Kdysi to byl domek klášterního kuchaře, který vařil benediktinským mnichům a ti jeho jídla jedli v barokně vyzdobené jídelně a předčítali jim k tomu z Bible. Pak to byl kurník a králíkárny, kde si řádové sestry internované do broumovského kláštera v padesátých letech chovaly své jídlo, na které často neměly žádné prostředky. Ten domek má dvě místnosti se starými červeně natřenými dveřmi a v každé může psát jeden spisovatel nebo spisovatelka.

Když jsme se před časem s básníkem a spisovatelem Radkem Malým shodli na tom, že by bylo fajn napsat společně knihu pro děti, moc jsme netušili, jak to vlastně uděláme. Psát knihu ve dvou asi vyžaduje nějaký společný čas, to nám tak nějak ještě docházelo. Kde ho vzít, už méně. A tak nápad někde v našich hlavách hezky hibernoval a my psali jiné věci. Ale pak se věci daly do pohybu. To když jsme zjistili, že jsme si náhodou zažádali oba o rezidenci v Broumově na letošní srpen. O knize jsme si dlouze zaskypovali s redaktorkou Pavlou a ta nám popřála hodně štěstí. A pak jsme se potkali ve dveřích onoho proslulého domečku, o němž koluje mezi českým spisovatelstvem nejedna legenda, a mě obklopil záhadný pocit klidu. To se mi na spisovatelských rezidencích stává často. Jako by člověka objaly a vzaly do náruče všechny ty snahy něco napsat lidí, kteří tady byli přede mnou. 

Hned večer jsme si s Radkem vzali roličku papíru na pečení – naši budoucí myšlenkovou mapu (doporučuje deset z deseti machrů na produktivitu), na kterou jsme si chtěli zaznamenávat nápady a strukturu knížky. A dali jsme se do toho. Nápady z nás hezky odkapávaly jako kapky letního deště, ráno jsme se hecovali, kdo kolik už napsal stránek, a pak jsme šli každý běhat po okolí. Tento bukolicko-idylický klášterní život měl jakási neměnná pravidla, která nikdo neurčoval a která jsme přesto dodržovali. Bylo nám jasné, že žádný jiný společný čas na psaní už asi jen tak neschrastíme a že podstatná část knihy musí vzniknout tady a teď, jinak nevznikne nikdy.

A Broumovsko nám do té knihy nakukovalo, jak mohlo. Nejen všechny jeho krásy a divoká, temná historie, ale hlavně lesy plné hub, které jsme odvážně sbírali a ještě odvážněji jedli, hlavně poté, co jsem se vrátila z mykologické vycházky, kterou pořádal místní houbařský spolek, zvaný Broumovské prašivky. Hrdinové naší knihy okamžitě prožívali kapitolu, v níž hraje roli záhadná houba hnojník. A v knize se ocitne i choroš zvaný čechratice černohuňatá, možná tam vrzneme i holubinku kolčaví, co se skrývá hluboko pod zemí, muchomůrku šedivku, co se velmi podobá růžovce, ale pozná se tak, že zavání zatuchlým sklepem, nebo holubinku dívčí, co už odpoledne začínala na řezu stříbřitě šednout. A určitě na nás a na naši knihu, v níž se hodně zahradničí, měli vliv i benediktinští mniši. A řádové sestry, které obhospodařovaly překrásnou zahradu, jejíž součástí domek je. Všechno, co nás obklopovalo, se jako malá letní razítka otiskovalo do rukopisu. Náš pečicí papír byl najednou plný, dny se začaly krátit; a tak jsme naši mentální mapu slavnostně srolovali a ukryli ji na tajném místě. A pak jsme odjeli. 

Psát se dá jakkoli a v podstatě kdekoli. Antoine de Saint-Exupéry tvrdil, že mu k psaní stačí dva barely od benzínu a na nich položené staré dveře. Ale kdyby viděl spisovatelský domek v Broumově, určitě by to trochu přehodnotil.