Navíc mě dobří lidé z Centra ujistili, že na nějaký konkrétní výsledek zas tak netlačí. Takové ubezpečení však jistě jen proto, aby mi nezpůsobili tvůrčí blok.

Takhle to vypadalo v poločase asi před měsícem: sedím zbrocený potem na nějaké podivné, rozpálené střídačce. Tlusté mouchy mlátí do skla, zdá se mi, že zatvrzele do týchž míst. V dešťových sudech, ještě skoro plných, naplněných před několika dny astmaticky devastující bouřkou, se tísní nadržení komáři, čekající na večírek při západu slunce. Děti jsou naštěstí po různých příměstských táborech, kde se o ně v tom horku starají bídně zaplacení instruktoři. Žena v práci: někdo si totiž musí básníka vydržovat, když stipendium je pouze na dva měsíce.

A co dělá básník? Zdalipak píše? Básník honí ze svého křesla múzu, která, zdá se, někde padla na mezi a nedorazila, protože jí nikdo nepřistavil misku s houbičkou nasátou cukrovou vodou, aby se dokázala při síle vrátit do úlu. Takhle se to má s tím básnickým povoláním. Zírání do papíru a daremné tlučení do klávesnice pomáhá jen zdánlivě. Básník čeká na báseň jako smrt na něj. To vše kolem jsou jen mimikry pro okolí. Je otázka, zda se připravené, koncentrované a přátelsky vyzývavé čekání dá nazvat plodnou prací. Ženě bych to nevysvětlil a ani se o to nepokouším. Ona, protože je dobrá žena, shovívavě mlčí a každé ráno trpělivě odchází do papírny.

Tedy máme tu osiřelého básníka. Poté co se ubezpečil, že vykonal všechny mu nakázané domácí práce, utřel stůl, nastražil kávu, vyvětral místnost a učinil další prokrastinační úkony, nakonec otvírá sešit s naškrábanými poznámkami, soubory s básněmi, ať už rozepsanými, nebo domněle hotovými, přepisuje, přepisuje a maže, znechuceně zavírá, vyhazuje do prádla propocené triko a odchází všechno vprostřed dne zaspat.

Takové bývá to čekání na báseň. Řeknu vám, co s tím, když už jste dočetli až sem. Mám několik technik, které se mi osvědčily. Nejdříve je třeba znát dobře svůj spouštěč, něco jako stavidlo, které se v příhodnou dobu zvedne a rybník inspirace zavlaží radostnou nivu. Každý máme nějaký trik, tj. způsob navození psavé nálady (ať už povolenými, či nepovolenými prostředky). Já se o ně rád podělím.

Věci, které mi fungují často: inspirující četba poezie nebo prózy; rychlé, nahozené překládání z různých jazyků jen pro vlastní potěchu; tichá hudba a četba v kombinaci; videoklip puštěný bez zvuku; zvuk filmu puštěný bez filmu; zírání do středu slavného obrazu nebo do křoví s tušenými ptáky; noční sezení v zarostlé, vlhké zahradě se zakloněnou hlavou a otevřenými ústy; pozorování deště vsakujícího se do popraskané hlíny. Umění ve všech možných polohách, i v té misionářské.

Věci, které fungují někdy: nesoustředěné brouzdání po internetu; kocovina s pocitem provinilosti (obzvlášť za deštivého nedělního odpoledne); četba starých dopisů; solidně zaplacený deadline; čichání k zatuchlé kostelní lavici. Věci, které nefungují téměř nikdy: alkoholová a drogová sebedestrukce; bezhlavé zamilování se bez budoucnosti; četba vlastních juvenilií; pornografie; internetové návody, jak psát poezii; prohlížení si fotografie oblíbeného kritika.

Tlusté mouchy ještě pořád mlátí do skla, za kterým se zlatě leskne září, a já znovu zkouším ty různé spouštěče, než se žena vrátí z práce a děti ze školy. Možná je nakonec vyzkouším jeden po druhém a ještě něco stihnu.