Kdykoli se pokusím okno otevřít, vosy chtějí bydlet i v koupelně. Můj muž odmítá vosy vykouřit – nechce žádný vosí holokaust a já se bojím hnízdo tajně shodit smetákem, protože by bylo jasné, kdo ho tím smetákem shodil. Je to patová situace. Navíc můj muž prohlašuje, že vosy jsou jeho kamarádky. Obdivuje je. Říká, že když si člověk vos nevšímá, nic mu neudělají. A vůbec jsou to sympatičtí tvorové.

Já na vosy nemám názor, jen se jich bojím. A když se něčeho bojím, snažím se o tom, čeho se bojím, něco si přečíst. Takže jsem začala číst knihy o hmyzu. Třeba Divočinu v zahradě od Davea Goulsona, která nepojednává o permakulturním zahradničení, ale o hmyzu žijícím na běžných zahradách. Dozvídat se o tom, jak světlušky kladou svá vajíčka do slimáků, nebo o tom, že mravenci zhruba 100 milionů let před lidmi vyvinuli zemědělství (tedy pasení mšic za účelem výroby sladkého nektaru), otrokářství (kdy jeden druh mravenců unese z domovského hnízda jiné mravence a nutí je ke službě v sousední kolonii) či sebevražedné bombové atentátníky (když malajské mravence, kteří mají obří žlázy procházející celým jejich tělem plné jedu a pod silným tlakem, napadnou nepřátelští mravenci, stáhnou svaly na břiše takovou silou, až explodují, čímž zabijí sami sebe a protivníky postříkají jedem). A tento drobný, houževnatý a nemilosrdný hmyz připomíná terminátory, kteří tady byli dávno před námi a pravděpodobně tady budou ještě dlouho poté, co tady nebude lidstvo. A zaslouží si náš respekt, i když o něj asi vůbec nestojí.

V knize je taky příběh veverek popelavých a veverek obecných: ty obecné jsme kdysi běžně jedli a hubili jako škůdce a veverky popelavé jsme považovali za roztomilé, jenže ty se příliš rozšířily. A veverek obecných začalo ubývat. Načež lidé názor změnili a rezavé veverky teď považujeme za roztomilé a veverky popelavé za nebezpečné škůdce, které je třeba pronásledovat.

Tak takové příběhy mají na spisovatele opravdu inspirační účinek. Ale taky i na zahradnici ve mně. Najednou vidím vlastní zahradu a lesy za humny jako něco fascinujícího, prolezlého dobrodružstvím a nebezpečím skrz na skrz. A díky tomuto čtivému a originálnímu vědci nechávám na zahradě žít mnohem víc škvorů, slimáků, mšic a jiné havěti, kterou jsem dřív nemilosrdně vyvražďovala a myslela si, že to dělám pro blaho svých květin, trávníku a zeleniny. Chystám se přečíst ještě Goulsonovo nejdůležitější dílo Tichá země, v němž se zabývá důkazy alarmujícího poklesu množství hmyzu na celém světě. „Pokud přijdeme o hmyz, všechno se zhroutí,“ varoval v rozhovoru pro New York Times. Asi to nebude veselá četba, ale vzhledem k tomu, že jsem se díky tomuto muži začala zajímat o hmyz, který mě před tím odpuzoval a bála jsem se ho, risknu to. A samozřejmě se taky úplně jinak dívám na kamarádky mého muže, vosy. Okno jim sice neotevírám dokořán, ale už hystericky neječím, když se promenádují po okraji vany.

V posledních dnech podzimu je mi jich líto čím dál víc – po odletu samců a samic totiž kolonie zaniká, dělnice vymírají bez náhrady. Přezimuje jen oplodněná královna.

A dojata těmito informacemi jsem se jednoho chladného listopadového rána odvážila otevřít okno. Do koupelny okamžitě vletěli oni už skoro vosí nebožtíci. Jenže na umírající vůbec nevypadali. Obsadili vanu a promenádovali se celkem čile po podlaze. Několik jich vlezlo do květináčů pokojovek, kde se zřejmě budoucí královny rozhodovaly, jestli přezimují v břečťanu, anebo v draceně. Druhý den ráno jsem si oblékala župan a v něm schovaná kamarádka mě bodla do krku. Když jsem se dost naječela, dostalo se mi od mého muže poučení, že jsem vosu vylekala. Po chvíli se ale koupelnou ozvalo další, mohutné, mužské zaječení. Kamarádka bodla mého muže do prstu, protože byla zalezlá v plátěném sáčku na holení.

Tak tohle je lekce o spravedlnosti, která neexistuje. A taky o křesťanském přístupu. Nastavíte vosám koupelnu a ony takhle! Ale přesto jsme nepodlehli jednoduché nenávisti a vosy jsme vzteky nerozšlapali. Namísto toho jsme je jen sebrali a odnesli do květináče. Jsou součástí našeho života a my toho jejich. A blíží se krutá zima a je potřeba držet spolu.