Petra Hůlová

Čerstvá výzva Českého literárního centra (ČLC) poptávající novou českou prózu, která bude propagována na Frankfurtském knižním veletrhu, je součástí trendu, jenž kvalitu v umění přejmenovaném na kreativní průmysl nahrazuje kritérii konkurenceschopnosti, přeshraniční spolupráce nebo emancipačního či jiného potenciálu.

Můj předsudek vůči levicovým intelektuálům, kteří se zapojují do mediálních sporů, spočívá v tom, že jejich tzv. radikální pozice bývají předem těmito spory naformátované. A je to celé ještě smutnější, pokud se jedná o autory-umělce.

Vždycky mi přišlo jako nepoměr, že spisovatelská dráha je jednou z mála, která vás už za života může katapultovat do učebnic. A zároveň výdělek z téhle prestižní práce s největší pravděpodobností nebude stačit na pokrytí vašich minimálních nákladů.

„Ventilační zařízení pro automobilku bylo nutné dovézt co nejrychleji.“ První věta tátova knižního debutu mě vtahovala do neznámého a vzrušujícího světa stejně jako název knihy Anglický kód. Psal se rok 1987, bylo mi osm a táta mi do své první prózy připojil k podpisu věnování „Milé Petrušce.“

„Paradoxně hodně lidí u Houellebecqa oceňuje to, na co demokracie, jež mluvily o pokroku, odmítaly myslet – rasismus, homofobie, všechny ty odporné tendence v lidské bytosti. Při čtení Houellebecqa mají někteří čtenáři dojem, že je jim opět dovoleno mít z toho požitek.“

Všechny romány jsem napsala na cigárech. Co stránka, to cigárko v okně za odměnu, cigárko dvě před začátkem pracovního dne, nejlíp s kafíčkem jako přepínák do jiného modu, cigárko po práci jako malá oslava.

To takhle jednou loni na podzim ministerstvo kultury vyhlásilo, že podpoří autory, protože covid a Evropská unie a tvrdý chleba literatury tak obecně, a že do placu hází jednomu dokonce 100 tisíc (pro prozaiky, pro básníky pouhých 30). Už v tu chvíli to začalo zasmrádat, a když došlo na věc, tak puch jak z mrtvoly.

Pamatuji si na jakýsi rozhovor s Petrem Borkovcem, v němž deklaroval, že jej názory upřímně nezajímají. Rozladilo mě to, ale něco ve mně tomu už tehdy něčím muselo dát za pravdu.

S Jakubem se známe léta; od mého čtení v polském Kolobřehu. Čas od času si od té doby voláme. Tehdy na tom malém městě pracoval jako knihovník a mezitím povýšil na ředitele.

Tak jsem měla zase jednou chuť posadit se před ministerstvo kultury a vybavit se po vzoru Grety Thunberg transparentem „Stávka za kulturu“.

Svolnost části české literární kritiky obratem snížit své nároky tváří v tvář prodejnosti či té správné levicové angažovanosti je příkladem nedostatku víry v autonomní nástroje umělecké kritiky. Není divu. Práce kritiček a kritiků je zoufale podhodnocená.

Český rozhlas Plus si pro chystaný podcast Střepy objednal u deseti českých autorek text na ukrajinské téma v libovolném žánru. Text se mi nepsal lehce: formu bylo sice možno svobodně zvolit, ale obsah byl, co se názoru týče, nově de facto diktován zákonem. Za veřejné schvalování útoku na Ukrajinu dnes hrozí až tříleté vězení.

Česká literatura se v posledních době opět vrátila ke své ambici promlouvat ke společnosti. Kritický postoj přestal být označován za reziduum komunismu a levicovost ztratila punc něčeho, k čemu se člověk ve slušné společnosti nehlásí.

V těch Událostech, komentářích jste ukázala, že vůbec nevíte, o čem je současný feminismus, pronesla (parafrázuji) na mou adresu Eva Klíčová v nedávné debatě o zahraničních trendech a současné české literatuře na veletrhu Svět knihy, které jsem se účastnila.

