Dlouho jsem neměla svou stráň, protože jsem vyrůstala v polabské rovině. Jedinou blízkou vertikálou bylo „dobrotivé Řípisko“, viniční vrch Sovice a všudypřítomné chmelnice. Za dobré viditelnosti jsem vzhlížela k horám vyšším, ale až o dvacet kilometrů vzdálenějším. Teď pod nimi bydlím.
La stagione è iniziata – pláže, které mě na obzoru obklopují, se každý pátek odpoledne už skoro naplní, slunečníky tam stíní, auta se lesknou směrem k lesklému moři a psi na odpočívadlech čůrají do rukoly. Letní sezóna 2024 zahájena jakoby nic – i přísným editorům sloupkařských rubrik měkne oko a ani nezpozorují, když se literárně-společenský sloupek promění v recenzi drinku. Což se právě stalo.
V Česku se o literárních akcích píše snad jen tehdy, když jsou obrovské a těší se zájmu médií nebo když je chce někdo zkritizovat. Následující řádky nebudou ani o monstrakci, ani o tom, že by se něco mělo dělat jinak. Budou o malém festivalu, jednodenním, ale profesionálně zorganizovaném, a to s minimem finančních prostředků. Řeč je o litomyšlském festivalu Kriminacht, jenž se letos konal už počtvrté.
Kafkovi je možné rozumět i nerozumět mnoha způsoby, jak se o tom teď, v jeho „výročních dnech“, pěkně přesvědčujeme. Já už několik let myslím na to, že Kafkovi rozumím spíš psychologicky než filozoficky. Myslím, že rozumím jeho humoru, úzkostem, komplexům, pocitům viny i nízké životaschopnosti a obdivu vůči těm, kdo její nedostatek nepociťují ani v nejmenším.
Všichni milovníci literatury zaregistrovali, že minulý týden v Praze proběhl největší tuzemský knižní veletrh a festival Svět knihy. A v ukrajinské metropoli podobné literární obžerství právě začíná: Knižní Arsenal (Arsenal Book Festival) letos představuje více než stovku nakladatelství a návštěvníkům nabízí skoro pět set kulturních událostí.
Chuck už na mě čekal. Na hřbitově. Na největším českém hřbitově na světě. Na hřbitově v Chicagu, kde je pohřbeno kolem 115 000 Čechů.
Můj předsudek vůči levicovým intelektuálům, kteří se zapojují do mediálních sporů, spočívá v tom, že jejich tzv. radikální pozice bývají předem těmito spory naformátované. A je to celé ještě smutnější, pokud se jedná o autory-umělce.
O profesním životě Aleny Bláhové, která zemřela letos 5. května, autorky úctyhodné řady překladů z němčiny a francouzštiny, nositelky několika významných ocenění, doufám napíše (nebo touto dobou už napsal) někdo k tomu povolanější nežli já.
Od dob středoškolských studií mám tak nějak uložené v povědomí, že každý skutečný umělec musí být ve střetu se společností – s vládou, s církví, s konzervativními maloměšťáky. Ty pak nemilosrdně tepe. Nastavuje zrcadlo. Bez jisté vyloučenosti jako by ani nebylo opravdového génia.
Všechny vlaky na trati Zábřeh–Pardubice se zastavily kvůli srážce „s osobou“ a my získali hodinu dvě k dobru nebo ke zlu. Nepospíchali jsme, ale úzkost z vědomí, že kdesi vpředu děsivým způsobem zemřel člověk, smíšená s úzkostí z nehybnosti stojícího vlaku se na rozdíl od vlaku mohla dát každou chvíli do pohybu. Naštěstí jsme seděli ve vagonu se stahovacími okny a měli jsme v kupé studenta.
Nemám rád, když sloupkaři a spisovatelé causerií (spisovatelky to většinou neprovozují) otevírají hru vyznáním, že jejich sloupek vznikl namísto nějaké životní radovánky, které se mohli oddávat, kdyby nemuseli motat věty, co jsou po termínu. A nesnáším, když naznačují, že ta zabitá radovánka byla milostná, přičemž se nepochybuje, že vášeň je osobitá, oboustranná a jako z románu. Do toho drobně prší a jaro bylo nebo bude.
Před pár lety se mi stala zvláštní věc: začal jsem rychle stárnout, tvář se mi proměnila v chladnou lávu, zmenšil jsem se o první centimetr, ale zároveň ze mě vyrazily dvě nádherné berušky. Tento příchod na odchodu, holčička a chlapeček lezoucí po starém kmeni, ve mně vyvolal spoustu otázek. Jednou z nich je – co je to grant?
Vždycky mi přišlo jako nepoměr, že spisovatelská dráha je jednou z mála, která vás už za života může katapultovat do učebnic. A zároveň výdělek z téhle prestižní práce s největší pravděpodobností nebude stačit na pokrytí vašich minimálních nákladů.
„V Litomyšli je skoro na každém domě pamětní deska,“ řekla mi kamarádka, když přišla řeč na to, kam se na měsíc stěhuju kvůli práci na románu, a tudíž se nebudeme potkávat při venčení psů. „Jejich koncentrace je naprosto unikátní.“
Toho listopadového rána roku 1980 řekne manželka na chalupě panu Vodseďálkovi, že je třeba nasekat dříví, a tak pan Vodseďálek dopije kafe a jde. Otevře dveře dřevníku, vybere si pořádné smrkové poleno a bác ho, zasekne sekeru. A bác a bác. Jenomže poleno má suk a sekera v suku uvízne.
Kdyby mi ten vzkaz neposlal, psal bych o tom, co hrozivého se mi zjevilo v koruně nebohého javoru, který letos zase obrazil třímetrovými výhony, protože ho léta špatně stříhám. Dělám si z něj vrbičku, jak mi kdysi dávno řekl nějaký úplně cizí zahradník. A připojil, že jednoho dne mi to ten javor oplatí. Což se letos v předjaří, v takové té předjarní vteřině, kdy se slunce vyřítí z mraků a začne pálit jak blázen, stalo.
Vlakové kupé je někdy jako ordinace. Z člověka naproti vám se vyřine pár mililitrů bolesti a vy na to nešikovně lepíte slova, která pokládáte za hojivá. Jako z chlapce, kterého jako nemluvně vyhodili do popelnice. Nebo z muže, jehož válka na Ukrajině připravila o řadu přátel a sousedů, které jsme spolu v tom kupé oplakali.
Zařekla jsem se, že když je současnost tak pochmurná, musím nejdřív někde objevit malou radost, jakoukoliv, a teprve až ji najdu, napíšu o ní sloupek, abych pocítila chvilkovou úlevu. A vy se mnou.
„Mami a nechceš si psát deník?“ „Prosimtě a co bych si tam psala? Že ráno vstanu, přečtu si noviny, pak si dám oběd, jdu dát kachnám a pak se dívám na televizi?“ Třeba tohle. Proč ne?
Jsou různé možnosti, jak projít tísnivým údolím akademického roku na přelomu ledna a února. K těm lepším patří cestovatelské zážitky spojené s psaním a knížkami. A tak jsem se – díky podpoře Českého literárního centra a Českého centra v Tokiu – mohl podívat na zoubek japonským kočkám z tamního hlavního města.
