Tak třeba já už pár let stárnu a zanikám v Praze a v Athénách, ve dvou kolébkách západní civilizace (sni dál, Praho, ty „matko měst“), pročež mám dojem, že stárne a zaniká Západ. Jo, už docela dlouho vidím zánik Západu. Mám špatný voči, a páchám kvůli tomu chyby. Volil jsem kvůli domnělému zániku Západu Zemana a vystoupil jsem jako řečník – opět kvůli zániku Západu; snad abych ten zánik odvrátil – v Institutu Václava Klause. Kdysi. Byly to chyby. Hříchy středního věku.

Takže pozor! Stárnoucí týpci by si měli dávat bacha na to, jak co vidí. Pokud stárnoucí týpek vidí všeobecný úpadek, měl by zbystřit a zeptat se někoho mladýho: „Hele, vidíš to taky?“ – „Co jako?“ – „Úpadek, vole.“ – „Ne.“

Takže v pětačtyřiceti vždycky zpozorním, když naberu dojem, že něco nefunguje. Dávám si bacha, ale přesto se mi zdá, že česká literatura objektivně není taková, jaká bývala kdysi. Za Kundery a za Hrabala. Za Oty Pavla. Za Ladislava Klímy. No však řekněte vy… Je česká literatura taková jako kdysi? Je dobrá? Ne, podle mě naše literatura až tak dobrá není. Nejsem si tím úplně jistej. Ve svém věku si tím nesmím bejt úplně jistej. 

Je naše literatura špatná? Nejsem si tím úplně jistej. Jsem si tím skoro jistej. Jo, je to tak. Naše literatura není OK. Nevidím žádnej talent. Čímž se dostávám k podstatě tohohle sloupku: co je talent? A proč nám aktuálně chybí v český literatuře?

Začal jsem pátrání po podstatě talentu kvůli sobě někdy kolem covidu, v krizi. Covid, krize středního věku, další malý dítě, chlapeček, syn, k tomu poprava mojí novelky od Bílka a od Klíčový. No ty bláho, kdo by z takovýho kvanta pohrom nebyl na nervy a kdo by se neptal, jestli by nebylo nejlepší skoro všechno zabalit. Buď tatínkem na plnej úvazek, ty senilní pako, kašli na literaturu. Začal jsem o sobě pochybovat a začal jsem se ptát, jestli vůbec mám talent a co to vůbec je. Byl jsem tehdy při těch svejch úvahách o talentu starej a trapnej, nudnej, neinvenční: „Talent je vod Boha, ty vole. Takže máš pech, pokud ho nemáš. Kafka a Knausgaard to měli vod Boha. Ty to nemáš vod Boha. Honza Němec to nemá vod Boha. Katka Tučková to nemá vod Boha. Miloš Urban to neměl vod Boha. Kundera to měl vod Boha, a proto ho čtou všude. V Čechách to psaní teď prostě nejde, nikdo to tady nemá vod Boha. Bůh na Čechy zanevřel někdy v roce 2000. Od roku 2000 už sem talent nedává. Do Čech. Nedistribuuje sem. Ten Amazon, ten amazing God.“

Naštěstí jsem se brzy vzpamatoval a pověděl si: „To je nějaká blbost, ty tvoje úvahy vo talentu a vo Bohu. Copak jsme Bohu něco udělali? My Češi? Po roce 2000? Blbost. Bůh o nás ani neví. Bůh dodává do celýho regionu Evropa a my jsme pod jeho rozlišovací schopnost, jak by řekli v Institutu Václava Klause. Bůh dává. Možná my nebereme? Neotevíráme? Nejsme doma?“ Povím vám, že mě to moje pátrání po talentu začalo bavit. Co je talent? Kde je? Mám ho? 

Otevřel jsem tehdy notebook a začal jsem něco psát. Zkusíme to. Budu sledovat, co se děje, když píšu, a budu při tom hledat talent. Psal jsem. Psal jsem. Dvě slova, tři slova… Při čtvrtém slově jsem si řekl, co těm mým slovům řekne Klíčová. Při pátém – co tomu řekne Bílek.

Kurva práce! Kdo tady píše?! Aha… Aha… Byl jsem na stopě. Psal jsem já, na svym notebooku, ale zároveň jsem nepsal tak úplně já. Koukal jsem při psaní, co na to řeknou recenzenti. To neni dobrý, to neni dobrej způsob psaní, řekl jsem si. A stopa, po které jsem šel, byla čím dál jasnější.

Nebudu to protahovat. Odpověď na otázku z úvodu je jednoduchá: „Chybí nám talent, neboť nám chybí odvaha. Talent a odvaha jsou synonyma.“

Chce to každej den odvahu. Odvahu psát a k tomu něco navíc. Jasně… Odvaha psát je sice důležitá, ale sama o sobě na velkej uměleckej výkon nestačí. Člověk by měl podniknout něco odvážnýho i se svym životem… Třeba žít… Odvaha žít je fajn. Stejně tak ale stačí odvaha nežít, nevycházet z domu. (Třeba Kundera toho prý moc „nenažil“. A jakej je to spisovatel.)

Rozumíme si? Důležitá je odvaha tvořit a k tomu životní odvaha. Odvaha žít a psát… Odvaha nežít a psát… Viz Kundera a Kafka… Odvaha žrát krysy a sochat ten zážitek… Hlavně odvážně. A odvážně.

Rozumíme si? Dobrej spisovatel beze strachu píše o tom, jak nekompromisně žije, nebo o tom, jak nekompromisně nežije. Dobrej sochař dělá bez skrupulí sochu o tom, jak strašně moc žije, nebo o tom, jak strašně moc nežije. Jinými slovy: je třeba fakt tvořit fakt vo něčem, nebo totálně, ale fakt totálně vo ničem. Nemá smysl psát a žít tak napůl. Člověk si musí přikázat: „Fuck off psaníčko a fuck off živůtek! Místo toho – psaní! Život!“

Takže k tomuhle jsem, kolegyně a kolegové, došel. A teď všichni hurá na MK pro grantíky vod úředníčka Kopáče! (Pro grantíky vod úředníčka?! A helemese… Nemají nakonec Klaus a Zeman s tou katastrofou naší civilizace trošinku pravdu? Není u nás všechno fakt takový… drobný?)