Až potud cituji Jana Sterna, sám bych to neřekl tak přesně a lakonicky. Jistě. Civilizace nás už dávno zbavila schopnosti chovat se svobodně. Svoboda by nás totiž v kontextu jakékoliv doby zmrzačila. To jsme si ověřili a není třeba to rozvádět. Přijímá se jen to, co je v módě. A co je v módě, určuje marketing. Který se ani tak netýká toho, co kdo píše, ale jak se lidé prezentují a jak se sdružují, jak dodržují síťovou hierarchii, jak se houfují, co mlčky chválí, případně odepisují. Jak moc jsou zkrátka přijímáni a odmítáni. Jsme tedy až po uši v neurotickém prostředí.

Vůbec si tudíž netroufám volat po nějaké solidaritě. Jednak jsem za zenitem, tedy v situaci, kdy se ještě vyplatí křičet, přestože nikdo neposlouchá. A hlavně se řečená solidarita nemůže odehrávat jinde než na instáči, kde si depresemi sežehlé stárnoucí hvězdy ukazují pupíčky a jiné jim je chválí – pořád dobrý! To už se docela podobá vúdú festivalu někde v Beninu, kde se tyhle věci berou s africkým nadhledem (byť se tam kvůli drobným odchylkám od kánonu občas vyvražďují celé ulice), kdežto u nás nikdo nikomu veřejně nenasype na hlavu ani těch pár slov. Skoro by se chtělo říct, že právě v důsledku jisté lenivé lhostejnosti nebyla tuzemská literatura za posledních pár desítek let nikdy tak uvzdychaná, infantilní, tak dětská, tak odepsaná jako teď.

O to arci nejde, protože to víme a stavíme se k tomu po svém. Dokonce i plakáty v metru můžou ještě aspoň trochu zvednout prodej, věří mnozí.

Chtěl jsem začít historkou. Předjímám – dost pitomou. Především jsem nechtěl psát o rouškách. Přišel jsem zkrátka domů z procházky a v kuchyni voněla čočková polévka. Jelikož mě procházka dehydrovala, neodolal jsem a nabral si. Voněla divně – po soli, po plísni, po dezinfekci. Došlo mi, že se v hrnci vyvařují roušky. Čočková stála hned vedle a spolehlivě je přebila – dáváme do základu drobně krájenou prorostlou slaninu s cibulkou, oboje osmahneme, načež naházíme rozkrájená rajčata (čím méně holandská, tím lepší), podusíme až rozdusíme a pak už jen nasypeme přes noc namočenou čočku. Vaříme co nejdéle na mírném plameni – to mě zmátlo. Na mírném plameni bublaly oba hrnce.

Snědl jsem tři talíře a nějak mě to usmířilo… Sice se neumím zbavit přání, aby první dámu české literatury sežral během dovolené v nějaké slavné destinaci žralok, ale jinak vlastně nevím, proč by měl. Pavel Mandys mi ostatně hodil první verzi sloupku na hlavu s tím, že prvních dam české literatury je poměrně hodně a že nelze vybrat jen jednu. Má pravdu. Honzu Němce ani Davida Zábranského si v takové situaci neumím představit, dokonce mám (a to se vracím k úvodnímu citátu) dojem, že by spíš metafyzicky překousl David žraloka a Jan Němec by do vody pro jistotu vlezl maximálně po lýtka už proto, že snad letos vyhraje Magnesii Literu. Jsme pořád (naštěstí či naneštěstí – jak to kdo cítí) v teoretické rovině. Každý to, doufejme, přežije. David sice detailně zná středomořské reálie, ovládá názvy všech piv v Athénách, čili by byl slušně domestikovaný cíl žraloka – řekněme – šedého. Nicméně první dámu české literatury, kterou jsem v životě nepotkal a nepotkám, bych jako oběť vyprázdněného postmoderního syžetu viděl přeci jenom radši.