V patnácti jsem prodělala operaci čelisti. Sdrátované zuby, oteklá tvář a dlouhý pobyt ve vojenské nemocnici – to nebylo nic proti záchvatu paniky po probuzení z narkózy. Byla jsem přesvědčená, že se udusím a nikdo mi nepomůže, protože jsem nemohla mluvit. Sestra sice byla nadosah, jenže seděla u stolku zády. Daleko horší bezmoc teď prožívá můj otec.
Leden je těžký čas roku z mnoha důvodů, a tak si navzájem pišme. Dochází-li nám síly, pišme dopisy. Poctivé dopisy, nejlépe psané rukou, nám pomohou. Ty nám chybí.
Někde jsem četla nebo slyšela, že dospělým se člověk stává v okamžiku, kdy rodičům přestane upírat právo na psychologii. V poslední době, kdy se na pár týdnů starám o nemocnou mámu, protože táta je na operaci v nemocnici, se snažím být dospělá.
Mám slabost pro anekdoty o slavných spisovatelích. Nebo veselé historky? Někdo by to mohl nazvat drby a v podstatě by měl pravdu. Ale jak říká jedna z postav v novém filmu Woodyho Allena: „Bez drbů by nám zůstala jen suchá realita.“
Ve filmu Bohdana Slámy Bába z ledu kárá hlavní hrdinka, sympatická a milá paní svého čtyřicetiletého syna. Podívej se na podpatky svojí ženy. Jsou ošlapaný. Koukej se dát dohromady a postarat se o rodinu. To jsi chlap?
Výčepní Janka Vríčanová z Furmanskej krčmy v Dolnej Štubni umřela. Hena, která mi o tom přes plot řekla, když jsem vynášel kufry z auta a ptal se, kdy a kam půjdeme na pivo, nic víc nevěděla. Vlastně si nejdřív ani nemohla vzpomenout, jak se Janka jmenovala příjmením. Potom si jméno vybavila.
Je pozoruhodné, jak různé asociace mají lidé při slově „jih“. Když loni vycházela v Polsku moje kniha, která má jih v názvu, grafik nakladatelství v návrzích na obálku postupně vršil ananasy, datlové palmy, psychedelické kaktusy a surfovací prkna. Všechny obálky měly společné to, že vypadaly strašně.
Je nutné, aby autor osobně navštívil místa, kam vysílá hrdiny svých příběhů? A když je nenavštíví, ochudí o něco svůj text?
„Ventilační zařízení pro automobilku bylo nutné dovézt co nejrychleji.“ První věta tátova knižního debutu mě vtahovala do neznámého a vzrušujícího světa stejně jako název knihy Anglický kód. Psal se rok 1987, bylo mi osm a táta mi do své první prózy připojil k podpisu věnování „Milé Petrušce.“
Duben 2020, Saarbrücken. Žena je v angažmá v místním státním divadle, já pracuju přes počítač pro česká nakladatelství. Nikam se nemůže, sedím doma a kroutím už několikátý týden vyhořelosti.
Bydlí u nás vosy. Už druhý rok. Neotvíráme okno v koupelně, protože vosy bydlí hned za ním. Líbí se jim tam. Mně se to nelíbí.
Divadelní bar o půlnoci, dva muži u stolku v rohu. Jednomu je asi sedmadvacet, tmavý culík, vousy, sako, nadšené, dětsky naivní oči. Student. Proti němu muž kolem čtyřiceti, unavený, bledý, jakoby zaprášený obličej s vráskami kolem úst. Nebýt intelektuálských brýlí, vypadal by jako vyhořelý realitní makléř.
Paluba vyřazeného vládního speciálu na trase Brno–Praha, říjen 2025. U stolečků na odrbaných sedačkách sedí Nadšéf, Velkej šéf, Šéfka podšéfů, Podšéf I, Podšéf II a Účetní. Během letu ze stěn a ze stropu každou chvíli vypadne šroubek a kutálí se po nestabilní podlaze. Zpoza opěradel sem tam vykoukne hlava v bílém klobouku, kterou ostatní odhánějí slovy kšáá, někteří po ní cvrnkají vypadlé šroubky.
Nebylo mi ještě ani dvanáct, když vypukla válka o Falklandy. Nejspíš se nejednalo o první válečný konflikt, o kterém jsem se mohl dozvědět z Televizních novin, ale vím jistě, že byl první, kde jsme si vybrali stranu, které jsme se všemi svými kamarády nepokrytě fandili.
V polovině září jsem byla pozvaná na 14. evropsko-alžírské literární setkání pořádané evropskou delegací v Alžíru. Jeho tématem byly výzvy, jimž čelí literatura tváří v tvář umělé inteligenci.
Dalmátský venkov, září. Fascinovaně se rozhlížím kolem, jak se zdejší krajinu rozhodlo pojednat všudypřítomné bílé kamení. Na blízké pláži je často provrtáno mušlemi, které si v děravění kamenů našly – co vlastně? Dobré bydlo? Smysl existence? Potravu snad ne. Kameny, které se svou měňavostí rozhodly konkurovat oblakům.
Tak já rovnou předem řeknu, proč to píšu. Obdivuju naši armádu, přestože vím, že já bych se k ní nikdy nedal. Chybí mi potřebná odvaha a taky mám neurotickou představivost.
„Paradoxně hodně lidí u Houellebecqa oceňuje to, na co demokracie, jež mluvily o pokroku, odmítaly myslet – rasismus, homofobie, všechny ty odporné tendence v lidské bytosti. Při čtení Houellebecqa mají někteří čtenáři dojem, že je jim opět dovoleno mít z toho požitek.“
V Broumově je domeček a v tom domečku píšou spisovatelé své knihy. Domeček patří do areálu broumovského kláštera a teď v něm České literární centrum společně s klášterem pořádají literární rezidence.
Sestře se v autě ukryla kuna. S něhou, jakou chová ke zvířatům, mi ukazovala drobné stopičky od tlapek, které na kapotě zůstaly po deštivé noci. Stopy vedly až pod kapotu. Právě v polstrování, které tlumí nárazy a chrání motor, byla vykousaná díra pro kuní tělíčko.
Než jsem jednoho dne ke konci 20. století daroval svou šest let budovanou entomologickou sbírku chlapci, kterého jsem doučoval literární výchovu, moje srdce náleželo broukům. Celé. Především střevlíkům a květným tesaříkům. Ten hoch byl synem školníka, trpěl nějakou tělesnou slabostí, koktal a já si nemůžu vzpomenout ani na jeho křestní jméno.
Potkali jsme se před několika lety ve Vídni na večírku snad až příliš akademických akademiků, kde jsem se ocitla víceméně omylem, stejně jako on. Pili jsme víno, o něco později mně na terase strčil ruku do rukávu zimního kabátu. Mrzlo.
Už z ulice vonělo kafe. A ta vůně nás držela při smyslech až do půlnoci. Káva a knížky. Nevím, jestli mám z hmotných statků tohoto světa něco raději. A tady se to zkombinovalo, srostlo to dohromady. Navíc v Lisabonu.
