Ze zákona. O to víc si jich s D. nezákonně užíváme mimo éter. Házíme jimi jako sněhovými koulemi, zamazanými od bláta. Metáme jimi po sobě bez postihu a bez začervenání. Tedy já se nečervenám vůbec. Jestli se někdy nezbarvila jeho tvář, to pro mě zůstává tajemstvím.  

„Hele, jedno hovno uhájíme, ale to druhý bych tam nedával…“ 
„Já bych ho tam nechala. Mně se líbí.“
„No jo, ale to bysme museli přesunout do Četby s hvězdičkou.“
„Jasně, dělám si srandu.“

Preparujeme z textů škodlivá slova jako broky z rozstříleného myslivce nebo klíšťata z těla psa a štítivě je pouštíme do nicoty jako do ledvinové misky. 

„A co s tim vymrdanym čurákem? Co ho nahradit jízlivým holomkem?“
„Jo, holomek je dobrej.“
„Není jízlivý moc tvrdý?“
„Tak úskočný? To už nikdo neříká. To nám to povýší.“
„Super, to by šlo.“

D. je jemný muž. Neumím si představit, že by někdy zaklel. Nebo že by klel tak, jak píšou čeští autoři a autorky.  

„S tím kokotem co? Vypustit, nebo nahradit?“ 

Radši nahrazuju, než vypouštím.

„Šmudla? Fridulín? Hajdalák?“
„Píča?“
„Číča.“
„Sračky?“
„Hračky.“
„Chováš se jako kráva, ty kundo.“

Odmlčím se. A nevím, co říct. Asi jsem to s tím utahováním přepískla. Přesto, D. přece je jemný muž. Nebo byl jemný muž?

„Ježiš promiň, to je citace.“ 

Vyďobáváme ta ohavná slůvka ostrou pinzetou a já se tomu poťouchle chechtám a zároveň mi to přijde tak marné a říkám si, zasranej kodex, to zlo je přece úplně jinde. Zlo a ohrožení mládeže není v těchhle nevinných slůvkách. Ta už stejně děti znají ze školky.

„A teď fakt oříšek,“ hihňá se ve své redakci D., „opustili provoněnou a na hraně zčůranou postel… Představ si, že to někdo poslouchá při kávě.“
„A nemohli by to poslouchat spíš při sexu? Nebo v nemocnici? Co dát na začátek upozornění: poslech doporučujeme vleže, nejlépe bez oděvu, v příjemné poloze. To bych si učůrla i já, kdybych to slyšela.“
„Bojim se, že to neprojde,“ zvážní a já si představím jeho zvrásněné čelo, které chci stůj co stůj vyhladit. „Musíme to vyndat. Stejně potřebujem škrtat. Necháme tu postel jenom provoněnou…“
„Tak jo,“ říkám už trochu podrážděně, „já to autorovi napíšu.“
„A teď ta březnová. Tam je toho mraky. Parchanti zasraný…“
„Zatracený.“
„… že zesral hajzl…“
„Podělal.“
„… a lítal se štětkou po chodbě a mazal hovna všude.“
„Hovna by mohly projít, ne?“ říkám už trochu unaveně. „Děláme je všichni.“
„No, hele, já je spočítám. Tohle už je pátý. Já bych byl pro lejna.“
„OK,“ utrousím poraženecky.
„A pak ještě ta kozí prdel a tou končíme.“
„Tak přece tam nebude zadeček, ne? Mě už nic nenapadá. Zeptám se autorky. Dám vědět zejtra.“

Loučíme se, píšu mail, autorka mi obratem navrhuje vocas. Super! A máme to. Štětečkem (ne štětkou!) vypucovanej text. Zbavenej jedovatejch slov. Měla bych mít radost z dokončené práce. Satisfakce se však nedostavuje.

Odevzdané texty teď trochu pohubly a pobledly. Místy ztratily barvu. Ale přestože žehrám na tuto delikátní práci se slovy, vím, že kdyby ty výrazy ve vysílání zazněly, možná by pohoršily i mě. A to je co říct. Rozhlas totiž dlouhodobým zjemňováním dospěl k úplnému vyhlazení této jazykové vrstvy. Dlouhá desetiletí ji potíral a neživil, až zcela odumřela. Vulgarismy a pejorativa jsou v rozhlase tak nechtěné, že kdybychom je chtěli znovu vpustit do rozhlasové řeči, museli bychom jim vrátit ztracený biotop a začít psát úplně nové rozhlasové dějiny. 

Kdysi jsme s kamarády a s mužem, když ještě mým mužem nebyl, založili amatérský divadelní soubor Prvobytně pospolná společnost. Jedna ze scének se jmenovala Vypípaná slova… Chtěli jsme je tehdy dát načíst staršímu spolužákovi s charismatickým hlasem Filipu Dydovi, který už v té době v rozhlase pracoval, kdežto já ještě o svém budoucím rozhlasovém angažmá neměla ani potuchy. 

