Můj první sloupek mě pěkně znervózňuje. Nevím, co s ním. Nevím jak. Začínám četbou sloupků, které už byly publikovány. Vesměs jazyková brilance, neotřelý vtip, aktuální témata a moje kulminující bezradnost. Snad bych mohl požádat o radu a názor své přátele.

První příležitost k tomu se naskytne po vystoupení skupiny Fantasía (ne, to není skrytá reklama). Nikdo z mých přátel však netušil, jak dokonale bude ladit sebeparodické vystoupení skupiny s tím, co se bude dít po něm ještě týž večer. Jdeme do hospody, já se svým sloupkem v hlavě a ostatní s čerstvými dojmy z čtení skupiny. Vcházíme do sympatického podniku v podzemí. Sukovité stoly, masivní bar, křehká servírka. Místní hosté odcházejí krátce po našem příchodu, manéž je volná. Uvolněně a v dobré náladě se usazujeme a objednáváme první pití. Marie doporučuje rybízové pivo. První rybízové pivo, které ve svém životě piju, po sobě zanechává na mém obličeji kyselou masku. Jako by se sloupek naježil. Stolní společnost glosuje právě proběhlou literární akci a plynule navazuje dalšími tématy. Ve mně ale kvasí sloupek. Čím jej spláchnout? Poprvé ochutnávám třešňovici s příchutí chilli a se sloupkem to ani nehne. Čas vláčně plyne, ale sloupek neohladí. Sloupek se záludně vynořuje z pod hladiny v celé své metafyzické monstrozitě. Jsem ho tak plný, že už nedokážu udržovat souvislý hovor. Ještě není a už se staví mezi mě a společnost mých přátel. A dokonce čím méně je, tím hrozivěji roste jeho stín. Nikdo neví, že mě v temném koutě mysli tlačí sloupek.

Rozhodnu se vysoukat sloupek na světlo, aby mě nezavalil, a oznamuju Petrovi, že budu psát svůj první sloupek. Je asi trochu překvapený, ale hned mluví o pravidelných sloupkařích a hodnotí jejich výkony. Pak nahlas přemýšlí o tom, kdo asi z pravidelných sloupkařů „vypadl“. Jenomže potřebuju radu, potřebuju, aby věděl, co pro mě můj první sloupek znamená, jakou úzkost mi působí, jak mě tlačí a týrá. Takže teď ze sebe sypu veškerou svoji bezradnost. Přátelé zpozorní a zdá se, že každý z nich mi k tomu má co říct, každý by mi nějak rád pomohl. Postupně je tedy seznamuji se stínem svého sloupku a svou bezmocí.

Jdeme na cigaretu. Hltavě kouřím na chodníku před hospodou, ale nikotin mě neuklidňuje a čerstvý noční vzduch úzkost nijak nevětrá. Robert si myslí, že takovým sloupkem si můžu jenom uškodit. Zarazím se. To je názor, který je třeba brát vážně. Ano, možná bych žádný sloupek psát neměl, vždyť ani nevím, z čeho a jak ho stavět, a pokud jde o moje názory, ty nejsou na mně to nejzajímavější. Petr mě ale povzbuzuje, měl bych to zkusit, když mám příležitost. Kladu otázku, do jakého stylu se mám vtělit. Petr zdvihá obočí a lehce zaklání hlavu. Honza říká, že mám psát prostě podle sebe, co chci. Podle sebe – takže podle koho vlastně? Nemůžu přeci vědět, které z mých já se ve mně při psaní vynoří. A co téma? Mám rád vlaky. „Vlaky jsou dobrý,“ pronese Petr. Robert ale vztyčil ukazováček. Jasně, o vlacích píše každý, nemám k vlakům co nového dodat. Jdeme zpátky do hospody a kabaret pokračuje.

Musím ten svůj sloupek ohmatat ze všech stran. Teď už ho hnětu zcela bezostyšně a veřejně. Na baru se od Petra dovídám, že by měl být aspoň trochu o literatuře. To je rána. Moje úzkost nabývá panických parametrů. Jistě, mělo mě to napadnout, ale nenapadlo. To je katastrofa. Jsem na prášek. Zdá se, že i servírka za barem točí sloupek. Musím se opřít, nebo se mi podlomí kolena. Měkký, soucitný pohled servírky mi také nedělá dobře. Petr ale mluví dál, prý by sloupky víc editoval, literatury se jich týká málo a svoje vlastní sloupky vnímá v tomto smyslu jako nedostatečné. To už mám před očima mžitky. Všimnu si na sobě, že mimovolně vytěsňuji Petrova slova a soustředím se raději na jeho vlídnou tvář. V celém interiéru hospody se nad stoly vznáší můj sloupek, ale Marie popochází kolem jako bludička, jako by jej také teprve hledala spolu se mnou. Adam volá, že Kamil vždycky chtěl být komikem, a dožaduje se potvrzení svých slov. Nemám sílu nic vyvracet ani potvrzovat a jen dodávám, že jsem chtěl být také detektivem a že chci jenom vědět, jak se píše sloupek. Sloupek zkrátka pořád leží na stole jako téma a ani Ondřejovy vtípky nemají sílu s ním pohnout.

Je to nepříjemná věc, když se někoho takhle chytne sloupek. A zřejmě nejen pro postiženého, ale pro všechny kolem. Každý z přátel od jisté chvíle čím dál častěji navštěvuje toaletu. Dveře od hajzlu se netrhnou. I oni musí ten sloupek nějak ze sebe dostat. Monika si mě bere stranou: „To děláš schválně ze sebe toho šaška? To je hrozný. Vždyť tady nikdo nemluví o ničem jinym než o tvym sloupku. Panebože, proč se takhle ponižuješ?“ Zatímco ke mně mluví, přemýšlím… Ano, nakonec i literatura (ne, to není skrytá reklama) by mohla být v tom sloupku, ano, ale jak… sloupek není recenze… kdybych měl do sloupku psát o tom, co čtu, bojím se, že nebudu psát… bojím se, že nebudu psát, když začnu psát sloupky…

I já musím na toaletu. Než se mi podaří najít správné dveře, oznamuje Anička všem spolustolovníkům, že by si mě nejradši strčila do kabelky. Když se vracím, nacházím prázdnou místnost. Všichni jsou pryč. Marně hledám nějaké resumé, nějaký smysl. Kde nic tu nic. Jenom ten sloupek tady zůstal.