Naše dny vypadají, jako by je uplácalo dítě. Co je nahoře, mělo být dole, co je dole, je nahoře, co mělo být uprostřed, je na krajíčku a tak podobně.
Viděli jste Vídeň mimo Vídeň? Ne, nemyslím tím secesní nádraží ani divadla architektonické společnosti Felmer und Helmer rozesetá po střední a východní Evropě. Není to tak dávno, co se jí mnohá města snažila ze všech sil připodobnit. A Vídeň je v nich dodnes všude.
V roce 1933 napsal Vladimir Nabokov povídku Jehla admirality. Bezejmenný vypravěč se v ní dopisem obrací na spisovatele Solnceva, v jehož románu poznal příběh své první lásky. Dopis následně přechází ve výčet nepřesností a banalit, jimiž Solncev jeho tak jedinečný příběh zkazil.
Všechny romány jsem napsala na cigárech. Co stránka, to cigárko v okně za odměnu, cigárko dvě před začátkem pracovního dne, nejlíp s kafíčkem jako přepínák do jiného modu, cigárko po práci jako malá oslava.
Jako dítě jsem svým knihám prováděl opravdu hrozné věci. Trhal jsem růžky jednotlivých stránek a pak je žužlal. Dokonce jsem tu a tam použil list knihy jako párátko (ano, oproti zažité představě o párátku je to možné).
Není lehké žít ve společnosti, která soustavně opovrhuje téměř vším, na čem vám opravdu záleží. Není lehké žít ve společnosti poměřující právo na existenci blíže nespecifikovanou užitečností, která je jen převlečenou účelovostí a ekonomickou výtěžností.
K napsání těchto řádků mě inspirovaly dva články, jeden nový a jeden zhruba rok starý. Ten starý si, myslím, vybavíte všichni – i našimi médii prosvištělo video Nikity Michalkova.
… fiala se ukázala v koruně trávníku. V nekonečných plochách pučících větví bublají a mlaskají špačci. Modřence zaplavují zahradu a nejnovější špaček, který se před hodinou vylíhl z kukly a vypadá jako vyfouknutý z těžkého začouzeného skla se zlatým kropením, v nich nevěřícně čeká, jestli mu ještě někde něco nevypučí.
Je dopoledne, neděle devatenáctého března, v okně stojí jaro a usmívá se jako den nabídky k sňatku. V pomačkané ložnici to oproti tomu vypadá, jako by někdo ve filmu udělal střih „o deset let poté“.
To takhle jednou loni na podzim ministerstvo kultury vyhlásilo, že podpoří autory, protože covid a Evropská unie a tvrdý chleba literatury tak obecně, a že do placu hází jednomu dokonce 100 tisíc (pro prozaiky, pro básníky pouhých 30). Už v tu chvíli to začalo zasmrádat, a když došlo na věc, tak puch jak z mrtvoly.
Mám ty telefonáty ráda. Slavnostní chvíle, kdy zavolá D. a řešíme spolu neslušná slova v povídkách českých autorů, které chystáme do vysílání. Slova, jež jsou v odpoledním rozhlasovém vysílání stále ještě nepřípustná.
Je to právě rok, co trvá otevřená válka Ruska proti Ukrajině. Krom toho, že se Biden nečekaně objevil v Kyjevě, kde pojedl perepičku, legendární párek v těstíčku, a Scholz konečně přislíbil poslat Ukrajině tanky, se udála i méně nápadná, ale podstatná věc.
Jednou z funkcí literatury je, že nám umožňuje poznat, jak žili lidé v jiné době a v jiné zemi a že lidská trápení a naděje se za uplynulých sto, dvě stě let příliš nezměnily.
Čtené nelze oddělit od čtenáře. Knihy vstřebáváme v různých kontextech, které mají vliv na naši optiku, a psaní o knihách by mělo ten kontext zahrnout.
Pamatuji si na jakýsi rozhovor s Petrem Borkovcem, v němž deklaroval, že jej názory upřímně nezajímají. Rozladilo mě to, ale něco ve mně tomu už tehdy něčím muselo dát za pravdu.
Znáte to. Člověk stárne a zaniká, a je k tomu takovej blbec! Stárne a zaniká, a myslí si, že stárne a zaniká všechno kolem. Ty vole…
Zhruba touto dobou před dvěma lety jsem se ocitla v mrazivé Vídni, abych tam v jednom z rezidenčních bytů v MuseumsQuartier pokračovala v psaní románu. Možnost, která by za jiných okolností byla radostná, však v situaci tvrdého lockdownu, kdy bylo zamrzlé všechno, nabírala spíše podoby děsivého snu.
Pokaždé, když čtu některou z tuzemských recenzí štítivě se vymezujících proti „mainstreamu“ a vůči spisovatelkám, jež se těší čtenářské oblibě, ale kritici váhají, zda vytvářejí „ambiciózní čtivo“, nebo neúspěšně „atakují vyšší patro literatury“, vzpomenu si na jeden esej Leslieho Fiedlera z roku 1970.
Ráda plánuju. Jenže pak někde něco nebo někdo plánuje za mě. České dráhy a jejich výluky, náhoda, sebevrazi na kolejích, náledí, osud nebo stávkující rakouští železničáři.
„Dio mio! Dio mio! Che orrore!“ Skláněli se nad kmenem stromu, který na obnažené písčině zapomněl odliv, a pokoušeli se ho převrátit. Jejich hlasy zazněly tak jasně, jako by vycházely ze samého okraje pláže a jako by směřovaly právě a jen do okenic mého apartmánu, ale byl to klam ranního mrazivého vzduchu a nepřítomného moře.
Kdysi dávno jsem fotbalu rozuměla asi jako Miloš Urban, jak to hezky popsal v nedávném sloupku. Coby neprovdaná maloměstská dívka jsem se nicméně se svou o rok starší sestrou proháněla po místním sokolském hřišti a střílela jeden gól za druhým.
S Jakubem se známe léta; od mého čtení v polském Kolobřehu. Čas od času si od té doby voláme. Tehdy na tom malém městě pracoval jako knihovník a mezitím povýšil na ředitele.
Jenže už moc není. Na úvod oblíbené entrée: Já teda rozumím fotbalu jako koza petrželi, ale…
Kdysi jsem hojně psával recenze, ale od doby, co jsem začal vydávat vlastní prózu, jsem s tím přestal. A mám teď pocit, že si dovedu knížky mnohem víc užít. Nebo jsem k nim empatičtější.
V srpnu mladý fanatik během veřejné debaty vážně pobodal spisovatele Salmana Rushdieho. Českou literární veřejnost to nijak zvlášť nevzrušilo.
Je to tam, kde slavík zpívá v napůl opadalém ořešáku a kde se večeří kousky studené polenty. Kde psi pátrají po lanýžích, co rozkvétají pod zemí drobnými černými květy, a kde hřbitovy vypadají jako dlouhé verandy s doprovodem oblouků.
