Myslím na všechny spisovatele, kteří ho tu zapínali přede mnou. Oranžové světýlko nahřívání levé plotýnky svítí okamžitě, i když je spínač zatím na nule. Nebezpečná rychlost, zpomalíte pod osmdesát a autobus vybuchne. Pan správce před tím varuje každého nově příchozího. Nesmíte tu kouřit a nesmíte tu vůbec nic spálit, protipožární čidlo na stropě nikdy nespí. „Ani vy nesmíte,“ zvedá varovně prst, „když vaříte.“ Polknu. Neusnu, slibuju.

Poprvé přidávám rychlost z jedničky a dvojku, voda už se vaří. Páru tlumím pokličkou, ale stejně se trochu bojím, všechno to ihned stoupá nahoru k tomu bdícímu oku, taková zapeklitost, taková kuriozita bydlení! Vložím do hrnce první brambor (pravda, vypadne mi z ruky) a voda vyšplouchne ven. Trochu, jen trošilinku, ale zrovna na to rudé rozpálené místo, pod kastrolem to zasyčí a ke stropu se vznese chuchvalec zkázy. Zacpu si uši, nemůžu alarm slyšet. Nespala jsem, přísahám! Otevírám okno, třeba ještě nepřijedou, třeba má oko zánět a nevidělo nic. Nechtělo by se prospat? Odpočinout, vždyť jede nonstop už tolik let… Nemám ho poškádlit koštětem? Vždyť kuchyňka je bájný prostor zrozený k masivnímu kypění bešamelů a spáleništím volských ok! Ticho, nic, alarm mlčí. Brambory OK. Příště jsou na řadě těstoviny dozlatova.

Hasičský výjezd broumovské skupiny by byl za 25 tisíc korun českých. Kéž by tohle nebyla informace způsobující spisovatelské bloky. Kupuju kilo slunečnicových semínek, v pytlíku jsou i nežádoucí větvičky a smetí, a sednu si pod okno k sýkorám. První den jsou čtyři, ten další už je nespočítám. Trénuju vyloupávání zrnek a houpu nohama dopředu dozadu, jako můj chlupatý vypravěč ve vznikající knize, když dřepí na vysokém stromě. Jenže ten chytá ptáky za letu do svých spárů, já s nimi pořádám hostinu. Vyprávím jim o tom čidle a ony na to, že si tu na žádný alarm nevzpomínají. Jdu se zeptat ovcí, přece jen jsou starší. Urazily se. Nebyly staré. Sirény a blikající světla jsou pod jejich úroveň, no dobře, připojím tedy vařič do zásuvky a k obědu si dám svíčkovou.

Nepřijeli. Ti hasiči. Dobře to dopadlo, ani nemusím otvírat v chodbičce tajemné dřevěné dveře a stoupat na půdu, abych na stropní čidlo zaútočila ze strany, odkud to nečeká. Obavy z vaření polevují, ale znáte to, něco za něco. Na okně přistává sýkora. Velká sýkora. Klove zobákem do skla a požaduje jídlo. Další zrna jdu koupit až odpoledne, křičím, ale to ona slyšet nechce. A má kamarádky, všechny jsou větší než holubi a klovou do zdi literárního domku jako sbíječky. Slunečnice (nejspíš geneticky upravená) došla, copak to nechápete? Mají sílu. Jsou rychlé, už se drolí omítka a sypou cihly, brzy budou v pokoji. Hledám telefon, zavolám hasiče. Telefon nikde. Nezbývá než zapálit oheň pod čidlem, které však nabylo svíčkové imunity, a tak možná ani nepípne. Zobákem do ramena to bolí. A do zad, to je masáž! Doporučuju všem příchozím spisovatelům, semínka prodávají v pytlících na váhu a stojí od dvaceti korun výš.