„Tu tu tu tů.
Tan dam tanda dam
Časové znamení právě ohlásilo 22 hodin. Posloucháte stanici Český rozhlas 3 Vltava a my jsme opět zde s přehledem slov, která byla vypípnuta z dnešního vysílání.
6:50 RANNÍ ÚVAHA PETRUŠKY ŠUSTROVÉ: prdel
7:00 MOZAIKA: hovno, sračka, zasraný, hovno zasraný
9:00 RONDO: kurva
10:15 MATINÉ S JAROMÍREM HAVLÍKEM: prdět, uprdnout se, prd
13:40 HUDEBNÍ GALERIE: do prdele
17:00 SLOVO O HUDBĚ: zkurvený, mrdat, vyjebat, čuráci, kunda z ryby, nasrat, nasrat, sračky, srát, šukat prdel
19:00 ČAJOVNA: kokoti, zasranej, hovno, čurák vymrdaný, rozkrok, srát
20:00 HRAJE SYMFONICKÝ ORCHESTR ČESKÉHO ROZHLASU: zpičený kazimrd
Od mikrofonu vás zdraví Vratislav Kadlec a přeje příjemný poslech nočního necenzurovaného vysílání.“

Nakonec jsme realizovali úplně něco jiného, například debatu o vzniku vesmíru, o jejíž úvodní slova jsme požádali jiný úžasný témbr. 

„Na počátku byla tma,“ pronášel do tmy (do různých tem) dramatik Milan Uhde. Po dlouhé odmlce pokračoval: „A potom se něco posralo. Tak vznikl vesmír.“ 

Scénku jsme hráli po kavárnách s malými divadelními sály a na přehlídkách amatérských divadel, až jsme se probojovali až do rozhlasu! Režisérka rozhlasového kabaretu Brouzdaliště Markéta Košťáková měla s textem jediný problém. Parádní entrée mistra Uhdeho, které jsem nahrála na vypůjčený minidisk v učebně Literární akademie po hodině dramatického psaní, postrádalo patřičnou zvukovou kvalitu. Markéta tedy nelenila, odchytla pana Uhdeho na jedné z rozhlasových chodeb a on ty tři větičky ochotně zopakoval na studiový mikrofon. A tím to haslo. Posrané zůstalo posraným, aniž by bylo očištěno. Tehdy byl ovšem náš slavný protagonista aktivním členem Rady Českého rozhlasu. Ale možná to vůbec nesouviselo. 

Rozmazlena touto benevolencí jsem asi o šest let později, v roce 2009, na jedné ranní redakční poradě vltavské Mozaiky, pro kterou jsem natáčela příspěvky o literatuře a literárním životě, dostala pořádně za uši. Tehdy už Milan Uhde ohrožování mravního vývoje posluchačů nehlídal. Ale ani to s tím možná nesouviselo…

„Ivano, já nepotřebuju ráno slyšet o mrdání!“
„Ale to řekl pan profesor Putna!“
„Jenže zodpovědná jste za to vy. Z toho může bejt třeba dvousettisícová pokuta!“ 

Ohlédla jsem se na editora, velkého chlapa, který si do redakce nosil televizi a místo poslechu příspěvků se někdy díval na fotbal. Teď však usilovně zíral na monitor a předstíral, že kontroluje příspěvky pro odpolední vysílání. Ani necekl. Stejně jako když jsem mu inkriminovaný rozhovor odevzdala. Ticho po pěšině. Žádný telefonát, žádné hřmotné rozražení dveří našeho newsroomu lidských rozměrů, žádné „máte to moc dlouhý“ ani „to mrdání koukejte vystřihnout“. Nic, prostě nic. Možná se v duchu pochechtával. Anebo to opravdu neslyšel. 

Celou poradu jsem trnula. Urazila jsem jemnocit vedoucího redakce, který vzdychal a pohoršeně kroutil hlavou, kdykoliv se na mě podíval, jako by se to mrdání dělo přímo tady, před jeho očima. A přitom šlo jen o nevinné dvojverší, ukázku z delší básně Fandy Pánka Válka s mloky, která končí ukřižováním Václava Havla a začíná následovně:

„Na parohy kožený
dramata jsou složený
k omrdání Heleny
bitvy byly svedeny 
(…)“

Profesor Martin C. Putna mi tuto roztomilost citoval na mikrofon z panelu výstavy o poezii českého undergroundu Měli jsme underground, máme prd, kterou připravil pro Knihovnu Václava Havla, když ještě sídlila v Řetězové. 

Pokutu jsem nakonec nedostala, žádný posluchač mě radě nenapráskal, později jsem se dozvěděla, že zákon ani neumožňuje užití vulgarismů pokutovat, ale stigma, že jsem do ranního vysílání schopna propašovat čuňačinky, jsem si nesla až do konce svého pracovního poměru. Naštěstí v literatuře si můžu mravně ohrožovat čtenáře, jak se mi zrovna zlíbí. Chachá!