„Za ty dva roky jsem nic nepublikovala,“ prohodila ke mně jen tak mezi řečí během přestávky Sjezdu spisovatelů básnířka Jitka Bret Srbová. Která se před dvěma lety stala předsedkyní nenápadné profesní organizace Asociace spisovatelů, což je spíš, přiznejme si, za trest.
Tak jsem měla zase jednou chuť posadit se před ministerstvo kultury a vybavit se po vzoru Grety Thunberg transparentem „Stávka za kulturu“.
Na začátku ruské agresivní války, kdy jsme ještě pátrali po motivech a snažili se uhodnout, co se děje v hlavě ruského diktátora, někdo někde napsal, že byl u toho, když Putin fascinovaně, stále dokola sledoval videozáznam smrti Muammara Kaddáfího, jehož zlynčoval v roce 2011 rozzuřený dav bývalých poddaných.
Kdo by nemiloval Itálii, tu zemi plnou nádhery a lásky k umění? Já ji tedy rozhodně miluju, a když mě někdo pozve, abych tam jela, neváhám ani vteřinu a přeskupím všechny závazky v kalendáři. Ty se najednou proti cestě do Itálie zdají směšně nepodstatné.
Po odevzdání rukopisu nakladateli jde spisovatel logicky k lékaři. Vyrážím. Uplatňuji nahromaděné žádanky a na oplátku dostávám latinské diagnózy a zprávy plné překlepů.
Šel jsem pomalu a pořádně se díval. Chůze v ještě chladném písku, který ale slunce už začalo ohřívat, byla vzrušující. Zdálo se mi, že vzdálenosti narůstají, lidské hlasy se ztrácejí a slábnou.
Ostrov Rujána v severovýchodním Německu budou znát spíše starší generace Čechů, které se sem jezdily rekreovat ještě v osmdesátých letech. Pár kilometrů od něj se nachází ostrůvek Hiddensee, zvaný reklamními promotéry „perla Baltu“.
Učitel psaní mívá ustláno na velice sporných růžích a odporné rysy jeho povahy vyplouvají ke konci letního semestru na hladinu. Nikoho nic nenaučil, studenti si dál pletou povídku se vzpomínkou a báseň s kostelní zpovědí – vztek a ješitnost kantora veršů leží na vodě jako rybí zdechliny a proud s nimi nehýbe.
Jdu na kuchařský kurz, poprvé v životě. Konečně se naučím těsto na dokonalou pizzu a každému u nás doma pak upeču jeho vlastní. Už žádná kupovaná nebo drahá z restaurace.
Akce začala v pátek ráno, v největším lyonském nákupním středisku Part-Dieu, v supermarketu Carrefour. Sešlo se nás u vchodu devět: tři Francouzi a jedna Francouzka, tři Ukrajinky, z nichž jedna uměla francouzsky, jedna hluchoněmá mladá žena a já.
Svolnost části české literární kritiky obratem snížit své nároky tváří v tvář prodejnosti či té správné levicové angažovanosti je příkladem nedostatku víry v autonomní nástroje umělecké kritiky. Není divu. Práce kritiček a kritiků je zoufale podhodnocená.
.jpg)
Brouzdaje před několika dny po stránkách iLiteratury, narazil jsem na sloupek Petry Hůlové, v němž klade otázku, starou jako (moderní) literatura: je možné vykreslit nekriticky, či dokonce shovívavě zápornou postavu?
Nejhorší jsou začátky a konce, ačkoliv by se mohlo zdát, že i uprostřed života, textu, chůze, plavání, dokonce že i uprostřed takové činnosti, jako je vaření, může dojít ke krizi, kolapsu, k propadu, jako byste šli v poledne do sklepa a tam vás po hlavě přetáhl sklepní squatter; což se mimochodem stalo včera v ulici Karl-Marx-Allee…
Je těžké psát něco za strašlivé války, ale vzpomínky se snad napsat dají. Myslím si, že všecky vzpomínky jsou relevantní. Jako urboomer budu nerelevantní pro spoustu mladých zářivých lidí, ale s tím jsem srozuměn.
Kdyby byl český literární provoz patřičně diverzifikovaný, kdyby existovalo více podobně zaměřených cen, kdyby autoři mohli psát za lepších podmínek a ze svých knih získávali alespoň třetinové zisky knižních distributorů, nakladatelů a knihkupců, nemusela by knižní cena Magnesia Litera každoročně vzbuzovat tolik vášní a zlé krve.
Českou školu bez hranic už léta obdivuju. Děti českých rodičů žijící v zahraničí se díky ní mohou učit česky a tento velkolepý projekt, v němž se angažuje spousta rodičů a dobrovolníků, zasluhuje jedno velké „smekám“.
Řídil jsem a poslouchal rádio a všiml si, že dopravní zpravodajství jsou dnes plná předmětů na silnicích. Po celou cestu prudce svítilo slunce a vál mírný vítr.
Před lety byl manžel v Rusku na služební cestě a přivezl dětem dvě malované dřevěné matrjošky. Řekl, a já mu věřím, že nic jiného se tam holčičkám koupit nedalo. A něco přivézt chtěl, vždycky vozí. Trochu si s těmi skřípajícími potvůrkami pohrály a pak je odložily na knihovnu, kde stojí dodnes, teď už přes měsíc na hanbě, tváří ke hřbetům knih.
Český rozhlas Plus si pro chystaný podcast Střepy objednal u deseti českých autorek text na ukrajinské téma v libovolném žánru. Text se mi nepsal lehce: formu bylo sice možno svobodně zvolit, ale obsah byl, co se názoru týče, nově de facto diktován zákonem. Za veřejné schvalování útoku na Ukrajinu dnes hrozí až tříleté vězení.
Koreanistka, k níž letos v předjaří a na jaře pořád jezdím, protože spolu překládáme krátké básně dávných korejských kurtizán, bydlí v paneláku na okraji města. Její sídliště není velké, je staré a mezi baráky roste řídký les a zlatice, které rozkvétají.
Když jsem si přečetla mail, jestli nemůžu napsat sloupek o současné situaci na Ukrajině, oddechla jsem si. Byla to úleva, protože na nic jiného člověk stejně nemůže myslet. Všechny ostatní myšlenky jsou podivně trapné. Nicotné.
Plány na třicátý book club v městečku D., který měl otevřít další úspěšnou sezonu s knihami a živými spisovateli a členkám připomenout zaplacení klubového příspěvku, byly velkolepé. Eva Šedivá a Jana Konečná, zakladatelky těch knižních schůzek, uctívané moderátorky a přítelkyně české prózy, toužily své čtenářky „dokonale překvapit“.
Česká literatura se v posledních době opět vrátila ke své ambici promlouvat ke společnosti. Kritický postoj přestal být označován za reziduum komunismu a levicovost ztratila punc něčeho, k čemu se člověk ve slušné společnosti nehlásí.
Nebylo to v pralese mezi Běloruskem a Polskem, ale na prvním terminálu pařížského letiště Charlese de Gaulla. Nikdo po nás nestřílel. Přesto ve mně překročení této evropské hranice v době pandemie zanechalo dojem, o který bych se ráda podělila.
