Toho listopadového rána roku 1980 řekne manželka na chalupě panu Vodseďálkovi, že je třeba nasekat dříví, a tak pan Vodseďálek dopije kafe a jde. Otevře dveře dřevníku, vybere si pořádné smrkové poleno a bác ho, zasekne sekeru. A bác a bác. Jenomže poleno má suk a sekera v suku uvízne.
VŠ
Viktor Špaček
Ve filmu Bohdana Slámy Bába z ledu kárá hlavní hrdinka, sympatická a milá paní svého čtyřicetiletého syna. Podívej se na podpatky svojí ženy. Jsou ošlapaný. Koukej se dát dohromady a postarat se o rodinu. To jsi chlap?
Duben 2020, Saarbrücken. Žena je v angažmá v místním státním divadle, já pracuju přes počítač pro česká nakladatelství. Nikam se nemůže, sedím doma a kroutím už několikátý týden vyhořelosti.
Divadelní bar o půlnoci, dva muži u stolku v rohu. Jednomu je asi sedmadvacet, tmavý culík, vousy, sako, nadšené, dětsky naivní oči. Student. Proti němu muž kolem čtyřiceti, unavený, bledý, jakoby zaprášený obličej s vráskami kolem úst. Nebýt intelektuálských brýlí, vypadal by jako vyhořelý realitní makléř.
Možná se mi zdál už v té posteli v uzounkém otřískaném pokoji na studentské koleji nedaleko náměstí Jiřího z Poděbrad, pokoji širokém a bezpečném první láskou a samolibostí dvaceti let.
Je dopoledne, neděle devatenáctého března, v okně stojí jaro a usmívá se jako den nabídky k sňatku. V pomačkané ložnici to oproti tomu vypadá, jako by někdo ve filmu udělal střih „o deset let poté“.
