Odměnu nikdo z vedení (předsedkyně a čtyřčlenný výbor) ani nečeká. Je to služba. V organizaci, jejíž rozpočet tvoří jen členské příspěvky, které beztak platí jen část členů, to ani jinak nejde. Ke své čestné funkci jako ke službě přistupovali už předchozí předsedové (Jan Němec, Václav Kahuda, Ondřej Lipár) a předchozí výbory. Zájem a péče o jiné, jak už to tak bývá, je okolností spíše přitěžující než polehčující, a to napříč společenským spektrem. Nezištná práce pro jiné autory, která může pozvolna měnit nastavení stávajícího literárního provozu, potažmo kulturní politiky, je totiž vždycky vykoupena tím, co je pro spisovatele nejcennější – vlastním psaním.

Ne že by Jitka Bret Srbová nepsala, když nepublikovala. Psala. Ale k „haldám kostřiček”, jak Jitka říká, ze kterých je třeba poskládat básně z rukopisu, se ne a ne dostat. Psala totiž hlavně to, co by, nebýt její angažovanosti a zájmu o druhé, jinak samozřejmě nepsala. Psala spolu s kolegyněmi a kolegy dopisy ministerstvu kultury, European Writers’ Council, Českému literárnímu centru a spoustě dalších českých i zahraničních institucí, které mají v gesci podporu literatury. Díky tomu například pro jiné autory s Českým literárním centrem domluvila speciální covidová tvůrčí stipendia a spolu s bývalým předsedou AS Janem Němcem zajistila ministerskou covidovou podporu i pro spisovatele, ačkoli literaturu ministerstvo z živé kultury předem automaticky vyškrtlo. Nebo ji do ní ani nezahrnulo…

Osamostatnit svou spisovatelskou roli od jiných se podaří málokomu. A tak zakuklené i vylíhnuté spisovatele v hojném počtu najdete mezi redaktory, překladateli, nakladateli, publicisty, recenzenty a kritiky, literárními historiky a teoretiky, mezi dramaturgy a organizátory literárního života. Troufám si říct, že na poli nekomerční literatury, tedy tam, kde starost o kvalitu obsahu stále ještě převažuje nad starostí o kvantitu prodaných výtisků, si autoři nezištně či za minimální honoráře pomáhají prostě z radosti z dobré práce. Tuhle radost až dojetí jsem v půlce září zažila v Kampusu Hybernská, kde Sjezd spisovatelů probíhal.

O ekonomické situaci spisovatelů se tu však hovořilo jen v jediném bloku. Zastřešujícím tématem se stala především emancipace. Emancipace elit (Alena Wagnerová), emancipace Ukrajiny (předtočený Jurij Andruchovyč), emancipace české společnosti a její literatury (Stanislav Biler), emancipace ukrajinské literatury a ukrajinského knižního trhu (Soňa Koškina), emancipace Běloruska (Siarhiej Šupa), emancipace společenských a politických témat v literatuře (Eva Klíčová), emancipace poezie (Jan Škrob), emancipace poetické funkce (Pavel Novotný), emancipace spisovatelek (Alžběta Stančáková), emancipace spisovatelek matek (Klára Vlasáková), emancipace romských žen (Iveta Kokyová), emancipace umělců jako takových (Jana Návratová), emancipace knižního trhu (Anna Štičková).

Ve skromném kampusovém sále zaznělo tolik pregnantních sdělení na tolik souvisejících témat, že jsem každou chvíli (zvlášť druhý, a především třetí sjezdový den) nadskakovala radostí, i když mi táhlo na nohy. Hlava však byla spokojená. Možná, že naše fyzické rozpoložení v sále – zmrzlé nohy, čilá hlava – odráželo kontext; ponořeni v chladu geopolitického a klimatického marasmu vystrkujeme hlavy a stražíme uši, nasloucháme si, snažíme se společně přijít na to, jak z toho ven. Není tohle ta kýžená pospolitost, po které všichni voláme?

Byť jsem členkou výboru, na organizaci letošního sjezdu jsem se nepodílela. Vyčerpala jsem se dramaturgií sjezdu, který se měl konat před dvěma lety. Ale nekonal. Nejprve kvůli omezeným financím, poté kvůli covidové pandemii. Spolu s Jonášem Hájkem a Ingrid Artezz jsme plánovali pozvat hosty, kteří by zasvěceně promlouvali o naší éře roztěkanosti z hlediska literární teorie, filozofie, sociologie i školství, chtěli jsme mluvit o hlubokém a mělkém čtení, o úrovni literární kritiky, o výchově malých a mladých čtenářů, o tom, co píše roztěkaný spisovatel a co čte roztěkaný čtenář, a vposledku o tom, zda jsme společný kód ztratili, nebo jsme na jeho hledání jen rezignovali… Hodně jsme toho chtěli. Ztroskotali jsme na ideálech. A takhle troskotá mnoho mých plánů. Často se jen v euforii rozpřáhnu, abych se brzy nato nechala udolat pochybnostmi jako nesmlouvavými líticemi. Možná je čas odnést idealismus do sběrného dvora (myslím, že mezi kontejnery na tříděný odpad kontejnery na idealismy různých druhů ještě neexistují).

