Ještě nikdy jsem ale nebyla na literární rezidenci pro spisovatele, kde by se předpokládalo, že autoři, celkem hodně autorů, budou spolu. Aby všechno to, co se děje na literárních rezidencích, zažívali spolu. Aby spolu jedli. Aby spolu pili (kávu). Aby spolu poznávali okolí. Aby spolu diskutovali o tom, co dělají. Aby spolu tvořili. Tohle všechno se mělo dít díky tomu, že České literární centrum umožnilo autorům dětských knih a ilustrátorům, aby společně mohli pracovat v polském Sokołowsku. V bývalém proslulém plicním sanatoriu, kde se zrodila inovativní metoda léčby tuberkulózy čistým horským vzduchem. Dnes je sanatorium Grunwald v troskách a ty zachraňuje umělecký spolek In Situ, který vede sochařka Bożenna Biskupska.

Ta se svým elánem uskutečňuje pro běžného smrtelníka nepředstavitelnou vizi a rekonstruuje nejen sanatorium, ale i několikahektarový park a blízkou vilu, kterou přebudovala na dům pro umělecké rezidence. Bożenna Biskupska se ve věku, kdy se většinová populace bez představivosti chystá do klidného a zaslouženého důchodu, rozhodla zachránit tohle unikátní místo, o němž nobelistka Olga Tokarczuk napsala svůj nejnovější román Empuzjon.

Když do Sokolowska přijedete, máte pocit, že jste se ocitli v gotickém románu pro děti nebo v sociologické studii o gentrifikaci. Domy a pozemky v kdysi opomíjeném kraji, jehož největší město Valbřich bývalo synonymem úpadku polské ekonomiky devadesátých let (lidé si tady hloubili tzv. „bídašachty” a načerno sami kopali hnědé uhlí, aby ho mohli prodávat, a o městě se psaly romány s názvem Chmurdálie), dnes stojí velké sumy a stěhují se sem umělci a volnomyšlenkáři z celého Polska. V bývalém kině a divadelním sále, kde se v dobách největší slávy sanatoria konala velkolepá představení a slavnosti (aby pacienti mohli co nejčastěji zapomínat na svou nemoc), je dnes krásná Kinokawiarnia a na kopcích kolem Sokołowska, kam chodili pacienti na ozdravné výšlapy, se to hemží výletníky s turistickými holemi a cyklisty v přiléhavém oblečení.

Každé ráno, poledne a večer, kdy se všichni sejdeme, si o tom nevěřícně povídáme. Jsme tímhle místem fascinovaní, bloumáme po někdejším parku, dnes okupovaném řídkým lesem, a narážíme na nejrůznější konceptuální díla současných umělců, a když přijede na návštěvu polský bohemista Tomek Grabiński, ředitel nedaleké knihovny v Kamiennej Górze, okouzleně nás provádí po domě, kde jsme ubytovaní, a říká, že leckteré významné muzeum moderního umění by za obrazy, které nám visí nad postelemi, dalo majlant. Paní Bożenna má obrazy od svých blízkých uměleckých přátel a její díla jsou tu taky a vedle nich vyskládaná polena na otop a hromada plastikových autíček jejího vnuka. Velkými okny se zadumaně na jezírko plné žab každý večer dívá kocour zvaný Czeszek (Čech), kterého našli v blízkém Adršpachu. V domě kromě naší skupiny žijí ještě ukrajinští uprchlíci a několik konceptuálních umělců, ale nikdy nevíme, kolik jich je a kde vlastně v domě přesně bydlí. Jeden z nich má psíka a neustále stojí vedle několika obrazovek, dveře do jeho pokoje jsou pořád otevřené, ale on z něj nikdy nevychází. Možná je to oživlá skulptura paní Bożenny.

Po několika dnech se nám zdá, že komunitní život je i pro introvertní spisovatele a ilustrátory, zvyklé tvořit o samotě, velmi vhodný způsob existence. Vznikají nejen texty a ilustrace, ale i spontánní workshopy ručních prací – výtvarnice Eva Volfová nás zasvěcuje do japonské výšivky boro, díky níž si zalátám několik děr na tričku a mám pocit, že můj život nabral nový směr a já už nikdy žádné tričko nevyhodím, protože si ho umělecky vyspravím japonskou „záplatičkou“. Vznikají tady ultramaratonské výkony na hranici života a smrti, protože výtvarník Daniel Špaček se ujal role trenéra a organizuje výběhy a výšlapy na okolní kopce, takže nikdo netrpí pocitem fyzického úpadku. Ale hlavně jsme spolu. Většina z nás se navzájem neznala, ale teď o sobě víme hromady věcí. Diskutuje se o psaní, kreslení, umělé inteligenci, běhání, vaření, literárních cenách (pět účastníků bylo právě nominováno na Zlatou stuhu), nejnovějších aplikacích v iPadu, dětech a zvířatech. Každé jídlo trvá nejmíň dvě hodiny a já mám pocit, že jsem zase v Latinské Americe, kde jsem strávila tolik let a kde se stoluje stejným způsobem – lidé jsou spolu, jedí velmi pomalu, snědí toho velmi mnoho a namluví toho ještě víc. 

Trochu to celé připomíná nějaké oživlé umělecké dílo, určitě by se tady líbilo Tove Janssonové, autorce slavných Muminků, ve které jsme se na chvíli všichni proměnili. A je nad slunce jasné, že tady nevzniknou jen knihy dvojic autorů a ilustrátorů, co sem přijeli společně. Zcela jistě vzniknou další projekty, umělecké aliance, nápady a knihy. Vlastně už teď vznikají, vlastně už teď je to celé „na román“.