Od té doby jsme se neviděli. Ale čas od času mi zavolá, z Vídně nebo Varšavy, nepravidelně, a přesto pokaždé s otázkou, která ve mně spustí lavinu melancholie. Nevím, jak je to možné, a nevím, proč tomu tak je. Tentokrát se mě ten vykořeněný, ve Vídni přežívající, ve Varšavě žijící stárnoucí spisovatel R. zeptal docela prostě: „Poslouchej, co ty víš o Fučíkovi?“

„Julius Fučík?“ opakuji udiveně na balkoně s mobilem opřeným o květináč s kvetoucími fuchsiemi. Z dávných hlubin se mi vybaví Reportáž psaná na oprátce, ale než stačím cokoliv říct, mluví už zase on. A vypráví, že než ho matka po deseti letech nepřítomnosti vyzvedla jako dvanáctiletého u prarodičů ve Varšavě a odvezla k sobě do vídeňské emigrace, o čemž píše celý život své smutně humoristické knihy, chodil ve Varšavě do školy Julia Fučíka.

„A to nebylo všechno,“ řekl a dramaticky se odmlčel. „Jednou k nám do školy přijela Fučíkova vdova Gusta, byl to můj poslední rok ve Varšavě. Byla stará, krásná a hrozivě zmalovaná, jako by přišla z nějaké jiné planety. A ta Gusta z Marsu nám přednášela v tělocvičně o Fučíkovi, společně s českou tlumočnicí, i tím to bylo neskutečné. Vyprávěla nám, jak hrdina Fučík trpěl, jak bojoval za lepší komunistické zítřky, jak byl za války v Berlíně popraven, a já a můj kamarád Wawerka, který je dnes hegeliánem, to už přece víš, jsme pak šli za Gustou s květinami, rudé karafiáty to byly. Wawerka šel, protože byl premiant třídy, já jsem šel za Wawerkou s pugétem, protože to byl můj kamarád. Ale jak jsem nesl ty karafiáty za tím šprtem, zakopl jsem na schodech pódia, spadl a všechny karafiáty se zlomily. Zrudl jsem a Gusta mě políbila na tvář. Chodil jsem pak s otiskem rudé rtěnky Gusty Fučíkové po varšavském sídlišti s prakem v ruce a plakal ponížením. Ano. Gusta tehdy byla stará (bylo jí šedesát jedna, což jsem si okamžitě během R. dlouhého monologu vyguglila na mobilu) a byla velmi krásná. Sehr schön. Takže. Co víš o Fučíkovi?“

Zdálo se mi, že ani teď neměl R. daleko k pláči. Dost možná jsou naše nepravidelné telefonáty vzácné právě v tomhle: že máme často blízko k slzám, a tak se pro jistotu pořád něčemu smějeme. „Momentík. Co o něm vím…,“ mumlám, abych navázala a taky proto, že se na chvíli konečně odmlčí. „Jen co jsem kdysi četla v Reportáži psané na oprátce…“

„Na stryczku! … Tu jsem taky četl,“ vykřikl netrpělivě polsky. „Totiž, ehm, šel jsem nedávno kolem své bývalé školy do varšavského lesa hledat ztracenou kočku, na kterou byla vypsaná odměna – teď se podrž – 5000 zlotých! A napadlo mě, no, prostě jsem vešel do školy, po padesáti letech, potkal jsem tam ředitele, co byl nejmíň o třicet let mladší než já, a řekl jsem mu, že jsem tam po padesáti letech, a ředitel se zaradoval a musel jsem mu slíbit, že se sem vrátím vyprávět v tělocvičně školákům o tom, jak žiju, co píšu, a nejspíš i o tom, že jsem prakticky takovým celoživotním vdovcem. Budu taková falešná Gusta…“

Tohle říkal a přesně v tom okamžiku se smál i plakal současně.

„Lidé, bděte,“ vyslovila jsem lunaticky.
„Prosím?“
„Seid wachsam, Leute!“ zopakovala jsem německy. „Julius Fučík.“

Pak jsme se odmlčeli oba.

„Hm. Lidé, bděte,“ odpověděl zádumčivě. „To je, to je zajímavý, takový doslovný pokus o maximální intenzitu života, totální dogma,“ jako by mu teprve docházel ten sakrální význam věty, prosté jako jablečná přesnídávka.

Lidé, bděte. 

