Slavný ruský filmový režisér v něm s ponurým výrazem hovoří o ukrajinských biologických zbraních, jimiž jsou infikováni ptáci „s trajektorií letu přes Rusko“ s jediným cílem: „… naprosto fašistická snaha o vyhlazení. Celkově. Slovanského etnika jako takového.“ Nejspíš jsem nebyl jediný, kdo žasl, kam se myšlenkově vyvinul režisér skvělých filmových adaptací ruské literární klasiky. Druhou inspirací se pro mě stala reportáž Aleny Machoninové Vybírám si to, co vzdoruje v únorovém časopisu Host o reakcích ruských umělců na válku, o vině a hrůze z viny, „která roste každým dnem války a padá na hlavu každého, kdo jí nedokázal zabránit, kdo proti ní úspěšně neprotestoval…“. Tichý odpor sice nálety na ukrajinské školy nezastaví, ale aspoň vzbuzuje naději, že nějaký vůbec je.

Generalizace jsou obtížné, zvláště když k nám většina informací dorazí zprostředkovaně a představují jen výseč z komplikované reality. Nevíme, jestli nenávistné výlevy ruských alkoholiků o tom, že je třeba srovnat Polsko se zemí, protože je „úplně zbytečné“, reprezentují skutečný hlas většiny, nebo jen mají ladit s aktuálním pohledem na východní impérium jakožto zemi, která zavedla výrobu toaletního papíru až osm let po letu prvního člověka do vesmíru a jejíž vojáci posílají z fronty domů jako nejžádanější válečnou kořist splachovací záchod. Ale zaráží mě, jak málo je hlasů, co jsou skutečně proti. 

V následujících řádcích chci připomenout jednu literární událost. Soudím totiž, že mentální nastavení, které ilustruje, je stále aktuální, neboť se v ní se plasticky odhaluje specifičnost vnímání světa ruskými spisovateli. Došlo k ní v roce 1988 během literární konference v Lisabonu. O tom, že se jednalo o mimořádnou záležitost, svědčí vzpomínky účastníků: o akci zčerstva pojednal Josef Škvorecký v reportáži Divné události v Lisabonu, psali o ní Czesław Miłosz v knize deníkových záznamů Myslivcův rok (1991) a Salman Rushdie v pamětech Joseph Anton (2012).

Ruští spisovatelé zde byli konfrontováni s odporem, s jakým na imperiální politiku Sovětského svazu nahlížejí intelektuálové ze států východního bloku. Skupina středoevropských intelektuálů se během panelové diskuse dotázala svých ruských (a sovětských) kolegů, jak se jako spisovatelé vyrovnávají s rolí své země ve světě. Pokud jde o složení diskutujících, šlo z dnešního pohledu o skutečný all-star team. Polsko reprezentovali mj. Czesław Miłosz či filozof Krzysztof Michalski. Maďarsko György Konrád a Péter Esterházy. Čeští spisovatelé měli zastoupení toliko v osobě Josefa Škvoreckého; pozvaným Václavu Havlovi, Ivanu Klímovi a Bohumilu Hrabalovi režim neumožnil vycestovat. Středoevropští spisovatelé vystupovali jako semknutý blok, v jejich konfrontaci s rusky píšícími kolegy jasně zaznívaly tehdejší úvahy o střední Evropě jakožto specifickém prostoru, civilizačně patřícímu na Západ, ale „ukradeném“ Východem. Šlo o debatu tematizující občanské postoje intelektuálů v totalitním režimu. Otázka se u ruských autorů setkala s nepochopením, a to jak na straně spisovatelů žijících v exilu (Josif Brodskij, Sergej Dovlatov), tak těch domácích (Taťjana Tolstá).

Kontroverzi rozpoutal György Konrád s otázkou: reflektují ruští spisovatelé, že je tu část Evropy, která nechce mít na svém území trvale usídlenou Rudou armádu a její tanky? Rusové jednotně odmítali, že by měli na konferenci představovat něco víc než jen soukromé osoby, že by měli být „zástupci své země“. Taťjana Tolstá tvrdila, že by spisovatel měl přemýšlet o nadčasových věcech a existenciálních otázkách a z takového úhlu pohledu se armáda jeví jako něco přechodného, lokálního, asi jako klimatické faktory. György Konrád trval na svém: ruští spisovatelé by se měli vyrovnat s rolí Sovětského svazu ve světě, a odmítl, že by ruský tank byl jen nějakou klimatickou záležitostí. Tolstá reagovala až hystericky: ona ve střední Evropě žádné tanky nemá, a tudíž nemá co stáhnout. Způsob, jakým ruští spisovatelé jednolitě v podstatě bagatelizovali nesouhlasný postoj svých středoevropských kolegů, vedl k zapojení dalších autorů. Danilo Kiš se ohradil vůči „sovětskému“ způsobu řeči delegátů z Moskvy: „… zajímalo by nás, zda přítomnost těchto tanků vůbec vstupuje do jejich povědomí. Anebo je tu syndrom jakéhosi Velkého bratra nebo Velké sestry, kteří nad přítomností tanků přivřou oko?“ A nebyl jediný, koho ruské reakce pobuřovaly. Salman Rushdie nazval jejich postoj „čistě koloniální“, Susan Sontagová jako imperiální. Josif Brodskij reagoval: „Ale ovšemže to není imperialistický postoj. Dobrá, je to prostě jediný realistický přístup, jaký my Rusové můžeme vůči problému zaujmout.“ Susan Sontagová však Brodského „realistický přístup“ označila za „imperiální aroganci“. Czesław Miłosz k tomu řekl: „… svědomí ruského spisovatele by se mělo vyrovnat s takovými skutečnostmi, jako je například pakt mezi Hitlerem a Stalinem nebo okupace pobaltských zemí, odkud pocházím. A já se obávám, že v ruské literatuře je jisté tabu a tímto tabu je impérium.“ Rushdie líčí danou scénu ve svých memoárech: „Czesław Miłosz, který seděl v plénu, se zvedl a začal s Brodským hřímavě polemizovat, a na sedmdesát spisovatelů v sále se stalo svědky zuřivého střetu dvou literárních gigantů (a starých přátel), který nenechal nikoho na pochybách, že na Východě se schyluje k velkým změnám.“

Mimořádnost otevřeného vystoupení Středoevropanů proti Rusům ukončilo ještě něco mimořádnějšího. Členové ruské delegace se za onen „kolonialistický tón“ omluvili. Sergej Dovlatov, jenž jinak do sporu příliš nezasahoval, to shrnul slovy: „Vidím, že Rusové nejsou příliš oblíbení, protože jsme spojováni se sovětskou mocí, s tanky v Evropě, s událostmi v Afghánistánu, s invazí do Československa. Původně mi to připadalo velmi podivné. Uráželo mě to a myslím, že je to velmi nespravedlivé. Nyní však začínám rozumět výtkám, které jsou nám určeny.“

Závěr si může každý učinit sám. Přinejmenším v té rovině, že za těch třicet pět let se toho – pokud jde o ruské imperiální myšlení – zase tolik nezměnilo. Zbývá jen naděje, že mezi jejich intelektuály se stále nacházejí jedinci, kteří jsou schopní národní sebereflexe jako Sergej Dovlatov v roce 1988. A že ta sebereflexe třeba k něčemu povede…