Rozmohl se nám tady… Ne, to není dobrý začátek. V poslední době mě pobavila debata o dokumentu, kde hraje sám sebe študovaný steroidista s kritickým myšlením a velmi schopný diskutér. Já ten film neviděl, ale asi z něj vyplynulo, že třeba pomáhat partnerce s dítětem a v domácnosti tento feminista nedokáže nebo nechce.
Když bylo mé starší dceři šest a chodila do první třídy, neměla v berlínské škole skoro žádné kamarády. Mluvila nejčastěji s kaštanem na školním dvoře. Teprve po několika měsících se trochu rozkoukala a na okamžik se na ni usmálo štěstí. Byla pozvaná čínskou kamarádkou Li na oslavu narozenin.
Když píšu, hodně u toho čtu. Knihy o přírodě. O divočinách v zahradách, o mravencích, můrách a houbách. A námětů stvořených z příběhů rostlin a živočichů si beru, co náruč unese. A taky si to pak přetvářím po svém, protože to, co se v přírodě skutečně děje, je tak neuvěřitelné, že by to čtenáři považovali za nevěrohodné. Věděli jste třeba, že škvor má dva penisy a nikdo neví proč?
Přesně za tři týdny vypuknou v Pekingu zimní olympijské hry. Těžko najít lepší okamžik pro četbu knihy Tomáše Etzlera Novinářem v Číně. Její děj, zarámovaný pořádáním letních olympijských her tamtéž v roce 2008, vám natolik rozšíří perspektivu, že se vám z pouhého pomyšlení na tuhle šarádu zvedne žaludek.
Neodpověděla a také se zarděla. Oba zmlkli. V dálce na moři plul a kouřil parník. Zadívali se na něj. „Pročpak nevypravujete?“ zašeptala.
Bylo to v městečku Villeneuve-sur-Lot, mezi Toulouse a Bordeaux, v kraji proslaveném pěstováním švestek. V sobotu dopoledne. Seděla jsem u stolku s hromádkou Aaronova skoku ve francouzštině a čekala, zda se u mě někdo zastaví a bude chtít knihu podepsat. Přišlo pár lidí, žádný nával to nebyl, stejně jako předchozího večera na mém vystoupení.
Můj přístup k cestování je introvertní. Cestovat někam mě na rozdíl od většiny jiných radostným očekáváním nenaplňuje, samozřejmě vyjma cestování myší po Google Maps.
Je kolem sedmé a křest dětské knížky Bába Bedla v Brně končí. Všichni si ještě broukáme „houby, houby“, jak nás to naučil zpěvák Martin Kyšperský, který na křtu zpíval song o houbách a my dělali sbor. Martin říká: „Nechceš s námi jít na čtenářský kroužek do čajovny?“
Georg Trakl byl rakouský básník pohnutého osudu a uhrančivé, těžko proniknutelné poezie plné smutku. Napájela celou jednu linii moderního českého básnictví, zvanou „halasovská“. S jejími převody do češtiny začal Bohuslav Reynek, na jeho práci navázaly další básnické generace, zejména pak Ludvík Kundera. Můj učitel.
Literární domek vedle broumovského kláštera neboli dům u mostu, nejstarší budova klášterní zahrady, kdysi býval domkem pro kuchaře. Myslím na toho člověka pokaždé, když v malé kuchyňce zapínám do zásuvky elektrický vařič.
A najednou, v pátek kolem deváté ráno, jsem si přede dveřmi důstojného vídeňského institutu, kam jsem ten den odešla pracovat, sáhla levou rukou na pravé ucho a zjistila, že náušnici po mrtvé milované pratetě prostě už nemám.
Německá spisovatelka Christine Brücknerová a její manžel Otto Heinrich Kühner, taky spisovatel, mě pozvali do svého domku v Kasselu, abych tu prožil jeden říjen. A k pozvání připojili fotografie, na kterých jsem uviděl, že jejich domek je zepředu i zezadu zarostlý levandulí a malými růžemi a že v zahrádce stojí socha nymfy, která jde do vody. Nebo z vody. Napsal jsem, že děkuju a že přijedu.
Jsem už doma od minulého března, ale přesto se mě ještě pořád lidé ptají, jestli se mi nestýská po Latinské Americe. Je to záludná otázka.
Jednoho dne všeho nechat, nějak si pobalit a nadobro se odstěhovat do hotelu.
Lyon se nemůže pochlubit velkou literární historií. Sláva města se vždy týkala spíš hedvábí, bankovních domů a chemického průmyslu, v poetičtější rovině pěstování růží.
V těch Událostech, komentářích jste ukázala, že vůbec nevíte, o čem je současný feminismus, pronesla (parafrázuji) na mou adresu Eva Klíčová v nedávné debatě o zahraničních trendech a současné české literatuře na veletrhu Svět knihy, které jsem se účastnila.
V noci se mi zdál legrační sen. Objednala jsem si v kavárně preso do kelímku pro svého ve skutečnosti přes rok mrtvého otce: „Kávu prosím, nějakou lahodnou, ale ne moc silnou, pro tatínka, leží na smrtelné posteli, tak ať to není žádný cloumák.“
Nějak se stalo, že česká literatura je na okraji zájmu. Dokud nezabereme, budeme muset dál řešit v koutě oborové problémy. Co následuje, je myšleno trochu jako legrace.
Něco tak krásného jsem už dlouho neviděla. A myslím, že vy taky ne. Netušila jsem, že existuje něco jako animace barvou na skle. A že se touhle technikou dá udělat celovečerní film.
Berlín je plný městských lišek. Abych byla přesnější, v Berlíně existuje zhruba 1400 liščích revírů a městem pobíhá asi tisíc sedm set lišek.
Už deset let se mi na začátku podzimu zastavuje dech. Než řeknu z čeho, řeknu, jaké to zastavení je. Nepodobá se totiž ničemu jinému v mém životě!
Mezi nebem, zemí a peklem existuje puklina, kudy se derou na povrch vzdechy z podsvětí a uhelné sloje a občas se do ní propadne kus kostela, fotbalového stadionu nebo domu. Žhnou tu haldy a těžkým, hlubokým spánkem tu spí podzemní bestie. Mluví se tu jako v italštině, s přízvukem na předposlední slabice, ale zpěvnost je tu úplně jiná.
Je třicet ve stínu a v elegantní pasáži kousek od vídeňské Herrengasse si vychutnávám vídeňskou kávu. Kávu v kavárně! Sice jsem musela ukázat potvrzení o očkování, ale stejně.
Sedím na lavičce v parku a přesvědčuju svou levou kyčel. Potichu samozřejmě, po tolika letech obě skvěle odezíráme. Musím to rozchodit, za čtvrt hodiny začínám uklízet.
Kdy jsem se v broumovském klášteře cítila poprvé jako doma? Nejspíš hned to první odpoledne, kdy mě na nádvoří oslovil ten dobrosrdečný postarší muž. Chytl mě dětsky za paži a bez zbytečných formalit šel rovnou k věci: „Helejtese pani, já jsem tu prvně. Kde se tady prodávaj lístky na prohlídku?“
Možná budu vypadat jako Cimrman nesoucí na patentový úřad žárovku, ale chci zdejšímu čtenářstvu doporučit čtení Global Times.
