Jakmile je něco velmi vážné, okamžitě mě to začne nutit hledat na věci nějakou komickou stránku. Pokud jde o spisovatele, nejspíš se jedná o pozůstatky školní výchovy s tradičním pojetím literatury jako čehosi vysoce ušlechtilého. Ještě v prvním ročníku na univerzitě jsem zažil přednášky postavené na heroizaci stěžejních figur národního obrození, což ve spojení s extrémně nevzrušivým výkladem stařičkého pana profesora, jenž sice znal kdejaký detail, ale na hodinách didaktiky očividně absentoval, vedlo k vytvoření nové jednotky nudy: „jeden Dvořák“. Bylo to přesně to pojetí literatury, při kterém se pravá příčina smrti Karla Hynka Máchy zakrývá ušlechtilým „zemřel při hašení požáru“. V důsledku jsem ovšem přímo prahl po něčem, co by tyhle strnulé gypsové ehlavy ukázalo v lidském světle. Jako třeba v případě Puškina. Verše „Kouzelná chvíle! Vzpomínám si: / okolo mne jsi prošla ty, jak ztělesnění ryzí krásy, / jak letmý přelud čistoty…“ jsou jistě půvabné a každá ryzí, nezkažená duše si je ráda zaznamená pro případné romantické využití. Když se ale u Romana Jakobsona dočtete, že o ženě, jež se stala předmětem této líbezné básně, Puškin v dopise příteli napsal: „Dneska jsem s pomocí boží šukal Annu Michajlovnu.“, dostane celá ta romantika jaksi plastičtější a barvitější kontury. 

A pak jsem objevil Daniila Charmse. Jeho literární anekdoty, plné absurdity, podvratného humoru a surrealistických nápadů jistě musely vzniknout ze stejné potřeby zbavovat klasiky umrtvujícího mramoru. Nikdy mi na nich nepřišlo nic neuctivého a nactiutrhačského, i přes všechny ty bláznivé scény s Puškinem neustále padajícím ze židle či s Turgeněvem, který na vše reaguje odjezdem do Baden-Badenu, jsem měl vždycky pocit, že Charms má ty spisovatele nesmírně rád. Že je ten humor svým svérázným způsobem laskavý a plný lidskosti. Posuďte sami: „Jednou se Gogol převlékl za Puškina, přišel k Puškinovi a zazvonil. Puškin mu otevřel a křičí: ‚No podívej se, Arino Rodionovno, kdo to přišel – já!‘“

Nejlepší anekdoty jsou ale ty založené na realitě. Jejich studnicí jsou primárně spisovatelé vybavení specifickými charakterovými rysy nebo originální poetikou. Jejich ideálním zdrojem jsou deníky, literární biografie, vzpomínky současníků… Deníky se jeví nejspolehlivějšími, neboť nabízejí autentické zážitky, nezcenzurované dodatečnými ohledy. 

Samozřejmě výhodou je mít aspoň zásadní povědomí o předmětu anekdoty. Pokud kupříkladu patříte k těm, kdož nikdy nezdolali Joyceův veleromán, jistě vás pobaví, co po přečtení Odyssea pronesla Katherine Mansfieldová: „Zahlédla jsem budoucnost a jsem ráda, že mám tuberkulózu.“

S těmi modernisty byla vůbec legrace. Když Williamu Faulknerovi udělili Nobelovu cenu, nejprve pozvání do Stockholmu odmítl: „V nádrži mám málo benzínu, takovou dálku nedojedu.“ A odebral se s láhví whisky do postele. Vypadá to, že Faulkner obecně nerad cestoval – odmítl i pozvání prezidenta Kennedyho zúčastnit se banketu v Bílém domě: „Nebudu se přece plahočit sto mil jen proto, abych se najedl.“ V mládí Faulkner krátký čas vedl univerzitní poštu – dokud si profesoři nezačali stěžovat, že musí dopisy vyhrabávat z odpadkových košů. Když ho nakonec zbavili funkce, oddechl si, že už konečně „nebude muset posluhovat každému pitomci, který má dva centy na známku“.

Některé historky jsou notoricky známé. Jako třeba o tom, jak poloslepý Joyce diktoval nahluchlému Beckettovi Plačky nad Finneganem a v jednu chvíli na dveře pokoje někdo zaklepal, což nedoslýchavý Beckett nezaslechl, zato však zaregistroval Joyceův rázný výkřik „Dále!“ a poctivě jej zaznamenal, což se v rukopisu autorovi natolik líbilo, že se rozhodl to tam ponechat – a literární badatelé si od té doby mají nad čím lámat hlavu… 

A pak jsou anekdoty, které se náhle vyloupnou z nějakého okrajového zdroje, polozapomenutého svědectví o někom úplně jiném. Mnoho textu bylo napsáno o tom, jak se o úspěch Raymonda Carvera zasloužil redaktor Gordon Lish, který mu v povídkách nemilosrdně škrtal a jemuž Carver vděčil za svou pověst minimalisty. Ovšem už se neví, že stejný Lish dostal v roce 1974 na starost redakci posledního románu Vladimira Nabokova Podívej na harlekýny! a řádil v něm stejně jako v Carverových povídkách. Frederic W. Hills, šéfredaktor nakladatelství McGraw-Hill, byl u toho, když užaslý Nabokov, mistr barvitého, ornamentálního jazyka plného metafor, dostal do ruky takto zredigovaný rukopis: „Podívej na harlekýny! je duchaplný román, který se točí okolo muže, který měl několik manželek,“ vzpomínal Hills. „Jsou v něm příběhy v příbězích. A Gordon se pokusil části románu rozstříhat a slepit a přeskládat tak, aby to vypadalo jako autentické autobiografické paměti Nabokovovy manželky Věry sepsané samotným Nabokovem, i když samozřejmě o nic takového nešlo. VN uchopil za rožek asi dvacet stran opraveného rukopisu a zvedl ho do vzduchu, jako by to byl pytlík tři dny starých ryb. ‚Frede,‘ řekl, ‚co je zač ten Gordon Lish a co to provádí?‘“

A pak jsou tu samozřejmě anekdoty o spisovatelích žijících a tuzemských… Ale ty je lepší nechat ukryté v zápisnících.