A přitom… Přitom stačí na škvírku poodhrnout lněný závěs v ložnici a hned si všimnu, jak soused odnaproti netrpělivě vyhlíží u otevřeného okna, kdy závěs konečně odhrnu. Je mi jasné, o co mu jde. Odhrnu závěs, otevřu dveře na balkon a nechám je ležérně pootevřené. Típne cigaretu a zírá do mé ložnice, zatímco já letmo překontroluju jeho prázdný pokoj s černým kulatým lustrem. Všechno je v pořádku, nejspíš jen vyluxoval a teď větrá.

Jen ať dveře odkryjí nohu mého stolu, jen ať si soused láme hlavu nad tělem kytary ležící na komodě, jen ať zahlídne sentimentální rodinné fotografie a obraz Zuzany v lázních…

Teď – před Vánocemi – jsem pro své sousedy odnaproti uklidila celou knihovnu, vyklepala perský koberec, vyměnila potah na postel, rozsvítila sadu světýlek a celkově nazdobila ložnici tak, aby i ze vzdálenějších oken vyvolávala jen ty nepříjemnější pocity útulnosti.

My totiž Vánoce ctíme, já a moje děti. Rozhodně víc než náš nový soused, který osvětlil okno fialově blikajícím umělohmotným zubem. Měl to být humor? Je snad zubní laborant? Před pár dny mě poprvé pozdravil v chodbě domu, vycenil bělostný chrup, představil se jako Mehmed a hned se zeptal, jak se mám.

Je skutečně rozumnější pozorovat své bližní z balkonu čtvrtého patra.

Poslední dobou daleko raději pozoruji z okna sousedku odnaproti, co si pinzetkou trhá se zvětšovacím kulatým zrcadýlkem z Ikey chloupky na bradě, než třeba neznámého tlouštíka na Facebooku, co mává do kamery ve slipech, za sebou ledovou řeku, na nohou gumové žabky.

V takových chvílích monitor zaklapnu a jdu na balkon. Život je tady. Na balkoně čtvrtého patra. Koncentrovaný, hmatatelný, bezpečný, na dosah milovaný.

Jednou jsem, když byla mladší dcerka ještě docela malá, stála přilepená stehny k horkému radiátoru u okna (to nám ještě nepřistavěli balkon). Stála jsem před neexistujícím balkonem v ložnici a zírala do blba, když v tom dcerka zavolala: Mami, už zase skáčou.

Kdo skáče, miláčku?

No ti dva, ti dva v okně.

Neskákali, dělali tu věc.

Zakryla jsem holčičce oči a dál koukala do blba. Moc do skoku mi nebylo. Tehdy jsem totiž žila bez balkonu.

Ano. Naháči v protějších oknech jsou u nás taky běžní.

Nedávno jsem zahlédla šedovlasého souseda v košili bez kalhot, utíral prach a bimbas se mu houpal zleva doprava jako v nějakém dederáckém pornu. A před pár dny, když mi zavolala přítelkyně z Brna a vyprávěla mi svůj smutný milostný příběh, jsem na balkoně dojatě pozorovala ty dva. Tentokrát společně ustýlali postel: jeden zleva, druhý zprava. Bydlí přes ulici o patro níž, a tak jsem z ptačí perspektivy viděla, jak ten vlevo s pleší pečlivě uhlazuje prostěradlo, zatímco vlasáč vpravo natřepává polštáře a jemně si upravuje vlasy. Bylo v tom něco tak andělsky smyslného, že jsem to kamarádce řekla do telefonu. Láska existuje, řekla jsem jí, když vtom – vtom vidím, že muž vpravo má prsa a je to nejspíš žena. Zmátlo mě to a rozbilo obraz harmonie, ani nedokážu vysvětlit proč.

Ale zpátky k vyhlídkám. Tak třeba výhled z kuchyně do oken vnitrobloku. Lepší než Netflix, samá okna bez závěsů.

