...nous courions à corps perdus dans la salle à travers les groupes de jeunes gens, qui s'écartaient pour nous laisser passer, en laissant derrière nous un sillage vide d'incrédulité et de stupéfaction, nous fuyions vers la sortie..."

a podobně i na Elbě:

"Elle avait sellé une jument de son père, et, dans un de ces gestes de folie dont elle était capable, de panache, d'audace et de bravoure, elle qui ne montait pas à cheval, elle qui n'était pas cavalière, elle avait accompagné le corbillard à cheval depuis la Rivercina jusqu'à Portoferraio pour rendre un dernier hommage à son père, […] elle avait maintenu le cheval au pas pendant les douze kilomètres du trajet, tirant sur la bride pour le retenir et empêchant le corbillard de la dépasser, contraignant le chauffeur à rester dans son sillage, le moteur au ralenti pour ne pas effrayer l'animal, sillonnant ainsi les routes de l'île d'Elbe au petit matin avec ce long corbillard noir derrière elle, la mer en contrebas, calme et étale dans le soleil étincelant."

Voda, tekutina...

Voda, nejen ta mořská, ale tekutina vůbec, tu tedy také hraje prim: slzy ovšem budou dlouho, dlouho zadržovány (v těch ulpí až následující román, Milovat se). Někdy jsou toussaintovské obrazy překvapivě krásné, ať třeba tekutá mlha anebo prachové částice, jež při vhodném nasvícení protékají světelným paprskem:

"Nous longions ce long couloir désert où se succédait une enfilade de portes absentes, qui avaient été retirées ou n'avaient jamais existé, et, jetant un coup d'œil au passage dans les chambres, nous apercevions, dans l'encadrement des chambranles vides, des silhouettes de jeunes peintres torses nus, un turban de pirate sur la tête, qui peignaient au rouleau en écoutant la radio à pleins tubes dans des volumes parfaitement dénudés, dans lesquels des particules de plâtre dansaient dans la lumière fluide d'un rayon oblique."

Flakon parfému, ten zpropadený dárek od Li Qi, už vlastně známe z Milovat se, kde pojme pár osudných kapek kyseliny sírové.

Světlo, barvy

Podobně i světlo je velmi důležité, a to nejen prudké světlo sluneční výhně zesilované odrazem v bílém kameni budov na Elbě

"…les pierres saturées de lumière blanche qui brillaient au soleil et se réverbéraient sur la façade…"

a podobně i stmívající se, potemnělé odstíny večerního příšeří anebo černočerná čínská noc žíhaná třeba světlomety aut na dálnici. Jistá pasáž tak popisuje rozličné odstíny zelené barvy v Šanghaji, jiná třeba proměnu růžovošedé pekingské scenérie do krvavě červené s černou. Barevný koncert vrcholí, jakmile se přidá ještě exhibice čínských neonových reklam a nápisů:

"Zhang Xiangzhi ralentit encore et prit sur la droite, s'engagea sur un immense parking où des enseignes tapageuses clignotaient dans la nuit comme des feux de détresse, certaines en caractères chinois, blanches et vertes, d'autres en anglais, roses, bleues, rouges, qui annonçaient des karaokés et des boîtes de nuit, un bowling et des restaurants sur plusieurs étages. Une enseigne démesurée parachevait l'ensemble, qui trônait sur les toits et semblait baptiser le complexe de son nom féerique en lettres de néon roses, LAS VEGAS, que soulignait un double éclair en tubes bleus fluorescents qui semblait zébrer la nuit d'un coup de fouet silencieux et cinglant."

Horko, prach a pot

Celou knihou se táhne motiv horka a vedra, doprovází protagonisty v čínských velkoměstech i ve vlaku, ve dne i v noci a vypravěče s Marií nenechá vydechnout ani na ostrově Elba. S ním spojený je pot, který postavy polévá jak z horka, tak někdy z úzkosti

"...et, serrant un peu plus fort la main de Li Qi dans la mienne tandis que nous passions lentement à côté de la voiture de police, je sentais physiquement sur la moto, dans les tourbillons de vent tiède qui m'arrivaient au visage, nos propres souffles corporels se disperser dans l'air comme une exsudation immatérielle de peur, un suintement de terreur froide qui se séparait de nous pour rejoindre le ciel ou se perdre dans la terre où ils se transformaient en ces démons de la religion populaire chinoise qui propagent la mort et les maléfices."

Útěk

A samozřejmě též motiv, který napovídá název knihy: pohyb. Útěk a také cesta. Posun časem, prostorem, posun přístupu k dané situaci (ve scéně v restauraci s otočným podnosem pro jídla si vypravěč uvědomuje pestrost možností vnímání skutečnosti a přehodnocuje svůj názor na oba čínské průvodce), vrtkavé přelévání nálad a přístupů ke skutečnosti ve vztahu vypravěče s Marií. Pohyb rychlý i pomalý ve vztahu k času. Otázka po důvodu a smyslu útěku – s čínskými průvodci kdoví před čím, ve vztahu s Marií před odpovědností, před nutností sdílet cokoli společně, útěku vypravěče před realitou (i z románu Milovat se už známe jeho způsob, jak se náhle a nečekaně „zdekovat“).

Literatura

Jean-Philippe Toussaint píše knihy, které mohou pobavit při rychlém čtení, ale nabídnout i pastvu pro správné čtenářské zažívání. Zpracovává témata celkem běžná, banální, ale dokáže je nahlédnout zvláštně, zajímavě, poutavě. Jde sice o problémy nás všech, Toussaint je ale podává z pohledu člověka – vypravěče poněkud svérázného, kterého ne vždy tak docela chápeme, s nímž ale nicméně soucítíme. Charakteristickým rysem Toussaintova způsobu psaní je, že popisuje silné okamžiky velice jednoduše a případně. Že se vyjadřuje srozumitelným, současným jazykem, přitom ale často – zejména v popisech dojmů a vjemů – ve velmi vzletných větách. Však také jde o literaturu.

Poznámka
[1] Pokud bychom pasáž rozdělili na jednotlivá sdělení: 1 - Maurizio venait de l'appeler pour lui apprendre la mort de son père, 2 - la mort (de son pere) était brutale, accidentelle, 3 - (la mort de son pere) par noyade ou malaise cardiaque, 4 - ou les deux, 6 - il (Maurizio) n'avait pas été clair 7 - et elle (Marie) l'était encore moins, 8 - elle (Marie) se trouvait au Louvre en ce moment, 9 - (c´est-a-dire) au musée du Louvre, 10 - elle (Marie) était abattue sur un banc, 11- jusqu'où (sur le banc) elle (Marie) avait titubé quand elle avait appris la nouvelle, 12 - l'accident (la mort de son pere) avait eu lieu en début d'après-midi 13 - et il était maintenant cinq heures à Paris, 14 - (précisément) cinq heures et demie, 15 - elle (Marie) ne savait pas, 16 - je (moi, le narrateur – ou l´auteur – ou Marie?) ne sais pas, 17 - je n'en sais rien, dit-elle (Marie), 18 - il fait jour, me dit-elle, 19 - il fait terriblement jour (a-t-elle ajouté)