Pak se samozřejmě perspektivy a názory změnily. Rodina, děti.

Na autě mi nezáleží, i když ho mám rád. Nemusím ho mít, ale když zrovna mám, užívám si ho ve vší skromnosti. Nákupy, vožení osmdesátileté matky. To druhé je potřeba, časem bude ještě víc. 

Když mě zradilo moje velké dálniční auto (běžná značka, žádný luxus, ale byl jsem s ním v Košicích na čtení nebo v Tallinnu na výletě), prodal jsem ho a byl rok bez auta. V pohodě. Miluju veřejnou dopravu, vlaky. No jo. Jenže můj těžce nemocný syn (dnes už na lepším místě, než je to naše) potřeboval pravidelně do Motola. Ne na golf, ale do té nemocnice, kterou navštěvoval od svých dvou let. A já potřeboval auto. Poněvadž na pravidelné CT, MR, neurologii a všechna ostatní vyšetření vás ambulance neodveze, poněvadž ambulance je tu na něco jiného.

Takže jsem od bráchy koupil MPV. Nikoli SUV, které je teď tím vypouštěným nenáviděným otloukánkem, nicméně auto stejně velké, mnohdy větší než esúvéčko. Koupil jsem ho hlavně proto, že syn byl v té době na vozíku. No a ten vozík se do toho auta po složení vešel. Příslušný úřad nám žádné auto pro podobné účely nepřiklepl. Prostě jsem ho musel koupit.

Na chodníku jsem nikdy neparkoval, v Motole platil i několik set korun za půl dne, když se vyšetření protáhlo. Je to tam zpoplatněné, což je asi dobře, a na závoře to můžete obejít, když po čtvrthodině vyjedete a potom se zase vrátíte, takže se vám počítá nový čas. Nešlo to vždy, proto ty peníze za pouhé parkování, když jste na vyšetření s těžce nemocným dítětem. Stejně tak to může být s jiným příbuzným, nejběžněji asi se starým rodičem. Přijels? Zaplať.

Ale ono jde o tohle: Přivezls? Zaplať. A pak zase odvezeš a domů se vrátíš naprosto vyčerpaný večer, a přesto víš, že víc jsi udělat nemohl.

A teď by mi na mém velkém autě (už ho nemám, ostatně nemám ani syna) někdo vypustil kolo. 

Co si mám myslet? Vcítit se do pachatele?

Ano, umím.

Nenávidět pachatele?

Ano, poněvadž naprosto nedokáže vidět za svůj malý aktivistický svět. Poněvadž nedokáže rozlišovat. Vidí SUV. Vypustí mu kola. Nebo se přilepí k silnici. Po které jedou rodiče, co vezou své děti do nemocnice, anebo děti, co vezou své rodiče na vyšetření nebo do eldéenky.

Aktivisté přestanou být aktivisty, až na ně život vycení své zakrvácené zuby. 

Stanou se lidmi. Stanou se námi.

Nakonec mě zradila i má domácí empévéčková veliká „sanitka“. Koupil jsem si skromný hatchback, který mám rád jako všechna svá předchozí auta, akorát doufám, že tenhle maník mě nezradí. A teď jsem se dočetl (Jan Stránský pro Seznam), že je širší než starší SUV prestižní značky. Takže ty ventilky asi čekají i mě.

Koupím si nějakou pořádnou ruční pumpu.