V pravém horním patře bydlí pan Lavadora. Lavadora je jméno jeho firmy na opravu ledniček, pravé jméno pana Lavadory pokaždé zapomenu. Je to jediný z pozorovaných a pozorujících, který u nás kdy byl. Třikrát nám spravoval ledničku a jednou namontoval myčku. Naposledy přišel se svým malým chlapečkem, co od nás dostal lego. Takže je to jediný soused, kterého zdravíme na ulici, protože je to náš pan Lavadora, co zná důvěrně i všechny gumičky ztracené v prachu za pračkou.

Tomu o patro níž říkáme pan Kuchyňka, nikdy si nezatáhne závěs, a tak ho (ač neradi) vídáme každý večer uklízet kuchyň. Nedokáže v podstatě odložit vlhký hadr, pořád s ním přejíždí myčku, linku, stůl, ledničku, jako by byl v hypnóze. A do toho si lhostejně a bez chuti připravuje večeři. Když se unaví, což bývá vlastně jen na chvíli po jídle, sundá si ponožky, pokrčená chodidla položí na protější židli a začne s rituálem, ze kterého mrazí. Trhá si kůžičku kolem nehtů na palcích a odšprtává ji chaoticky po celé kuchyni. V tu chvíli zrak odvracím, ale to už nejspíš bere kýbl se saponátem a podlahu s mrtvou kůží pečlivě drhne.

Dívám se tam opravdu nerada.

O patro níž žije osamělý mladík, co rád vaří, toho naopak pozorujeme s radostí.

Občas se přihodí, že zatímco sama vařím večeři, odskočím si k oknu, abych viděla, co vaří ve své kuchyni on. A někdy, spíš výjimečně, se takto zesynchronizuji i se sousedem, co bydlí naproti na stejném poschodí. Jenže ten vaří málokdy, spíš si nechává jídlo vozit.

Když nějaký soused umře, tak prostě umře. Když se odstěhuje, je to, jako by umřel. Ještě se nestalo, abych takového souseda nebo sousedku potkala někde jinde než v okolí domu.

I to je další metafyzický rozdíl proti online šmírování.

Takže balkon. Balkon ve čtvrtém patře, který jsme musely předevčírem opustit, protože jak jinak se dopravit z B. do strmilovského domu, teď už jen za mamkou a jezevčicí.

Cestuju ráda, ale balkon při cestování chybí.

Všechno je ve vlacích a autobusech tak blízko, mimo dosah doteků, a všechno je reálné až hrůza.

A nevypadalo to dobře už od rána, ta cesta… Už ráno v S-Bahnu vytahuju z kapsy drobásky pro žebráka, protože ctím pravidlo, na které občas zapomínám: dám-li cestou drobásky tomu, kdo o ně žádá, dojedu bez úhony na kýžené místo (mohl by to být i debilní citát v čínském sušenkovém přáníčku, ale není).

Bezdomovec měl v přeplněném S-Bahnu roušku a ani mě v roušce nebylo slyšet. Takže mně drobné cinkaly v kapse kabátu ještě na nádraží.

Měly jsme jet vlakem jen do Prahy, odkud nás chtěla do Strmilova zavézt kamarádka. Její nabídka mě dojala, ale před Prahou se ukázala, že to myslela spíš platonicky, jako příslib do budoucnosti.

Běžely jsme tak bláznivě cikcak po nádraží s kufry a na poslední chvíli stihly expres do Tábora.

Expres, který se před Táborem zastavil v místě, kde bývá šero i ve dne.

Vyběhly jsme z vlaku na další spoj, ale autobus nám ujel před nosem.

Rozpršelo se.

Měly jsme nečekanou dvouhodinovou pauzičku.

Poslední půlhodinu jsme mátožně čekaly na autobusovém nádraží, jedly zlevněné chlebíčky z bufetu a pozorovaly několik alkoholiků, kteří zase pozorovali nás. Drobásky v kapse zacinkaly. Počítala jsem z dlouhé chvíle špačky od cigaret.

Dávno se setmělo.

Balkon a výhled z něj chyběl čím dál víc.

Z peronu nádraží jsem krátce spatřila statného muže na balkoně. Dokouřil spokojeně cigaretu, zavřel za sebou dveře a zhasl.

