Byla to doba, kdy jsem mohla pročítat své oblíbené blogy bez pocitu, že prokrastinuju a utíkám od toho, co bych měla číst doopravdy. Mohla jsem se svobodně brouzdat oceánem nejrůznějších zápisků a útržků, mořem, které jsem už znala nebo v němž mi nejrůznější kapky doporučili kamarádi – další čtenáři blogů.

Někdy jsem narazila na skutečné poklady, které se ale nevešly do soutěže, protože je třeba autoři začali pořádně psát až v letošním roce. Jako autorka blogu Puberťačka před důchodem. Ta píše, že její blog „vznikl jako ventil na vypouštění přebytečné páry při péči o mámu s alzheimerem. Podobné jištění má každý kotel, u kterého hrozí výbuch z důvodu přetlaku. Tak proto.“ Alzheimeru se na blogu říká Ali a autorčina maminka ho někdy zapomene doma, ale často je to přítel nejvěrnější. „Ali s námi byl už od rána. S babi si celý den užívali někde v časoprostoru a v naší dimenzi se moc nezdržovali.“

Vyprávění o všednodennosti s alzheimerem jsou hutná, komická, mrazivá. Neuvěřitelně uvěřitelná. A já bych je strašně ráda viděla i vydaná knižně. K čemuž má cena Magnesia Blog roku pomoci. Přeju si, aby autorka tohoto zápisníku vydržela psát dlouho, protože její pohled na nemoc, kterou trpí čím dál víc lidí a na niž zatím není lék, je osvobozující. Ali může přepadnout kohokoli ze zálohy, může se zhmotnit kdykoli a už neodejde. Ale pokud ho člověk bere takového, jaký je, může s ním bojovat – s lehkostí, vztekem, radostí. Tak, jak to každý den přichází, a tak, jak se to každý den mění. Tenhle blog bych chtěla nominovat nejen na Literu, ale na nějakou hlavní cenu za lidskost.

A ještě v jednom blogu jsem si početla, doporučila mi ho spisovatelka Ivana Myšková a já se do něj zamilovala stejně jako ona. Do nominací se nevešel, protože není psán s dostatečnou četností, příspěvky na něm jsou spíš občasné a probouzí se zejména s jarem a teplem, kdy se to začíná hemžit hmyzem, o němž tenhle zápisník primárně je. Jmenuje se Postřehy z přírody a píše ho Jiří Švábík, kterého hmyzí svět fascinuje a podává ho a fotí s básnivou razancí jako svět plný nečekaných střetů a dobrodružství. „V životě člověka mnohé věci nadchnou a pak zase omrzí. Příroda mne ale stále vždy znovu překvapí a zabaví (alespoň zatím). Jsem amatér a své foto příběhy z přírody píši pro sebe a svou rodinu. Já je narcisticky čtu, rodina ne. Tak už to je.“

Na rozdíl od autorovy rodiny člověk s otevřenou pusou čte o beruškách jako o krvelačných predátorech, o bejlomorce růžicové, o mravkolvech, bekyni velkohlavé nebo o larvách štítonošů a chřestovníčků, které „zdobily se také svými exkrementy. Tento tvor ale posouvá onu podivnou módu ještě dál. Na své ochlupené bradavice si lepí nejen svá hovínka, ale pak zejména také to, co kde posbírá, jakou popelnici kde vymete, a také zbytky toho, co sežere. A nebude náhodou, že volí s barevným jemnocitem, dokonale tak maskován. Velmi vkusné. Podobně jako má paní – nosí se i tato Larvička – do nejmenších detailů barevně sladěna. (Jen kabelka jí chybí.)“

Pokud máte z hmyzu středně těžkou fobii jako já (po letech strávených v tropech je pro mne hmyz spíš nepřátelskou entitou, z jejíž strany mi pokaždé něco hrozí), blog Jiřího Švábíka na vás může působit hodně terapeuticky. Po jeho čtení není možné se na hmyz nezačít dívat jako na vesmír naplněný po okraj krásou a rozmanitostí. Díky zápiskům nadšeného pozorovatele přírody a hmyzího světa mi najednou larvy mravkolvů, zlatoočka a jiné havěti už nepřijdou ohavné. Jsou součástí mého světa, jsou tady, abych je lépe poznala. Sice si na to neberu nový objektiv jako Jiří Švábík 23. března, ale když se dívám na berušky naňahňané na okrajích okna u garáže, vím toho díky panu Švábíkovi o nich spoustu. A přestože bych je loni ještě pěkně rázně smetla do sněhu před garáží, letos už je nechám být. Je to sice banda krvelačných, někdy i kanibalských predátorů, ale mšice, které požírají, mi ničí květiny, takže berušky nechám v garáži přezimovat. Ostatně, jak píše Jiří Švábík: „V Hmyzí říši není nikdo jen bílým beránkem nebo jen šedým vlkem.“ A pro tato poučení, pro tyto postřehy, pro tyto chvíle s různými zápisky různých autorů, které se živě hemží v internetové říši, čtu blogy. Někdo by mohl namítnout, že jim chybí editoři, někdo, kdo by tohle živelné psaní korigoval a usměrňoval. Ale v neučesanosti a divokosti spočívá jejich největší radost. Jsou jako barevná, neposečená rozkvetlá louka. Jako býlí, které když chcete pěstovat na záhonu, ztratí veškerou nedbalou eleganci.