Překládat sloku složenou ze čtyř rytmicky uspořádaných a rýmovaných veršů je jako vzpomínat.
Často mi lidé říkají, že píšu magické věci. Nebo magickorealistické, když chtějí být přesní. Občas si ale říkám, jak moc odlišných stylů, autorů a druhů umění se do toho magickorealistického pytlíku vejde.
Přijmeme-li tezi, že filmový scénář mívá k literatuře blízko, poněvadž z ní často buď vychází, nebo ji naopak ovlivňuje, můžeme i v literárním časopise zabrousit do světa kinematografie. Třeba i jen proto, že se tam toho děje mnohem víc než v literatuře (ne vždy ke škodě literatury).
Tak se mi zdá, že už jsem víc doma tady ve Francii než v Čechách. Jak jsem na to přišla? Zlobím se.
Ležím na zádech, na koberci uprostřed obýváku. Slyším desítky hlasů. Vím o všem, co se v našem stopatrovém domě šustne. Hbitě se otáčím na břicho, dokážu se neslyšně plazit do kuchyně, na záchod, dokonce nahoru po schodech. Distanční výuka člověka naučí…
Karel mi napsal, že minulý víkend dělali první zahradní táborák a že to bylo fajn, akorát že rušili bažanta, co se „usídlil v blízkém cypřišovci“ a už chtěl jít spát.
Tak strašně se stydím, že o téhle chybě z nepozornosti doposud nikdo neví. Ani moje děti ne. Je to přitom přesně týden. Googlovala jsem na gauči slovo kvásek.
Letos na podzim to asi znovu vyjde tak, že půjdu volit na českou ambasádu v Aténách. Už teď se připravuju. Cvičím mysl i svaly od nohou po žaludek.
Být členkou poroty literární ceny znamená především si dobře počíst. Pročítat. A taky se držet pravidel. Letos jsem porotcovala v rámci cen Magnesia Litera v kategorii o nejlepší blog minulého roku.
V loňském roce byly kostely na Velikonoce pro veřejnost uzavřené, letos se může zúčastnit velikonočních obřadů jen malá část věřících. Změnila se tím podoba katolické i jiných církví. Možná nadlouho?
Umřela Trúda. V dětství mi byla v Divadle na provázku druhou mámou. Já ale nechci psát nekrolog; nekrologů je poslední dny plný svět.
Měsíc a tři dny nevyšla z bytu. Nechodí ani s odpadky. Nechodí na balkon, protože na balkoně číhá aerosol. Na balkoně stojí pytle s nevynesenými odpadky, které tam spouští oknem, aby nemusela otevřít balkonové dveře.
Napsat sloupek na tuhle stránku je vždy stejně lákavé jako těžké. Nemám to rád už proto, že mi Lela Geislerová jednou provždy přilepila odpudivou masku pastózního ruďocha. Ostatní jsou naopak divně ezotericky nahozeni, připomínají poštovní známky z 80. let, nicméně měnil bych s nimi.
Mám dojem, že spisovatelské rezidence nabývají v posledních letech u českých autorů na oblibě i normálnosti. Dá se snad říci, že pomalu začíná jít o přirozenou i příjemnou cestu, jak některým rukopisům pomoci k dokončení a jiným možná k vzniku. A jak autorům pomoci k zážitkům.
Jsem členem sociální sítě, která se jmenuje Diskurz. Scházíme se tam všichni, kdo máme rádi literaturu, a já nejvíce času trávím v místnosti Poezie.
Chtěl bych si důkladně prohlédnout ledňáčka. Jistěže volného, ne v zajetí. Několikrát v životě jsem zahlédl, jak přelétá potok nebo protíná druhý říční břeh. Ale byla to jenom modrá vteřina.
Sama sebe se občas ptám, a odpověď na tuhle otázku nemám. Ne jednoznačnou. Kdysi dávno, to bylo ještě v mém rodném městě, v jiném století, jsem zažila něco podivuhodného.
Čeští spisovatelé nejsou slyšet. Naposledy mě to napadlo včera nad dobovou fotografií obálky sborníku Kontinent ze sedmdesátých let s Šiktancem, Seifertem, Trefulkou, Havlem, Vaculíkem a Hrabalem. Ať už si o nich myslíme cokoli, zkuste onu partu nahradit nějakou dnešní stejného kalibru. Je to těžké mimo jiné proto, že nevíme, co si většina autorů vlastně o světě kolem myslí.
Už je to čtyři týdny, co se u nás doma zapíná ivysilani.cz, protože nemáme televizi a nehodláme si ji pořizovat, ani kvůli seriálu Božena. Ale díváme se na něj na netu. I proto, že jsem na Boženu Němcovou letos neustále narážela.
Psát o poezii je skoro tak těžké jako psát o hudbě. V obou případech psaním tolik uniká, že se člověk musí ptát, zda to má vůbec smysl. Snad je lepší na báseň jen ukázat, ať si to druhý přečte sám.
Na první pohled ten člověk vypadá inteligentně a má dvě vysoké školy. Vždycky mi říkal: „Kdybych já měl čas, jak já bych si rád něco přečetl.“ A teď? „Za toho covidu jsem měl konečně čas zrekonstruovat si byt a dát si do pořádku zuby. Můstky!“ vypadlo z něj, když jsme se o Vánocích potkali.
Karel Gott a Richard Krajčo se před časem dohodli, že si zažertují se Smrtí, a na Vánoce nám ji přilepenou lepidlem k sesli (i s kosou) přivezli ukázat. Vánoční hit s názvem, o němž se nepochybuje, jsme slyšeli a viděli skoro všichni.
Večer před vánočním odjezdem z Berlína do Strmilova jsem dlouze postála na našem balkoně. Jako obyčejně jsem pozorovala sousedy z protějšího domu. Na ulici se tváříme, že se neznáme.
Pět měsíců civilní vojenské služby v polovině devadesátých let (víc to nebylo, protože pak jsem onemocněl), které jsem prožil jako ošetřovatel v jednom pražském domově důchodců, jsem skoro beze zbytku vytěsnil z paměti.
Mihl jsem se onehdy Nymburkem, což byla naprostá výjimka, jinak sedím doma a ťukám. A na náměstí Přemyslovců, kus od Mariánského sloupu, který si Nymburští nestrhli, takže ho nemusejí znovu stavět, mě málem porazila dřevěná socha Bohumila Hrabala.
Máloco mě dnes v tíživých časech pandemie vyvede z míry, ale kariérní přestup nejmenovaného pisálka do nejmenovaného bulvárního časopisu o výtvarném umění se touto soukromou událostí stal.
Jsem spisovatel na volné noze a kvůli wuchanské pandemii jsem se ocitl ve finančních potížích.
Představte si to takhle: jste velmi ambiciózní spisovatel a vydal jste novou knihu. Svou největší. Překonal jste v ní sebe sama, překročil dosavadní limity. Jste dost kritický na to, abyste to sám poznal, nikdo vám nemusí říkat, co jste dokázal. Navíc jen vy sám víte, jak ohromnou cenu jste za napsání knihy zaplatil.
