I v té jsem si všiml a zíral, že sklo ještě neztuhlo, nerost teprve vychládá a vzduch ho tvaruje – modrý křišťál se odchlipoval, svinoval, hranatěl, třepil se a sršel, přitom svištěl pryč tak rychle, že jsem viděl jen safírový škrt. Do toho se pletlo oranžové břicho. Pomerančové, dalo by se říct. Ale vlastně mělo odstín rozštípnutého borovicového polena.

Prokop tvrdí, že pokud jde o zvířata, přeháním to s očima. Vyložil mi, že jeho samotného, když se řekne kachna, nenapadne ze všeho nejdřív, jak kachna vypadá. První mu naskočí, že je věrná a zarputilá a chytrá. Potom že její barvy a tvary s těmi vlastnostmi souvisejí. Až nakonec pomyslí na to, že divoká kachna je nádherná sama o sobě. Kdežto já prý hned vidím smaragdový peří a zelený jiskry kolem zobáku.

„Mimochodem, když chceš vidět ledňáčka, zapamatuj si jeho hlas!“

No to asi jo, odpověděl jsem si v duchu, s očima to přeháním nejen u zvířat. Pokud jde o zvířata i lidi, musím se naučit víc myslet. A třeba taky doopravdy poslouchat – ne řeči a hlasy jenom pozorovat.
Prokop je ornitolog a záchranář divoce žijících zvířat, kterým se v Praze přihodí něco nepříznivého. Když najdete cestou z práce strakapouda, který narazil do čiročirého skla kanclu ve dvacátém patře a krvácí, zavoláte Prokopa a on přijede a omráčeného strakapouda možná zachrání. Působí také jako spasitel zvířat, o nichž si zmatení (a tudíž neustále dojatí) lidé myslí, že jsou v nouzi. Když objevíte v jarní trávě ubohého vyděšeného ztraceného opuštěného zajíčka, jehož je zapotřebí zahřát, pochovat, odnést, utěšit, zatelefonujete Prokopovi a on vám vysvětlí, proč se ho nemáte dotýkat nebo proč ho máte položit tam, kde jste ho – ach jo! – sebrali. Někdy s ním jezdím. Dívám se, jak zachraňuje, učím se myslet a v autě poslouchám jeho historky o zvířatech.

Před půl rokem Prokopovi volali z centra, z pasáže Černá růže, že v prodejně skla značky Moser poletuje ptáček. Takovej malej, jako vrabec, ale jinej, má jiný nohy, delší, a taky jinou hlavu, nějakou jako rozčepejřenou, možná je nemocnej, a zobák má strašně úzkej, divně leze po stěnách, barevnej není, vlastně je, je hnědej, ne, šedej, vlastně taky trochu žlutej, no to byste musel vidět, jo jo, zpívá, a pěkně nahlas, ale taky divně, chvílema chrčí, pak zas cvrliká jak blázen. Lítá děsně rychle. A chodí po stropě hlavou dolů. Jo, a hrozně a furt kadí! Je z toho všeho určitě vyděšenej, chudinka malej.

Takhle s Prokopem mluvila prodavačka skla. A on se smál a řekl jí, že podle jejího popisu mají v obchodě vampýra a že přijede. Potom si Prokopa vzal k telefonu manažer prodejny. Vážně pravil, že je třeba zakročit rázně, protože pták ruší zákazníky a navíc už za hodinu zavírají a musí se spustit alarm.

„Náš obchod, jak jistě chápete, není obyčejný,“ nafukoval se manažer do telefonu. „Jak bych to jenom řekl – máme zde poněkud choulostivé zboží za poněkud choulostivé sumy. Doufám, že je vaše firma pojištěna?“

Když Prokop vstoupil do neobyčejného obchodu, spatřil tři prodavačky ve stejnokrojích a manažera v modrém obleku a oranžových polobotkách, jak upřeně hledí k vyřezávanému kazetovému stropu. Okolo té kamenné čtveřice se třpytily stoly plné křišťálových skleniček a číší, čirých svícnů, dekantérů a hranatých karaf na whisky s ještě hranatějšími uzávěry. Na policích, vyřezávaných a vykládaných jako strop, trůnily barevné vázy a mísy, jejichž obtloustlé hrany hrály těžkými barvami. Všechna okna byla dokořán, a jak jimi dovnitř vstupovalo podzimní slunce, sklo v prodejně se blýskalo a místy se na něm zjevovaly duhové skvrny. Vtom se od stropu odlepil drobný chuchvalec prachu, a místo aby se snesl dolů, zarachotil, roztřepotal se, nesměle hvízdl a – zmizel v kubistické míse na ovoce, jako by se v ní chtěl vykoupat. Vzápětí si to ale rozmyslel a s novým, úplně odlišným písknutím přesedl na nedaleké hrdlo borůvkové vázy.

Manažer vytřeštil oči a pískl taky. Ale srovnávat se to nedalo!

„To je rákosník zpěvavý,“ rozzářil se Prokop. A dodal: „Tak jsem tady.“

„Teda trvalo vám to,“ pozdravil ho manažer, z křišťálem prostřeného stolu vylovil sklenku, na které se skvěl ptačí cákanec, a začal ji – s očima zapíchlýma do borůvkové vázy – nervózně čistit hadříkem na brýle. „Podívejte se, jak to tady vypadá!“

„Ten pták je ňákej nemocnej,“ mínila jedna z prodavaček. „Proč tak chrčí?“

„Napodobuje špačka,“ odpověděl Prokop, „to rákosníci uměj. Dovedou napodobit spoustu ptáků.“

„A co dělá v Praze, když má bejt v rákosí?“ ptala se druhá.

„Ptáci teď táhnou na jih a nad Prahou je taková jejich křižovatka. Asi ztratil hejno.“

Když Prokop rozložil a roztáhl teleskopickou síť, jedna z prodavaček se chytla za hlavu, druhá za břicho a ze třetí vyklouzlo „ty vole!“. Manažer si svlékl a zas oblékl modré sako a znovu se zajímal o pojištění.

Ale dopadlo to dobře. Rákosník zpěvavý ještě chvíli posedával pod stropem, potom se chvilku motal se svým šedožlutým odstínem mezi zelenými odstíny jednoho popelníčku, a zrovna když proletěl kolekcí navrženou pro anglickou královnu – byla to dlouhá záplava zlatého skla a manažer si v tu chvíli zakryl oči modrým loktem –, Prokop na konci stolu smýkl sítí tak šikovně, že ptáček do ní vklouzl měkce a tiše jako motýl.

„Ty vole,“ vydechla třetí prodavačka podruhé.

Prokop sáhl do sítě, sevřel rákosníka zpěvavého v dlani, opatrně ho vyjmul, podržel si ho před očima a pak mávl rukou do otevřeného okna. Frnk!

Prodavačky oněměly.

„Proboha, co jste to udělal?“ vykřikl šéf.

„Co myslíte?“ dělal se Prokop.

„To jste toho ptáka pustil jen tak?“

„Ale ne, kdepak,“ usmál se naposledy Prokop. „Na kauci.“