Diktovaná
Kaprálová, Dora: Diktovaná

Diktovaná

Tento text se jmenuje diktovaná. Píše se, totiž hraje se tak, že se člověk zaboří do křesla u okna a spustí si v počítači diktovací program. Nic na tom není. Mluvíte, jako právě teď já, a stroj vám vaše věty přepisuje. Když není čas. A času je čím dál míň.

Nedávno jsem navštívila manželský pár. Vlastně se mi začal ozývat nejdřív on, přes Messenger, osmdesátiletý umělec. A pak mě pozval k nim domů. Na oběd. Nechtělo se mi, byla to dálka, ale přesto jsem cítila, že mu to dlužím.

Jela jsem uprostřed pracovního dne z centra města. Z autobusu na předměstí mi ještě dvakrát zavolal přes Messenger: „Kde seš, zlatíčko?“ zeptal se, jako bychom se znali odjakživa, a já měla pocit, že se taky nejspíš odjakživa známe. Týden předtím mi zavolal, když jsem v Lidlu vybírala hrášek, a řekl mi u mrazících boxů: „Zlatíčko, seš tam? Musíme seznámit tvou dceru s mou vnučkou, rozuměly by si.“ Našla jsem hrášek a řekla mu: „Jasně, seznámíme…“

V depu Hostivař jsem držela rudou lilii, proč jsem manželům koupila zrovna rudou a proč lilii? Zaslechla jsem pak v Messengeru hlas jeho ženy: „Já dneska rozhodně nevařím!“

„Dyť to je vona,“ říkal jí smířlivě zase on, „chtěla k nám konečně na ten voběd.“

Nechtěla jsem, byla jsem asi desetkrát pozvaná. Lekla jsem se, ale autobus dál uháněl pláněmi za hlavním městem, houpal se funivě kolem předjarní továrny, kolem smetiště, za továrnou do autobusu nastoupil brýlatý chlapec, psal si do bločku jména zastávek a pobrukoval si je, na příští zastávce zase vystoupil, zamávali jsme si. Už na mě čekali před hospodou v příměstské vsi. Rozhlíželi se plni očekávání, spatřila jsem nejdřív ji, uhrančivě půvabnou ženu. Někoho mi připomínala, no ano, mou maminku, a vedle ní stál on, hubený laskavý muž, někoho mně… Byla jsem vyšší než oni, a přesto menší, vstoupili jsme do hospody U Karla.

Tam mně objednali svíčkovou. Bez možnosti volby. Vtlačili mě mezi sebe, a kdybych měla kratší nohy, klátila bych jimi pod stolem. Zleva seděl on, zprava ona. Za rudou lilii mi poděkovala už na ulici, měla zrovna včera narozeniny, vzpomněla jsem si. Patřili jsme k sobě, nedokážu to jinak nadiktovat, než že ti dva patřili k sobě a já zase k nim.

Potom mi společně vyprávěli, a když diktuju společně, myslím tím skutečně společně. Nejdřív řekla něco ona: o svatbě, o narození dcery, o smrti své matky, v osmdesáti už člověk na nějaké ty formality nehledí. Pak zase on z druhé strany, většinou to samé, jen mužským hlasem. Milovali se. Milovali se i v tom chaotickém zdvojeném monologu. Já seděla mezi nimi a mohla si ukroutit hlavu. Jako na tenise, zleva, zprava, zleva, zprava. Rozhodla jsem se, že musím zmizet, že prchnu, všeho bylo příliš.

Ale on posmutněl. Prý mi chce ukázat své umění a žena zase to své. Zákusek a kávu u nich, ne tady, najednou byl nekompromisní, úplně jako býval v takových chvílích nekompromisní můj tatínek. A ona – cvičila jógu stejně jako moje máma, rozhodla, že teda hned jedeme, a tak jsem seděla na zadním sedadle malého fiatu a jeli jsme domů. Domů! Auto mělo obrovský modrý tachometr. Vzdala jsem se slastně, nebránila se. Dopil po mně v hospodě pivo, takhle po mně vždycky dopíjel můj táta, jeli jsme, měli na sobě dokonce úplně stejné zimní kabáty jako mí rodiče, za oknem venkovského domku s ateliérem na nás čekal jejich pes, tak jako na mě čekával za oknem mých rodičů náš pes. Vlastní mě, snad už mě i adoptovali.

Ale proč hraju diktovanou? 

Jsi taková spontánní, řekl mi u kávy, pomoz mi s memoáry, má žena mě celoživotně inspiruje, podívej, diktuju o nás knihu, existuje na to takový speciální program v počítači, z devadesáti procent ti všechno vychytá. Přepisování trvá dlouho, psaní taky dlouho, ale diktování, to je zázrak. Budu diktovat vzpomínky a ty je pak upravíš. Bydlet budeš u nás.

Tak tedy diktuju. Diktuju, protože i nedávné vzpomínky se mají diktovat tanečním podpatkem zrychleného tanga a ne zdlouhavě a těžkopádně zapisovat, není čas, dějí se věci, brzy budou poslední, a tohle je diktovaná, ta hra se hraje podobně jako schovávaná, schovali se mí rodiče, totiž táta, schoval se za borovici v zahradě mých jiných rodičů… Chtěla bych o tom diktovat do aleluja, pozvala jsem rodiče k našim, ačkoliv v tom prvním domku už žije jen moje mamka, zvala jsem rodiče k rodičům a všichni byli rádi… A řekla bych vám k tomu víc, ale zadýchala jsem se, zajíkám se, nemůžu si pomoct, vyčerpala jsem se, došla mi slova, dochází mi dech, pláču, neměla bych kouřit. 

Jak je to možné, jak je to jenom možné, vstupovat dvakrát do svého života, řekněte mi, jak je to možné a co po mně, vy dva blízcí, co po mně vlastně chcete?