Stávající Sjezd spisovatelů se na rozdíl od toho neuskutečněného neptal ani tolik po budoucnosti literatury jako po budoucnosti světa. Válečné, klimatické a ekonomické hrozby totiž tentokrát dopadají i na náš privilegovaný západní svět, který je tím pádem nucen více se obracet ke světu, na nějž dosud dopadaly nejvíce; ke světu neprivilegovanému… Během třídenního setkání zaznělo mnoho příspěvků o tom, co v důsledku může způsobit pohodlnost, nevšímavost, lhostejnost, sebeobelhávání, neempatičnost, bagatelizování… Tedy postoje, které sama k sobě odpovědná literatura přirozeně napadá, před nimiž varuje, proti kterým protestuje. Letošní sjezd zcela nenuceně získal výrazně společenský rozměr a já doufám, že k něčemu podobnému dospěje i větší část současných českých spisovatelů a spisovatelek, včetně mě samé. Byla jsem za to burcování vděčná a pociťovala jsem hrdost a obdiv vůči svým kolegům Jitce (Bret Srbové), Tereze (Semotamové), Anně Beatě (Háblové), Ondřeji (Buddeusovi) a všem, kteří dostali slovo či si jej z nezbytí vzali a do té horké kaše, která se v Hybernské navařila, bez přemlouvání vlezli.

V publiku jsem však zahlédla jen málo spisovatelů, kteří nebyli pozváni jako hosté, byť „sjet“ se měli právě oni. Ano, září je provozně náročný měsíc. Ostatně jako říjen, listopad, prosinec… Ano, všichni máme málo času. Ano, raději píšeme, než mluvíme… Jistě. Ale herdek, kdybych měla možnost vidět rojení cikád jednou za x let, pak bych to nechtěla zmeškat! Za pět let svého členství však poněkud vlažný přístup k činnosti AS pozoruji u valné většiny spisovatelské obce. Ve víře, že silnější vyjednávací kolektivní hlas nám pomůže měnit systém podpory literatury, jsem se jeden čas řadu autorů pokoušela do AS přivést trpělivým vysvětlováním. A jen výjimečně se mi to povedlo. Nehledě k úspěchu předchozího sjezdu v roce 2015 rozhodovaly především tyto otázky:

1. A co z toho budu mít já?
2. Nebudete po mně chtít nějakou práci?
3. Dokud v AS bude XY, se mnou nepočítejte!

Někteří prostě nesnášejí jakékoli spolky a poněkud anachronicky členy AS nazývají svazáky. Jiní mají nedůvěru speciálně k tomuto spolku, neboť v minulosti nebyl na veřejnosti dostatečně aktivní (ano, nebyl, na druhou stranu je to profesní spolek, jehož činnost míří především dovnitř a informovat veřejnost o každém dílčím úspěchu by bylo poněkud úmorné pro obě strany), jiní mají výhrady k jednotlivým členům, jsou jim nesympatičtí, žárlí na ně, mají spolu nevyřešené spory nebo jimi jednoduše opovrhují jako autory. Někomu přijde zbytečné či trapně egomanské hájit zájmy literatury, když se potýkáme s tolika jinými problémy, aniž by mu přišlo na mysl to, o čem jsem psala výše. Já si nicméně myslím, že literatura dokáže rozkládat myšlenkové stereotypy, přestože jsou podobně jako plasty velmi odolné, a tak je tento proces až neúnosně pomalý. Vyfotit na Instagram se to nedá. Možná by bylo jednodušší mávnout rukou a dál sám sebe vnímat jako bezmocné, nicméně umělecky nesmrtelné a jistě geniální kolečko systému, který je tak spletitý, že se mu ani nepokoušíme rozumět. Je vlastně zarážející, kolik spisovatelů přikládá vlastnímu hlasu tak velký a hlasu literatury obecně, literatury psané živými či mrtvými kolegy, tak nicotný význam. (Aby bylo jasno, taky se občas uchyluji k paušalizujícím odsudkům, tento text je toho důkazem, nicméně podstatné je u nich nesetrvat, seznamovat se s texty i s autory a klidně přiznat omyl.) Je zarážející, kolik spisovatelů nevidí v literárním spolku nic jiného než možné výhody předplacené členským příspěvkem.

Nutno říct, že jakási letargie a neochota starat se o celek prostupuje celou společností, napříč všemi vrstvami, jak ve svém projevu trefně podotkl Stanislav Biler. Proč by se tedy měla vyhýbat spisovatelům? Spisovatelé jsou jen vzorkem společnosti, nejsou to žádné moudřejší bytosti, které by se v nirváně vznášely nad pinožením běžných smrtelníků. Jejich úspěchy velmi přesně zrcadlí společenskou poptávku. Chce-li se velká část čtenářské populace nechat literaturou chlácholit, dostane tedy „tištěnou verzi lexaurinu“, jak ve svém projevu současnou českou literaturu v nadsázce označil Stanislav Biler. Díla, která se naopak snaží z letargie probouzet a vynášejí na světlo témata bolestivá, opomíjená, nepříjemná, konfrontační, jsou řazena do kategorie nestravitelných, komplikovaných, experimentálních či lartpourlartistických a míří rovnou do kabinetu kuriozit.

„Nezapomínejme také na obnažující a odhalující funkci jazyka literatury. Umí dobře vyhmátnout a zesměšnit prázdné fráze, ideologický balast a propagandou nalakované lži. Abychom toto mohli dělat, potřebujeme ovšem chránit svobodu slova,“ připomněla ve svém úvodním, velmi komplexním projevu Jitka Bret Srbová. „Psaní v neinformovaném souhlasu a po srsti je slepotou, kterou si dnes nemůžeme dovolit. Pokud příběh, který vyprávíme, nepomáhá zcitlivění, pokud nevede ke zlidštění, není to dobrý příběh.“

Samozřejmě, kdyby se nám povedlo ukončit válku na Ukrajině a v Sýrii, vyhnat Lukašenka z Běloruska a Tálibán z Afghánistánu či prostě alespoň jednou provždy svrhnout patriarchát jako chybný mocenský konstrukt, nebyl by to špatný výsledek tohoto sjezdu. Ale možná by prozatím stačilo, kdybychom českou literaturu posílili o příběhy, o kterých mluvila Jitka.