Čeští spisovatelé nejsou slyšet. Naposledy mě to napadlo včera nad dobovou fotografií obálky sborníku Kontinent ze sedmdesátých let s Šiktancem, Seifertem, Trefulkou, Havlem, Vaculíkem a Hrabalem. Ať už si o nich myslíme cokoli, zkuste onu partu nahradit nějakou dnešní stejného kalibru. Je to těžké mimo jiné proto, že nevíme, co si většina autorů vlastně o světě kolem myslí.

Zatímco matka Petra Borkovce unavuje Petra Borkovce tím, že měl být raději lékařem, moje matka mi poslední léta při každé příležitosti opakuje, že číst prózu nemá cenu, protože život je stejně nejvíc. A jestli bych neměla k zapůjčení nějakou zajímavou biografii nebo autobiografii a nejlépe deník, kde je té opravdické skutečnosti největší nálož.

„Tvůj příští román ať je o vodě,“ řekl mi o Velikonocích kamarád Martin, s kterým se znám od základní školy. „Děláš aktuální témata a na vodě se to celý bude lámat,“ dodal poté, co jsem mu řekla, že můj příští román, co vyjde teď v květnu, je o střídavé péči.

Voda mi praskla v šatně plaveckého bazénu. Po plavání tak místo na plánovaný oběd jedeme do nedaleké porodnice v Podolí. To je na povídku, říkám si.

„Veřejné zasedání dramaturgické rady k projektu Lipsko 2019“, na které (i pod vlivem dopisu více než dvaceti autorů) Moravská zemská knihovna první zářijový týden sezvala literární veřejnost do velkého sálu pražské Městské knihovny, mělo podobu one-man show koordinátora rady Martina Krafla; se sekundujícím Tomášem Kubíčkem, ředitelem MZK. Myslet si, že „veřejné zasedání“ znamená být jednou při tom, jak dramaturgická rada pracuje, se ukázalo jako naivní...

„Debaty na téma ,ženské psaní‘ beru ve chvíli, kdy se budeme běžně bavit na téma ,mužské psaní‘“, řekla mi slovenská prozaička Svetlana Žuchová.

Porotci Magnesie Litery si letos neřekli „půjdeme s trendem“, prostě s ním šli. Nejde o kritiku poroty, ale o odraz ducha doby. Ten se na své mentální intervence do nějaké poroty jednoduše neptá. Přeje ženám, nemá rád establishment a hlavně: je.

Po románu, který bude „společensky angažovaný“, kritikové dlouho volali. Teď ho tu máme a je to evidentně problém. A to i pro ony kritiky, kteří po něm volali a teď mu nemůžou přijít na jméno. Jak vyšlo najevo, nevolali totiž po „společenské angažovanosti“ jako takové, ale po společenské angažovanosti určitého zcela konkrétního typu. To to nemohli říct rovnou? Ha ha ha. Tak veselé to bohužel není.

Máma to probírala bez ustání se sousedkama v baráku i jinde. Pozorovaly se navzájem. Která z nich dostane tu novou nemoc a taky která z nich má mužskýho, co se v nový době dobře chytnul.

PH: Čím vás štvaly? MR: Asi tím, že mě občas tlačí do role takový folklórní osoby, takovýho jako Eskimo Welzla, kašpara ze Sibiře. A ptají se mě na takový věci jako... jestli jsem na Sibiři sežral syrový játro nebo, víte, co myslím...

Petr Lébl (1965-1999) je mýtus, zjev, kultovní osobnost českého divadla devadesátých let. Jako amatér působil v souboru DOPRAPO a JELO, později vedl spolu s Doubravkou Svobodovou pražské Divadlo Na Zábradlí.

Cesty na Sibiř, prozaický debut Martina Ryšavého, je jednou z nejzajímavějších letošních českých próz. Na více než šesti stech stranách jsme svědky sibiřských putování hlavního hrdiny, autorova alter ega, který celý příběh vypráví.

Naše erotické drama je pro čtenáře zajímavé především jako doplněk ke Gombrowiczovým prózám. Pod ambiciózním titulem se totiž neskrývá divadelní hra ani existenciální esej, ale “pouze” soubor novinových článků, kterými Gombrowicz ve čtyřicátých letech přispíval do argentinských magazínů.