V něm slavný americký kritik podnikl frontální útok na tehdejší „vítězství pop románu“ a nemilosrdně kritizoval umělce za snahu vydávat čtenářsky úspěšné knihy, jež reprezentují „kulturu prázdnoty, vulgárnosti a nevkusu“, nemluvě o jazyku, jakým jsou napsány. Na odsudku špatné literatury samozřejmě není nic nevhodného, pobaví až konkrétní jména. V eseji je totiž řeč o Philipu Rothovi, Johnu Updikovi a Normanu Mailerovi, zdrcující kritice neunikli ani Bob Dylan a John Lennon.

Představuji si knihu: dějiny literatury jako soubor recenzí, jimiž doboví arbitři dobrého vkusu častovali dnešní klasiky. Takové Malé dějiny přiblblých recenzí. Jakási literárněvědná varianta Flaubertova Slovníku převzatých myšlenek, jedovatého kompendia dobových frází a obecných mouder. A že by to bylo materiálu! A že by jej šlo bohatě strukturovat.

Jedna věc je se mýlit v estetickém soudu, jiná věc je být roztomile přihlouplý (jako recenzenti, kteří věřili, že Lolita je autobiografie, protože je to tak přesvědčivě napsané, a navíc v ich-formě) a ještě jinou kategorii představují kritici, kteří se považují za strážce morálky a světlonoše pokroku. A ochotně dohlížejí na to, aby umělecké dílo reprezentovalo ty „správné“ myšlenky, a to ve jménu čehokoliv a kohokoliv. Nehodlám tu prvoplánově argumentovat dobou totality. Kritici, kteří dbají, aby nebyla uražena mravnost, idea, pokrok, totiž nemusejí sloužit jen politické straně, jejich poslání je o to posvátnější, činí-li tak ve jménu obecného dobra. Když zmíněný Philip Roth vydal na konci padesátých let svůj debut Sbohem, město C., sesypala se na něj kritika za to, že americké Židy zobrazuje jako obyčejné lidi, kteří mají všední starosti a vlastnosti. Pouhých patnáct let po odhalení hrůz holocaustu není přece možné psát o Židech jako o komických figurách, jako o někom, kdo si místo řešení všelidských otázek raději zasouloží. O deset let později, po vydání Portnoyova komplexu, se vše opakovalo. Roth byl za svůj nadčasový portrét mladého muže snažícího se vzepřít se omezujícím tlakům společenských pravidel a zjevených rodičovských pravd osočován z kdečeho, včetně antisemitismu, umělecké nezodpovědnosti a ničení amerických morálních hodnot.

Arbitři mravnosti se uměním cítili uráženi odjakživa. Proto skončila Paní Bovaryová u soudu za hanobení instituce manželství. Psychicky i umělecky zlikvidovali Gogola, když jej obvinili z denunciace ruského statkářstva v románu Mrtvé duše a dožadovali se pozitivního obrazu statkáře jakožto bohabojného vyznavače pravoslaví, dbajícího o blaho svých nevolníků. Turgeněva vyhnali do německého exilu, kde se v lázních léčil z toho, jak to za své Otce a děti schytal od radikálů i konzervativců.

A kolik materiálu by jen poskytla současná tuzemská kritika, právě od přesvědčených strážců pokroku. V tuzemské kulturní publicistice máme nepočetnou, ale za to agilní skupinku kritiků, kteří posuzují umělecké dílo podle toho, zdali je jeho téma zpracováno způsobem odpovídajícím jejich světonázoru. Pokud ne, v lepším případě autorovi doporučí, aby si „k problematice něco nastudoval“, v tom horším ho odsoudí, dílo označí za lživé – nebo za toxické, jak zní nejoblíbenější floskule dneška. Krystalická ideologická kritika, kdy recenzent čeká od umění, že bude stvrzovat jeho pohled na svět.

Spisovatelé nemusejí být věrozvěsti pokroku. Skvěle to kdysi napsal Graham Greene – být neloajální je základní vlastností spisovatele, „… to je naše nejvlastnější povinnost vůči společnosti: stát se zrnkem písku v soukolí…“ Greene to specifikuje jako „soukolí státní mašinérie“. Já osobně se domnívám, že tím soukolím může být cokoliv.