Anebo dáma, která má titul před a za jménem, pracuje v Ústafu u Oprásků a už dvacet let jezdí do Vídně na kole na každého Caravaggia a El Greca, který tam vystavuje. A pozor! Za Monetem a jeho lekníny vymalovanými v rybníčku pod můstkem pro cyklisty ta dáma frčívala na velocipédu každé léto až do Paříže.

A nyní?

„Za toho covidu jsem začala frapantně jezdit na kole na chalupu do Krkonoš. Mám to tam žinantně po babičce, k tomu 500 hektarů lesa, a fatálně jsem nestíhala se o to starat. A teď jsem si tam nechala udělat saunu v podobě leknínu! Dřeva mám dost!“

Anebo jiná dáma, která ví o Carlu Gustavu Jungovi mnohonásobně víc, než o sobě věděl Carl Gustav Jung.

„Tak co za toho covidu, viď? Já byla zvyklá nejmíň čtyřikrát do roka zalítnout do Švajcu a poklonit se tam u Bollingenské věže mistrovu bytostnému já, to je ale teďka marný. A tak se otužuju, viď. Teď už si jdu zaplavat do Vltavy každej den, mám to z tý mý vily kousek, a nikdy jsem tam nechodila. Tam je takovej můstek, viď, to je něco úplně novýho, se v tý klendře čábrat ve vlnách.“

Ono slovo dá slovo.

„Podívej, ta státní služba má svoje výhody. Hele, já zkouknul všechny bondovky, všechny Hvězdný války, celýho Poirota, všecky Příběhy oslího můstku. Paráda!“

Ten pan inženýr má vysokou školu jenom jednu, ale zase chodíval s manželkou pravidelně do divadla. Teď už nemusí.

A slovo? Tištěné slovo?

Kdepak. Ke starším generacím, s nimiž jsem na doslech, se nevrátilo. A mladší generace ho pořád ne a ne najít. Jestli on nebude zádrhel v tom, že mladá generace slovo vůbec nezačala hledat nebo hledá na špatném místě: hledí do mobilu.

Pokud jde o literáty, slyšel jsem mnohou stížnost na to, že literární festivaly šly do prčic, autorská čtení do kopru a stipendia v zahraničí jsou v háji zeleným.

Na uzavření knihoven jsem neslyšel stěžovat si nikoho. Určitě proto, že knihovny mají literáti už dávno přečtené stejně jako Babiš své voliče.

Co ale byl pro mne krásný zážitek! Bylo před Vánocemi. Přešel jsem železniční můstek pod Vyšehradem, na smíchovské náplavce jsem pohlédl do vln Vltavy, a když jsem otevřel známé dveře, spatřil jsem Josefa Straku, u ruky měl víno, před sebou knihu.

V kavárně Dílna Josef Straka
obrací stránky Pasternaka,
přisedám k němu a k Živagovi,
v Rusku je sníh a v Praze covid,

a za kotvištěm loděk vpovzdálí
svět překračuje svoje stíny.
A Benátky se z břehů vrhají
jak Benátčanka do hlubiny.

S tou slokou z Pasternaka Josef Straka snil a v mysli se vydával na své milované cesty po zemské kouli. Pepa Straka, kterému pánové Prymula a Blatný zakázali neustálé a neúnavné organizování a propagování literárních dýchánků.

Tak přece psané slovo žije! Jednoho čtenáře už bych měl.

A co dál?

To je více než jasné: musím se moc a moc snažit a dívat se kolem sebe a hledat pod každým můstkem. Vždyť víte, jak to bylo:

„Najdu-li v Sodomě deset spravedlivých, odpustím kvůli nim celému tomu místu.“