V minulosti se o svatém Václavovi psávalo často. I v „moderní“ české literatuře, datovatelné od Karla Hynka Máchy, toho na václavské téma vzniklo dost, ač jde povětšinou o texty dnes zapomenuté. Jen básní o svatém Václavovi byly nicméně napsány takové přehršle, že jen vypsání jejich autorů by zabralo celý sloupek. Hojné bylo i snažení dramatické. Mácha nedokončil hru Bratrovrah, Tyl napsal Krvavé křtiny, Vrchlický Bratry, František Langer Svatého Václava a Jaroslav Durych Kvas na Boleslavi.

Co zůstalo? Povídka Svatováclavská mše v Povídkách malostranských, ta je ale hlavně o klukovi Janu Nerudovi, který se nechává na noc zavřít do Svatováclavské kaple v katedrále.

A z poezie? Zřejmě stále živé jsou jen verše Františka Halase.

Kůň bronzový kůň Václavův
se včera v noci třás
a kníže kopí potěžkal
Myslete na chorál
Malověrní
Myslete na chorál

Ta dávná píseň Halasem zmiňovaná nesměle zazněla i při sametové revoluci, jejíž výročí si brzy budeme opět připomínat. Lidé shromáždění na Václavském náměstí si ale před jedenatřiceti lety pod svatováclavským koněm za svůj revoluční song vybrali tesknou Modlitbu pro Martu. Jako kdyby české dějiny nějakou historickou Martu znaly, paní Kubišová…

Copak písně, ty by nějaké byly. O svatém Václavovi zpíval Jarek Nohavica ještě přes Sametem:

Sto dvacet párů volů
jede do Němec
kýrilijé kýrilijá
hřivny stříbra k tomu
co za divná věc
kýrilijé kýrilijá
Václav český kníže
k nebi zdvíhá dlaň
kýrilijé kýrilijá
ve znamení kříže
Němcům platí daň
kýrilijé kýrilijá

Sláva ti sláva ti
vévodo náš
buď pozdraven
ty kdo v péči nás máš

Jako opakující se sloku a poselství písně si Nohavica vybral platbu Germánům, čímž svatováclavskou legendu ovšem v zásadě popíral. Anebo to bylo jinak? Tušil folkový bard, který měl se zpravodajci dobré kontakty, že přijde německý kapitál a zisky z Boleslavi (byť mladé) půjdou do Němec? Protestoval už předem proti tomu, co teprve nastane?

Ze svatováclavského chorálu citoval ve svém největším hitu pro dospělé, napsaném v listopadu 1989, Petr Skoumal.

Svatý Václave, vévodo naší beznaděje,
stojíš tu tak trochu na vlastní nebezpečí.
Svatý Václave, neodjížděj a zůstaň s námi,
vévodo naší víry, naší samoty.
Neopouštěj nás!
Neopouštěj nás…
Svatý Václave, vévodo naší povolnosti,
měníme místodržící jako ohlávku.
Svatý Václave, neodjížděj a zůstaň s námi,
vždyť vodní dělo pálí jen párkrát do roka.
Neopouštěj nás!

Svatý Václav nás neopustil, i když mu Petr Skoumal, který si výjimečně napsal text písně sám, evidentně moc nevěřil.

Co ale básníci psaného slova? Co prozaici? Není to škoda, zříci se v literatuře tak legendární postavy, jakou svatý Václav pro Čechy byl? A možná ještě pořád trochu je?

Škoda to je, ale co s tím naděláme. V leckteré evropské zemi je to s jejími dávnými svatými patrony podobné. To jen král Artuš, který ovšem za svatého nikdy prohlášen nebyl, mává denně mečem z obrazovky, stále živý a oslovující širou Evropu.

Svatováclavské legendy stojí ovšem u počátků české literatury, byť psané staroslověnsky a latinsky. A mimo jiné dokazují, že oblíbený blud o literatuře provozované ve středověku především potulnými minesengry je opravdu blud. Většina české středověké literatury vznikala v klidu klášterů či v tichu jiných církevních pracoven. Trubadúrů se v Čechách vyskytovalo jen pár a jen chvilku na dvoře Václava II., a ještě to byli všechno Němci.

To bylo dávno. Novou literární svatováclavskou tradici ale nepodpořil ani Václav Havel, ani Václav Klaus. A přitom by mohli. Oba uměli hypnotizovat davy, jak snadno by jim to šlo s autory české literatury, kdyby se ti dva Václavové na oslavu svého křestního jména a jeho patrona zaměřili. A pokud jde o honoráře, oba Václavové měli z čeho vyplácet.

Že dobrá báseň nevzniká pro peníze? To jistě ne, ale básník, který je na suchu, chřadne. A o svatém Václavovi nepíše nic.

Ani já o svatém Václavovi nepíšu. Co mohu říci na svou omluvu? Jen to, že jsem se v posledních letech a ve své poslední próze Šatna a klášter věnoval intenzivně svatému Vojtěchovi, i pár básní se svatovojtěšskou tematikou jsem napsal…

kostel svatého Vojtěcha
je v ďolíku mezi činžáky
tichý jako rukavice archiváře
v soudních spisech

padá sníh
svatý Vojtěch pluje
průčelím vyšší dívčí školy

zrcátko s jíním
a za kostelem zahrada
kterou když se zšeří
kráčí od Vltavy s košem ryb
Kristus Pán

A co si budeme povídat, svatý Vojtěch a svatý Václav, to nejde moc dohromady, ač jsou oba pohřbeni v pražské katedrále, která nazývá se kostelem svatého Víta, Václava a Vojtěcha. Ale víme, jak to bylo. Přemyslovci, Slavníkovci, vraždění na Libici.

Jak to ale se svatým Václavem v české literatuře bude? Zůstane literární obraz knížete vinou uchřadnutí básníků jen v komiksu Opráski s českí hitorije, v němž svatý Václav praví:

Voli, sřtíbro, škodofka, všekco do Raihcu?