Nová nemoc do naší společnosti přinesla ohromné množství utrpení, ale přiznejme si, že na českých ulicích to není vidět.
O letošních Dušičkách je přítomnost a vědomí smrti jako součásti lidského života mnohem silnější, než jsme bývali zvyklí. Komu budeme zapalovat svíčku za rok, na počátku listopadu 2021? Anebo to budeme my, na koho se bude už jenom vzpomínat?
Na patnáct členů naší rodiny vychází zhruba dvacet jízdních kol. Je letošní jaro, zákaz volného pohybu osob. Jsem na půdě. Mám několik týdnů na důkladný úklid. Nedá se tu hnout. Nedá se tu sušit.
Moje babička Tonička nebyla moje babička. Seděla před domem na lavičce, opřená o plot, za kterým se zelenal dvůr. Na hlavičce flanelový šátek. Na sobě soustavu flanelových košil, jupek a kazajek, které bez rozdílu nazývala slovem „kacabajka“ a které za celý život nesvlékla až k té úplně poslední. A v zimě v létě tlusté žebrované punčocháče. Seděla tam, sedí tam. A vypráví.
Stalo se to ve zlatých devadesátkách, v době, kdy se v ulicích Brna v tehdy ještě nerozpadnutém Československu dalo spatřit neviditelné a slyšet neslyšitelné…
V pondělí byl svátek svatého Václava. Pouť ve Staré Boleslavi se konala za hojné účasti, i když pršelo. Ale déšť nových básní o českém patronovi v současnosti nepřichází a nepřichází a ani nové legendy svatováclavské na církevní půdě (ani ve sklepě) nevznikají. Občas se objeví nové převyprávění „starých pověstí václavských“, ale stojí za staročeský prd.
Docela by mě zajímalo, kde se bere ta současná česká vášeň pro stavbu rozhleden. Někde jsem četla, že od revoluce jich v našich krajích přibylo víc než tři sta. Rostou snad za každými humny a možná je to nejen štědrými evropskými fondy na regionální rozvoj, ale třeba i tím, že nemáme pořádné velehory, a tak se rádi rozhlížíme alespoň z rozhleden.
Sloupek? Ano, sloupek. Recenzi na sbírku básní by mi na iLiteratuře – i kdekoliv jinde – cenzurovali. Žijeme za Babiše, ne v demokracii. Novou totalitu literární kritika zavedla už dávno. Sbírka Jakuba Řeháka je skvělá. Což mohu říci ve sloupku. V recenzi ne.
Mám několik přátel, kteří milují staré mapy. Vyčmuchávají je na blešácích, dávají do krásných rámečků, někdy vypočítavě nosí na výlety s nadějí, že je čeká cesta v prostoru i čase. Co čekají, že najdou? Zarostlé kozí stezky? Moře?
Dostal jsem stipendium od Českého literárního centra, abych psal básně, a měl jsem ohromnou radost. Jen psát a o nic jiného se nezajímat. To je to, co jsem si vždycky přál, sen všech básníků!
O způsobech, jak se národy chovají při přesunech (a o tom, co z toho lze vyvodit ve smyslu národního charakteru), se napsaly tisíce sloupků. Nyní je nejvhodnější doba napsat jeden další.
Na svatého Jana, 24. června, svítí svatojánští broučci nejvíc z celého roku. „A broučci spí a spí a spí tam dole u potoka, Karafiát je znal, je noc, je temná noc a sovy mají bál…“ zní v básni Ivana Blatného. „Večer před svatým Janem mluví sestra s Tomanem,“ píše se v jiné básni pojednávající o anarchistickém básníku Karlu Tomanovi.
Dlouho, dost možná celá desetiletí, se chystám napsat sloupek, který se bude jmenovat Olin a jeho deštníky a rozpláče publikum už po první větě. Publikem myslím hlavně sebe a pár čtenářů, kteří – tak jako já – vyrůstali ve světě, kde k nejkrásnějším písničkám světa patří nekrology a žalmy.
Myslela jsem si, že když si pořídím vermikompostér – malé, plastikové Guantánamo pro kalifornské žížaly –, stanu se lepším člověkem.
Vážený pane premiére, jsem česká spisovatelka, žijící dlouhodobě ve Francii. Nemyslím si, že byste moje jméno mohl znát. Muž, který řídí stát a neustále se rozrůstající firmu, jistě nemá na literaturu čas. A teď ještě do toho ten virus.
Poslední týdny si povídám se svou prababičkou. Ne, nejde o sociální síť či platformu, která umožňuje spojit se s mrtvými. Jen využívám karanténu, abych se doučila rodný jazyk.
Ve středu 29. dubna zemřela po krátké nemoci v pražské Nemocnici Milosrdných sester sv. Karla Boromejského zřejmě nejpozoruhodnější česká básnířka posledního dvacetiletí Alice Wierpichová. Na začátku prázdnin by jí bylo 73 let.
Svépomocí! Na internet v karanténě píší: „Doma se vůbec nenudím. Ze strouhanky jsem si znovu sestavil rohlíky.“
Už jsem o tom párkrát psal: ačkoli jsem vyrostl deset minut od lesa a od dětství dělám, co můžu, nikdy jsem nenatrefil na shozené jelení ani srnčí paroží.
Sedm let byl pro mne březen měsíc lehkého děsu. Odjížděla jsem do Brazílie a čekala tam na mne každoroční epidemie horečky dengue.
Březen, za kamna vlezem, duben, ještě tam budem, říkávalo se, než se globálně oteplilo. A přeci květy Květné neděle kvetou už v březnu či dubnu, a to odedávna. V Jeruzalémě v podobě palmových listů, v Čechách jako kočičky, ze kterých se v nedělním kostele stanou posvěcené ratolesti.
Na liště internetového prohlížeče mám v době pandemie trvale otevřených pár českých zpravodajských webů, online vydání Guardianu a k tomu jedny řecké noviny. Díky posledně jmenovanému zdroji jsem se dověděl i o nové kampani řecké agentury na podporu turismu. Okamžitě mě zasáhla silná nostalgie.
Zbídačený remíz, do něhož mrholí a který každou chvíli krátce zalije jarní šílené slunce. Pojďme si ten hlouček křovin, posvátný hájek mezi poli, rozebrat!
Na knižním veletrhu v Lipsku jsem byla už třikrát, ale letos jako by to bylo poprvé. Veletrh se nekonal. Způsobil to virus, co vraždí nejen lidi, ale i jejich snahy o umělecké zážitky.
„Tohle nevím… kdyžtak na parapet…“ Anebo: „A s tímhle asi rovnou na parapet, co říkáte?“ Vcházejí do krámu, vytahují knížky z prostorných tašek, říkají to samé v nekonečných obměnách. „Myslel jsem si, že to nebudete chtít, to nevadí. Nechte si to. Na parapet dobrý, ne?“
Umíte psát dopisy politickým vězňům? Já ne. A víte, jak chutná moře na Krymu? Já ano.