Ta možnost kdykoliv odejít z balkonu, zavřít dveře a vnější svět pozorovat z tepla domova!

Cestou z Tábora do Hradce jsme klimbaly v autobuse a pak zase vyběhly s kufry do tmy, abychom stihly poslední spoj.

Řídil ho mladý pořízek a nadával na vládní nařízení. Seděly jsme uprostřed vozu samy, takže když zakřičel, zakřičela jsem mu v roušce něco souhlasného v odpověď, ačkoliv mi bylo líto, že je tak cholerický a křičí, že bychom se měli covidem nakazit všichni a bylo by konečně po ptákách.

Takhle to skutečně hulákal: „Bylo by konečně po ptákách.“

Před olšanskou zatáčkou jsem zakřičela (snad abych se zastala nemocných), že indiáni možná vymřou, mají slabou imunitu.

Prudce zabrzdil.

Málem jsme čelem narazily do sedadel před námi.

Zařval, že on je taky indián a štve ho, že nemůže na silvestra ho hospody, a kde si má někoho hledat, v týhle době.

V tu chvíli se mu zlomil hlas.

Bylo mi ho líto.

Balkon teď chyběl nám všem.

Pak se rozjel klidněji.

Po chvíli zvolal, jestli bychom s ním nejely ještě objížďkou do Popelína. Stejně nikdo nenastoupí, ale trasa je trasa.

Začala jsem znovu myslet na našeho zubního laboranta Mehmeda. Toho, co má místo hvězdy v okně blikající fialový zub. Rozuměli by si ti dva? Nebo by se indián skamarádil s panem Kuchyňkou?

Můžu vás vyhodit na křižovatce Strmilova a jet dál tou objížďkou bez vás – hulákal dál indián –, ale poseďte ještě, nechci být sám.

Byly jsme tak unavené (já tím křikem s ním), že jsme na to po desetihodinové cestě kývly. Uvnitř bylo teplo a venku tma.

Nakonec nás po další čtvrthodince zavezl na konečnou – a zeptal se, kde to vlastně bydlíme.

Tam, na opačném kraji vsi, ukázala jsem ledabyle do tmy.

Tak já vás tam ještě hodím, až dokouřím, počkejte chvilku.

Kouřil a mluvil sám pro sebe, nebo možná k nám, ale my ho neslyšely.

Čekaly jsme v prázdném autobuse na náměstí s osvíceným vánočním stromem.

Z autobusu byl vidět jediný osvětlený balkon, vešla na něj paní s hadrem, vytřepala ho a spěchala zase honem dovnitř. Pak se v pokoji setmělo…

Křičeli jsme na sebe s řidičem děkovné fráze a najednou, při vystupování, najednou mi došlo, že po celou tu dobu mluvil vlastně k mé krásné sedmnáctileté dceři (která byla jako obyčejně němá, ale tajemně se usmívala).

Dost možná jsem radost ze šmírování obrazů zdědila po taťkovi. Jenže ten spíš lovil obrazy slov.

Kdysi zaslechl na České ulici v Brně rozhovor dvou starých dam. Ta jedna říkala druhé:

„Indián není hrbatý, ani když spadne ze stromu.“

Přiběhl domů a říkal to všem na potkání, ne den, ale rok, vlastně celé roky… Opakoval tu větu s okouzlením, kterému se nevyrovnaly ani ty nejkrásnější Vánoce.

Ta dáma z České ulice určitě nežije, taťka od podzimu taky ne. Snad aspoň ten autobusák bude mít dlouhý život, i když je to indián.

Ve strmilovském domě svítí spousta světýlek: stříbrné nitky v květináčích se stromečky, červené mašle, zlaté jmelí, všechno to voní františkem, celý dům hoří vánočním světlem.

Jezevčice je slavnostní, i mamce svítí oči.

Jen ten balkon chybí. A taky ty, tati...

Když v noci všichni spí, přitisknu se stehny o horký radiátor u okna.

Nevidím venku nikoho.

Vůbec nikoho. Jen tiše zírám do tmy.