Kromě toho jsem kouřila hlavně večer v hospodě, doma ne (až na výjimky), na tramvajových ostrůvcích a autobusových zastávkách výhradně jen v dobách nejtemnějších propadů.

Kromě toho vděčím cigaretám za množství historek hlavně při cestování po Dálném východě: není snadnější způsob, jak se seznámit, než někoho poprosit o oheň. Navíc: máloco tak zintenzivňovalo prožitek prchavého okamžiku mezi vagony na Transsibiřské magistrále jako právě cigareta a nejlépe ta ručně balená. S pohledem upřeným do nekonečné ubíhající krajiny se život jevil jako extáze. Nezapomenutelná byla i kuřácká pětiminutovka v jednom z posledních kuřáckých letadel na trase Káhira–Praha.

Ale hlavně šlo vždycky o psaní. O cigaretu jako bránu do jinam, cigaretu proměňovač, cigaretu clonu, nahazovač, vypínák otravností, izolátor, peřinu, baterku, tunel tam, kam chci jít, zkrátka zjednodušovač čehosi v rámci tvůrčího procesu neboli něco absolutně nepostradatelného. Po deseti knihách každopádně.

Občas jsem s kouřením samozřejmě zkoušela přestat. Hlavně proto, že to dělali lidé kolem mě. Ale ve skutečnosti jsem to nikdy nemyslela vážně, protože proč vlastně? Navíc jsem měla pocit, že čím víc kouřím, tím častěji si chodím zaběhat, a tak to svým způsobem prospívá i zdraví. Představa, že umřu dřív, mě netrápila nikdy, a hlavně – psát mi vždycky připadalo tak těžké a zároveň tak důležité, že dobrovolně se vzdávat něčeho, co to jakkoli usnadňuje, byť to s sebou nese nevýhody nebo rizika, prostě nedávalo smysl.

A pak jsem si něčeho všimla. Stalo se to plíživě. Chodila jsem do pracovny sice psát, ale těšila jsem se tam hlavně na kouření. Kouření dole před budovou s výhledem na vlaky, kouření nahoře v pracovně s výhledem na dálnici za neustálého šumění aut, kouření v kotelně, které pak zakázali výstražnou cedulkou na dveřích s textem, že tam uniká plyn. A vy víte, že ta cedulka tam už zůstane navždy a nikdo nikdy ten únik „nespraví“, a tak tam chodíte kouřit dál.

Těch cigaret nebylo téměř nikdy víc než deset denně, spíš pět a většinou všechny v pracovně nebo někde kolem. O množství nešlo, spíš o princip toho těšení se. O život, který se vám najednou celý odehrává v pauzách mezi kouřením. O to, že když jsou cigára, všechno ostatní je v podstatě šumák ve smyslu, jak o tom zpívá Viktor Coj v ikonické písni mého mládí, kterou je samozřejmě vůbec nejlepší poslouchat při kouření. 

Přestala jsem kouřit loni v listopadu v Oslu před knihovnou, kterou vyhlásili nejkrásnější knihovnou světa a která se jmenuje jako provařený obchod s levnou obuví. Tabák jsem zapomněla na stolku před hlavním vchodem. Když jsem si chtěla zapálit o něco později ten samý den večer a došlo mi, že tam pytlík s tabákem zůstal, rozhodla jsem se, že nový už si nekoupím. 

Krátké texty jako ten, co teď píšu, už jsou v pohodě – rituál cigára s kafem po pracném nácviku nahradil rituál samotného kafe. A nahazovačem bude třeba nakonec čaj, kdo ví. Třeba i voda z kohoutku. Ale s delšími texty zatím od listopadu žádnou zkušenost nemám. A tak tomu raději říkám experiment. Protože mé poslední novoroční předsevzetí se netýkalo cigaret, ale toho, že už si nikdy nic nebudu vyčítat.