Mé dvě dospívající dcery o Fučíkovi vědí kulové. Nejvyšší čas to změnit. Vezmu je na noční výlet do lesa, zasvítím jim baterkou těsně u obličeje a řeknu jim: „Fučíku, mluv.“

Ach… Být tak znovu dítětem v nočním červnovém lesíku! Jak ale mohl Fučík chtít bdít a současně spát, takže mu esesáci museli do očí svítit lampičkou?

„Ve skutečnosti bdíme snad až příliš,“ odpověděl R., jako by zaslechl můj vnitřní monolog. „Bdíme a z nespavosti a frustrace plácáme nesmysly, které nás nakonec zotročí.“

„A mluvíme taky zbytečně moc…,“ říkám. Tomu se lehce zasměje, polkne a odmlčí se, zasyčí, jako by si lokl piva, přes mobil to vidět není. 

„Tak tak,“ povzdechne si. „Nakonec lidi jsou nejzajímavější, nejnevinnější a nejkrásnější spící a ve tmě,“ pokračuje a melancholie už by se zase dala krájet: horko k zalknutí, ostré polední slunce, malý černoušek v protější školkové zahradě praští blonďáka klackem po hlavě, ten se rozeřve, přiběhne k nim učitel rastafarián a oba chlapce od sebe trpělivě odtrhuje, vietnamský sběrač pivních lahví vede kolo kolem plotu a jako holub se trhaně rozhlíží po flaškách… Pozoruju ten výjev z balkonu se zaujetím, ale vím, že tohle mu neřeknu, to už by bylo příliš.

„Nezapomeň těm školákům říct,“ pronesu místo toho po chvíli věcně, „nezapomeň jim říct, aby nevěřili, že bdělost je nějaká spása. Jsou to vesměs katoličtí Poláčci, tak tomu snad porozumí.“

Tomu se ďábelsky zasmál, nejspíš ve Vídni potemněl… asi setkáním se Stanisławem Lemem, kterému kdysi spravoval topení, z čehož ostatně dosud žije. Žil s Lemem, žije z Lema, dokonce na jeho psacím stole píše své humoristické knihy o tom, jak žil a žije z Lema…

„A vyřiď jim, že pokud chtějí konat nějaký dobrý skutek a potkají třeba bezdomovce,“ pronáším už docela mimo mísu, „ať obdarovávají především lidi spící, protože v tom tkví jediný upřímný dar, bez té konfrontace s vlastním pocitem nadřazenosti z toho, že někomu něco dáváš. Rozumíš?“

Ukončili jsme hovor, šla jsem do kuchyně, mátožně se svalila na gauč, zamumlala „lidé, bděte“ a na chvilku si zdřímla.

Spisovatel R. během našeho hovoru bděle zapisoval, co školačkám a školákům řekne. Ale je možné, že se v okamžicích, kdy jsem se namáhala s vymýšlením nejrůznějších strategií komunikace, věnoval daleko podstatnějším věcem. Tak třeba opětovnému studiu plakátku o ztracené kočce, na jejíž nalezení byla vypsána odměna 5000 zlotých, což ho zaměstnávalo několik dní před tím, než mi zavolal, protože spisovatel R. už nějaký ten pátek nenapsal žádný bestseller a zabývá se podružnostmi, například hledáním ztracených koček v lese, za jejichž nálezné by mu kápnul nějaký ten kapitál.

Ozvu se ti, jak to dopadlo s Gustou, vzbudila mě po pěti minutách SMS. Odpovídám ano a jdu vařit špenát.

Vařím špenát.

Špenát bublá a vaří se a hledí na mě s výčitkou jako vrásčitá tvář Gusty Fučíkové.

Fučíku, mluv, říkám s pohledem upřeným na špenát. Jsi Fučík.

Vroucí kapka mi vystříkne nad oko.

Nejsem Fučík. Jsem profesor Horák, probublá temně špenát a mě tohle náhlé poznání osvítí jako lampička namířená Fučíkovi přímo mezi oči. 

Paměť má vážně zpomalené reakce. Musela jsem skutečně začít vařit špenát, abych si vybavila větu „Jsem profesor Horák“ a k tomu ten brutální pohyb s baterkou svítící  přímo do tváře oběti? 

Přiznej se, seš Fučík, opakuju teď špenátu radostně. Seš Fučík.

Ne. Jsem profesor Horák, tvrdí špenát s tváří Gusty zarputile.

Profesor Horák, profesor Horák, mumlám dál pobaveně s pohledem upřeným do kastrolu a opakuju to tak dlouho, dokud se Gustina tvář nepromění zpět v obyčejný vroucí špenát.