A teď vám gratulují a všichni, včetně vašeho vydavatele, se shodují na tom, že jste vytvořil to zatím nejlepší. Váš román je dokonce nominován na nejdůležitější literární cenu v zemi. Přátelé, ale nejen oni, tvrdí, že tentokrát je to jasný tah na branku. Monumentalita knihy, korunovaná čtenářským, a dokonce komerčním úspěchem, nenechává nikoho na pochybách.

Jenomže pak se cosi pokazí. Jedna z vašich postav se vzbouří a začne dělat potíže. A protože má přístup do vlivných médií – je ostatně ze stejného okruhu jako vy, dokonce vaše bývalá manželka –, veřejně vás napadne. Vás i vaši knihu. Jste prý neupřímný lhář, který šidí čtenáře. Už léta zakládáte svoji literární reputaci na upřímnosti a na tom, že píšete pravdu, a přitom nic z toho, co jste ve své knize popsal, pravda není. Bylo to jinak. Ona to musí vědět, byla přece při tom.

Bráníte se (na stránkách svého domovského týdeníku): „Proč by ti mělo vadit, o čem píšu? Ty v mojí knize přece nefiguruješ. Na tvoje přání jsem tě vyškrtl.“

Ale postava (v jiném časopise) se nedá: „Dobře víš, že tam jsem, třebaže se o mně nezmiňuješ. Dobře víš, že ta kniha je o nás dvou. Ty jsi byl omámen léky a elektrickými šoky, které ti ničily paměť, ale já s tebou byla v tom pekle, já tě držela za ruku, když ses chtěl zabít. Já a moje rodina jsme trpěli excesy tvého despotického, pomateného ega. Nemáš právo o tom psát, byl to i můj život.“

Vaše kniha je pořád nejlepší. Vlastně jste si jist, že nic tak dobrého už nenapíšete. Je vám přes šedesát, jste na vrcholu tvůrčí síly. A do téhle knihy jste dal vše, co jste za dlouhá předchozí desetiletí nasbíral, celou svou zkušenost, reflexi, bolest, pýchu, touhu.

Přesto mediální hádka s literární postavou, která je zároveň vaší bývalou manželkou, knihu zastiňuje, dokonce se hrozí žalobou.

„Uzavřeli jsme před rozvodem smlouvu,“ tvrdí manželka, „a to za asistence právníků. Celých těch deset let, co jsme spolu žili, jsem nebyla jen tvojí manželkou a matkou našeho dítěte, ale také tvojí literární postavou. Vystupovala jsem ve všech knihách, které jsi za tu dobu napsal, ve středu, nebo na okraji, vždy jsem tam byla. Psal jsi o mně s mým souhlasem a pod mým dohledem, kterému chceš teď uniknout, ale to nejde! Mně přece nevadí, že o mně píšeš, klidně piš dál, ale tak, abych s tím mohla souhlasit. V naší smlouvě to tak stojí. A je tam i to, že pokud nebudu se svým obrazem v některé tvojí knize souhlasit, nesmíš jej publikovat.“

Vy jste se ale smlouvy držel. Poslal jste svojí bývalé ženě rukopis s tím, aby v něm označila věci, které se jí nelíbí. Vrátila vám jej celý žlutý od zvýrazňovače. Vypracoval jste novou verzi, ale ani ta se ženě nelíbila. Těžká věc. Vyjádřila se navíc jasně, že tak, jak je, kniha nesmí vyjít. Co jste měl dělat? Tak jste ji vyškrtl.

Vaše velká kniha je o životní krizi způsobené rozchodem manželů. Anebo naopak o rozchodu způsobeném krizí. Je také o józe, o meditaci, o teroristickém útoku na Charlie Hebdo, o taj-či a pomalosti, o psychiatrické léčebně, depresi, uprchlících na ostrově Leros a podivném milostném vzplanutí, které je v tmavých průsvitných barvách pod tím vším. Je o samotě a znovuzrození, o statečnosti, zbabělosti a mnoha jiných věcech. Vaše manželka, ač jste ji byl nucen vyškrtnout, tu zůstala jako prázdný obrys. Místo, ve kterém někdo byl, ale už není.

S touhle prázdnotou jste musel pracovat, psát kolem ní. A jak jste ji opracovával, snadné to nebylo, kniha vám rostla pod rukama a měnila se, přicházel jste na nové věci. Motivy, které se dříve propojovaly právě skrze postavu manželky, si musely najít jiné styčné body, asi jako když po mrtvici zůstane v mozku slepé místo, kolem kterého se postupně vytvoří nová síť spojů.

Vlastně byste měl svojí bývalé literární postavě, totiž manželce, poděkovat. Kniha vám vyrostla právě díky ní.

Ale na Goncourtovu cenu si nechte zajít chuť. Vaše nominace byla, zřejmě pod vlivem mediálního skandálu, stažena. Respektive, kniha nepostoupila do užšího výběru.

Odůvodnění? Jde prý zas o pravdu. Zatímco vaše bývalá manželka tvrdí, že nepíšete pravdu, porota Goncourtovy ceny má podezření, že ve vaší práci je pravdy až moc. Váš román prý není čistokrevná fikce. Není plodem čisté imaginace, a proto nemůže být jako takový posuzován.

Hm. Uvidíme, kdo si odnese letošní vavříny.

Skutečností zůstává, že Jóga Emmanuela Carrèrea, která vyšla letos na podzim, je vynikající kniha. Velká literatura, jak se říkávalo v dobách, kdy ještě bylo povědomí o tom, že existují rozdíly mezi malým a velkým dílem. Rozdíly, které netýkají námětu, ale způsobu, jakým dílo operuje v mysli čtenáře. Zda láme ledy jako příslovečná Kafkova sekera, či jen rozptyluje, případně uspává.