Byl silvestrovský večer. Za oknem neochotně sněžilo. O pár měsíců dřív jsem se přestěhovala do nového podnájmu. A jako vždycky na Silvestra se něco pokazilo: někdo umřel nebo onemocněl nebo odešel. Přecházela jsem po pokoji v neklidné snaze si připomenout, že se jedná o stejný večer jako všechny ostatní. Můžeš ho s klidem zaspat, říkala jsem si. Nic se nestane. Snad jen přijdeš o příležitost poslat tenhle rok se vší parádou k čertu. Všichni mí přátelé už byli někde na chatách, přítelkyně se soukaly do třpytivých šatů a chystaly se na večírky. Na to dnes nemám, uzavřela jsem to a šla okounět z okna. Vypadalo jako vypnutá obrazovka. Skoro nikde se nesvítilo. V rozptýleném svitu pouliční lampy dávali sníh.

Najednou jsem měla před očima protější okna všech bytů, ve kterých jsem kdy žila. Viděla jsem hospodské štamgasty s hlavami lesklými jako vzletová dráha po dešti, zpovykané školáky, melancholické úřednice na otáčivých kancelářských židlích a unavené prostitutky. Jak jsem se stěhovala, postupně jsem si musela domýšlet další a další příběhy. Když jejich hrdinové odešli, četla jsem poselství psaná na zeď deštěm, houbou a lišejníkem. Ale ať už byla naproti škola, nebo zadní trakt tajného bordelu, vždycky jsem někoho šmírovala a vždycky o tom psala.

Existuje v nějaké literatuře žánr „báseň o protějším okně“? Dost možná. Nejspíš v japonské. Každopádně nejsem první, koho něco takového napadlo. Toho večera jsem si vzpomněla na učebnicovou báseň Mariny Cvětajevy z cyklu Nespavost. Je dost sentimentální, ale já ji mám stejně ráda. „Zase v okně svit / zase někdo bdí / pijí víno snad? / nebo nepijí? / Nebo v dlani dlaň / dál svírají oba / také v tomhle domě / je takové okno // Jen se pomodli, drahý příteli / za bezesný byt / kde nemají klid.“

Líbí se mi, jak se na malé ploše protíná tma a světlo, samota a její opak, existuje-li ovšem něco jako opak samoty. Ale nejvíc mě baví to familiární „příteli“ – dnes bychom řekli „kámo“ –, kterým básnířka vtahuje čtenáře do děje. A čtenář se i přes počáteční odpor nechá vtáhnout rád. Ten silvestrovský večer se něco podobného stalo mně. Moje šmírování se mi poprvé vrátilo.

Za oknem šikmo napravo, v němž lze zahlédnout jen kus kovové knihovny z Ikey a pár květináčů se stoickými bylinkami, totiž žili mí přátelé. A aniž jsem si to uvědomovala, nejenže měli jako na dlani moje neklidné přecházení sem a tam, ale spojili si ho i se správným příběhem.

A ukázalo se, že to je jen začátek. Brzy vyšlo najevo, že znám i rodinu s třemi malými uličníky, která bydlí přímo naproti. A že vedlejší byt patří rodičům kluka, s kterým randí moje dospívající sestra. Aby dokázala, že nekecá, jednoho rána mi do mobilu bezostyšně hlásila, že mám pěkné kostkované spací trenýrky. Kostkované spací trenýrky, přesně tak to řekla a dodala: kámo.

Na okamžik mi zatrnulo. Není čas pořídit si záclony? Ale mávla jsem nad tím rukou. Kdybych měla záclony, neměla bych příběh. Nikdo by mi nikdy nenapsal: chystáme tu malou oslavu, jen my a pár kamarádů. Nechceš přijít? Nehodila bych na sebe svetr, kabát, nevzala ze špajzky láhev vína. Byl to happy end jako v hollywoodském filmu: s domácí slivovicí, ohňostrojem přesně o půlnoci a prskavkami na balkóně. Tichá, a přesto tak veselá oslava. Přesně taková, jakou jsem ten večer nechtěla zaspat.

A ten večer jsem také pochopila smysl silvestra s jeho přiblblými rituály – smrdutými prskavkami, marnotratnými ohňostroji a přeslazenými bublinkami. Nejenže poskytuje příležitost poslat starý rok velkolepě k čertu. On především dělá místo novým příběhům.