Nestálo by to za řeč, kdyby poslední dobou tolik nebilo do očí, že se všichni tváříme, jako by tu tenhle svět byl čistě jenom pro nás. Kompletní servis, vše až pod nos.
Přivedla jsem si domů kočku. Stříbrnou mourku s černými tlapkami. Předcházelo tomu dlouhé váhání. Zvládnu mít někoho pořád u sebe, starat se o něj, naslouchat jeho mňoukání? Kočku jsem nikdy neměla, jen ptáčky. Byla jsem zvyklá, že to poletuje a švitoří, pitvoří se u rozhlasových zpráv a každou chvíli přistane na rameni. Ptáci někdy v nestřeženou chvíli uletěli jižním oknem. Kočku budeš mít i dvacet let, to ti bude… padesát šest! řekl zlomyslně můj přítel.
„Tohle – a fejeton, pane? Toto – a kytka na klobouku internetového večerníku? Ani jako causerii to nevybojujete. Neruda se obrací v hrobě, Hálek už obrácen natrvalo!“
Tak už je tomu dvě stě let, co se Božena Němcová narodila v muzeu na Starém Bělidle a rovnou ji tam fotografovali na reklamní trička. O něco méně než dvě stě let četli Babičku a pohádky noví a noví okouzlení čtenáři. Až dnes nastal čas, kdy Boženou Němcovou nečte vůbec nikdo.
Burza je strašlivé slovo. Připomíná kožní nemoc nebo stupeň bolesti hlavy, může to být i šupinaté exotické zvíře, záludný počítačový virus nebo rostlina, která kvete jenom v lednu.
Včera jsem už zas někomu vyprávěl o středoslovenských vesnických hospodách – furmanských krčmách, výhřevnách, pohostinstvích U Grófa, pivnicích Koliba a Kúria, gazdovských bistrech a športbarech s názvem Lysec, Turiec nebo Podhájka.
Vánoční atmosféra je pro mě už dost dlouho spojená s vedrem, blikavými světýlky na palmách nebo ocelovým nebem nad mořem. Někdy bývám na Vánoce doma, ale předtím celé to předvánoční těšení a očekávání zázraků zažívám v Latinské Americe nebo ve Španělsku.
Vstupujeme do roku 2020 a já si říkám, jak by asi takový vstup prožíval třeba Friedrich Nietzsche. Pro většinu z nás by Nietzsche měl jediný úkol: padej rychleji, pokud neumíš létat!
Heslo „v adventu se nametu“ bylo letos v Česku opět vrchovatě naplněno. A jsou tu Vánoce. Připomeňme si některé z nich: od Sametu po dnešek.
Byl silvestrovský večer. Za oknem neochotně sněžilo. O pár měsíců dřív jsem se přestěhovala do nového podnájmu. A jako vždycky na Silvestra se něco pokazilo...
Letadlo nad Paříží hrká a trochu se natřásá. Mám zavřené oči, na klíně držím knihu. Svírám ji prsty, tepe.
Na první setkání louňovického book clubu „v anglosaském stylu“, které se konalo pátého listopadu 2019, přišli do hostince U Šafratů tři čtenáři.
Klišé praví, že Rio de Janeiro je město do bronzova opálených mulatek v bikinách, karnevalu, slumů na kopcích, svalnatých černochů, věčně mladých těl. Taky je to město starých psů. Jsou všude.
Že fotbalová Barcelona přijede hrát do Prahy, jsem zaregistrovala někdy začátkem září. Prý se dokonce utká se Slavií, které moji kluci fandí.
„Dušičky“ si v Evropě připomínáme v katolické tradici od roku 998, více než tisíc let. Tradice „svátku zemřelých“ je ovšem mnohem starší.
Dělalo mi to velký problém už jako píšícímu elévovi v různých časopisech. Možná proto, že téma je umělý produkt. Důvody, proč jeden sedne a píše, jsou různé, nicméně v reálu jsou asi tři. Buď je píšící jedinec cvok, který potřebuje dát uniknout přebytečné energii, nebo cvok není a potřebuje ventilovat energii zrovna tak.
Nedaleko katedrály svaté Alžběty, v Řeznické ulici v Košicích, stojí dům č. p. 35, kde prožil část dětství Sándor Márai – hvězda evropské literatury 20. století, která vyšla s velkým zpožděním. Novelu Svíce dohořívají jsme četli všichni a všichni jsme se těšili, že ji Miloš Forman zfilmuje. Sir Connery, co měl hrát hlavní roli, se taky nemohl dočkat. Nakonec se netočilo – a už nikdy nebude.
Greta Thunberg má pravdu a její činnost zpětně legitimizuje skandinávský model, který mnohým doteď mohl lézt na nervy. Trvalo to, ale dočkali jsme se, stát sociálního blahobytu a kulturní namyšlenosti konečně vydal hmatatelný plod v podobě globálního ováda v tom nejlepším Sókratově smyslu.
Letošní podzim bude ve znamení moudré ryby. Je stará, samotářská a zná odpovědi na cokoliv. Bude bydlet s námi.
V zářijovém čísle brněnského literárního časopisu Host vyšlo pásmo k poctě Ivana Wernische, básníka, kterému nelze než pocty uštědřovat, neboť uštědřil české poezii svým dílem věru štědrý dar.
Zatímco matka Petra Borkovce unavuje Petra Borkovce tím, že měl být raději lékařem, moje matka mi poslední léta při každé příležitosti opakuje, že číst prózu nemá cenu, protože život je stejně nejvíc. A jestli bych neměla k zapůjčení nějakou zajímavou biografii nebo autobiografii a nejlépe deník, kde je té opravdické skutečnosti největší nálož.
Každou středu ráno vlezu do malého sklepa. Na autobusovém nádraží v brazilském Porto Alegre je to jediné útulné místo. Jmenuje se Café Express, a pokud máte kufr, musíte ho nechat u barového pultu, abyste se sem vůbec vešli.
Vedle několika překrásných básní a toho, jaký je správný poměr ginu a vermutu v Martini (Flemingův Vesper poté zbledl a zůstal bledý), jsem si u anglického básníka Wystana Hugha Audena přečetl, co odpovědět, když se mě někdo zeptá, čím se v životě zabývám.
Tenhle je můj první. První sloupek v životě. Nemám nejmenší ponětí o tomhle žánru, nemám téma, nemám zkušenost, nevěřím si – průhledný alibismus pro předvídané podlézání laťky, kterou jsem měl přeskočit. Nevím, kde se ve mně bere tak nízké sebevědomí dost vysoké na to, abych přijal tuto výzvu.
Začalo léto, květiny mají žízeň. Hospodyně řeší problém: muškátům, které mají na balkoně, se nějak nedaří. Nevědí, čím to může být. Světla mají dost a zalévají je pravidelně. Možná jim chybí vítr? Já žádné muškáty nemám a asi nikdy mít nebudu. Ale možná si jednou koupím barometr.
Moje žena ve vypjatějších manželských chvílích poznamenává, že jedináček vyrůstající s matkou zůstane jedináčkem vyrůstajícím s matkou.
