Ve svém francouzském domově nemám ani její díla k dispozici, tedy kromě pro ni netypických překladů čínského básníka Chan-šana, který vytvořila spolu se sinoložkou Olgou Lomovou, Buberových Chasidských vyprávění a životopisu R. M. Rilka Jak znějící sklo z pera Donalda A. Pratera.

Právě poslední jmenovanou knihou, jež pro Alenu znamenala překládat z angličtiny, ale také z němčiny a francouzštiny (text je plný citací z dopisů a básní), mohu svou vzpomínku ostatně otevřít. Zmínila se o ní při našem prvním setkání, vloni na jaře, a já – Alenou okouzlena – pro ni okamžitě běžela do antikvariátu.

„Již dlouho žijeme jen z povznesených chvil –
bílý damašek na všechna jezera se položil
z kouzelného sametu tak jako v rýmech mých.“

Sešly jsme se až napodruhé. Z první, únorové schůzky se omluvila ze zdravotních důvodů. V dubnu do kavárny a knihkupectví Řehoře Samsy v pasáži Lucerna dorazila, i když opravdu nevím, jak to dokázala; její zdravotní stav se nijak nezlepšil. Bezpochyby silou vůle. Anebo ji poponášeli andělé, kteří, jak mi tehdy řekla, kolem ní začínali kroužit.

Měla tím na mysli přátele a spřízněné duše, ale také ty mocné bytosti, o nichž psal Rilke v Elegiích z Duina: „Jeder Engel ist schrecklich…“

Alenino tělo bylo možná na pokraji sil, ale její duch zářil silně.

Vlastně by se dalo říci, že z ženy, která seděla u stolku naproti mně, v kavárně a knihkupectví Řehoře Samsy, byly vidět jen její živé, krásné oči a potom gesta neuvěřitelně mladých, bílých dlaní s dlouhými prsty, jež poletovaly nad stolem, když mne v jediném proudu provázela svým životem a také životy Elsy Lasker-Schülerové, Rainera Marii Rilkeho nebo Lou Andreas-Salomé.

Během překládání jejich básní a dopisů se s nimi dokázala ztotožnit natolik, že působila jako jejich osobní důvěrnice, někdo, komu se svěřovali se svými nejniternějšími záměry.

O této potřebě ztotožnění se s překládanými autory, nebo alespoň s některými, Alena velice pěkně hovoří ve videu z cyklu Průvodkyně mladých básníků, které s ní v roce 2021, během covidové vlny, natočilo nakladatelství Fra. Vypráví o svém prvním setkání s poezií Elsy Lasker-Schülerové, o tom, jak se k Rilkemu blížila přes jeho panické záchvaty, které s ním měla společné. Jak je pro ni důležité navštívit místa, kde její autoři žili a psali. 

Kvůli Lasker-Schülerové dokonce v mládí přestala psát svou vlastní poezii, nebyla si totiž prý jista, kdo ji vlastně píše – zda Elsa, nebo Alena –, takovou zde cítila blízkost.

„Je to vnitřní oheň, který máme společný,“ říká Alena ve videu. „I když je u mne ztlumený, nejsem temperamentní typ.“

Pokud se takto Alena vnímala, lze se jen domýšlet, jak by to na tomto světě dokázala roztočit, kdyby její oheň ztlumený nebyl!

„Kam jít, když vítr ze severu zavane?
O hrstku jitrocele se ti odvažuje žebrat před vraty němá tvář z divočiny.
Snad ji dostane.“

Když překládala Modrý klavír, poslední sbírku Elsy Lasker-Schülerové, sepsanou většinou už v jeruzalémském exilu, možná v těch verších hleděla do tváře i svému vlastnímu stáří. Svojí vlastní chudobě a svým způsobem i samotě – i když tak osamělá jako Elsa v Jeruzalémě, která během války přišla i o svůj rodný jazyk, jistě nebyla.

Když píšu slova „chudoba“ a „samota“, kladu je v duchu jako věnec na Aleninu vzácnou hlavu.

Její vnější chudoba byla znamením jejího vnitřního bohatství, jejího svobodného ducha a její štědrosti. A její samota k ní přivolávala anděly.

„Andělé, k sobě vás svolávám,
– já hořký chléb jídala z dlaní –
zaživa chtěla bych vejít k vám –
i proti přikázání.“

Alena se dokázala odevzdat, naslouchat rytmu druhých lidí i rytmu vyšších záměrů. Uměla důvěřovat. 

Ve svém doslovu k Modrému klavíru cituje z dopisu Ernsta Simona, básníka a profesora na Hebrejské univerzitě. Simon, o třicet let mladší než Elsa, byl její poslední nenaplněnou láskou. Na projevy básnířčiny přízně reagoval prý „velmi taktně“. V dopise z roku 1941 jí píše: „U Vás je srdce a hmat totéž – to Vás činí tak velkou a činí Váš dnešní život tak těžký.“

Zde se myslím skrývá také jádro Aleniny jedinečnosti. I u ní byly „srdce a hmat totéž“.

Její intuice ji zavedla do Indie a přivedla k východnímu učení. V prastaré tantrické nauce našla, podle svých vlastních slov, srozumitelnou artikulaci způsobu, jímž ve svém vlastním životě propojovala osobní spiritualitu s hmatatelnými vjemy.

Byl to zřejmě právě tento druh mysticismu, který ji přitahoval také k východnímu židovství, k chasidismu, o němž přeložila několik knih.

Opravdu nevím, jak si dokázala svůj vnitřní oheň uchovat navzdory potížím, které by každého jiného dávno položily na lopatky.

Při mé poslední návštěvě v jejím bytečku s výhledem na Petřín, z něhož se bohužel radovala jen pár měsíců, mi – když jsem se kompulzivně vrhla do jakéhosi uklízení – tím svým mírným melodickým hlasem řekla: „Taky si toho můžeš nevšímat.“

Alenin svět nespočíval svou nejdůležitější vahou v tom, co je viditelné. Jistě ne v tom posledním roce, kdy jsem jí nějakým způsobem mohla být na blízku.

Ještě ani nedokážu nahlédnout, co všechno mne naučila. Možná ani ne během našich několika srdečných hovorů, ale spíš tím, že mi bylo dopřáno ji z dálky sledovat, účastnit se jejího života a přemýšlet o ní.

Byla živoucím důkazem vítězství ducha nad hmotou.

Tuto báseň z Modrého klavíru s názvem Projasněnému prý měla nejraději:

„Ach hořký a tvrdý byl můj chléb
vybledlo –
zlato z mých tváří jantar.

Do děr se plazím
s pantery
nocí.

Tak úzkost mne zvečera bolí…
i když mi k spánku uléhají
hvězdy do dlaně.

Žasneš nad jejich světlem –
však cizí ti bída mé samoty.

Nade mnou slituje se
jen divoká zvěř podél cest.
Jejích kvílení končí křikem lásky.

Ty ale putuješ vysoko nad zemí
úsměvem projasněn kolem Sinaje –
mému světu cizí a vzdálený.“