Nejdříve Češi propadli fatalismu, v duchu národních tradic:
„Jistým bodem počínaje není již návratu. Toho bodu je třeba dosáhnout.“ (Franz Kafka)

Fatalismus Čechům (nám) potvrzovali i jejich oblíbení světoví literáti:
„Člověk je padouch, zvykne si na všechno!“ (Fjodor Michajlovič Dostojevskij)
„Když dovolíte, já si jdu lehnout, než vás napadne další chytrý nápad, jak se nechat zabít.“ (Hermiona Grangeová / Joanne Rowlingová)

Netrvalo dlouho a Češi (my) našli oporu ve svém neméně tradičním postoji ke světu:
„Humor je solí země. Kdo je jím dobře prosolený, vydrží dlouho čerstvý.“ (Karel Čapek)
„Buď veselý, choď pilně na lov, svévolně se nebliž nákaze; ostatní péči poruč nebesům.“ (Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic)

Na účinnou a lacinou léčbu se taky rychle přišlo:
„Dávají mu teploměr pod paži, aby se nenachladil.“ (Karel Poláček)

A recept na mytí rukou přišel z Paříže, města, k němuž čeští literáti vzhlíželi po desetiletí:
„Výš od zemských výparů, dech nákazy kde vane,
se vzhůru povznášej, v tom zdroji noř se, myj!“ (Charles Baudelaire)

Nakonec ale Češi přistoupili k radikálním řešením. Ke koronaviru se postavili tvrdě, různými způsoby, pro které si našli různé světové vzory. A měli vyhráno.
„Nasadil jsem mu prsten a zmizel.“ (Frodo / J. R. R. Tolkien)
„Byla jsem s ním už zasnoubena, pane Holmesi, když jsem však jednoho dne viděla, jak pustil kočku do zavřeného holubníku, zprotivil se mi a rozešla jsem se s ním.“ (Arthur Conan Doyle)
„Trvalo mu celý týden, než upadl. Zavrávoral, vyrovnal rovnováhu, mávl paží, znovu zavrávoral. Klobouk mu spadl a pak se zhroutil obličejem na podlahu. Po všech cavykách, co nadělal, zůstal ležet na zemi jak pytel cementu.“ (Phil Marlowe / Raymond Chandler).