Do Ostravy jsem poprvé začala jezdit někdy v druhé polovině devadesátých let. Při vjezdu do města na mě pokaždé padla existenciální tíseň a saze. Ponurý konglomerát bez náznaku urbanistického plánu, nahodilý shluk měst, která společně tvoří jiné město, kde se těžko dýchá. Jak může mít někdo uprostřed města uhelný důl? A k tomu to stigma kořalečného moru; už dítka základní školou povinná se přece učí, jak šel starý Magdon z Ostravy domů, v bartovské harendě večer se stavil a s rozbitou lebkou do příkopu pad. Proč by někdo do Ostravy dobrovolně jezdil?

Tenhle sloupek má zcela předvídatelný a banální zvrat jako Romance o Karlu IV. – zprv trpká, ale milá zas, my myslím už se vpili, ahoj! Ne víno, ale trpká, zemi a Bohu vyrvaná literatura, plná smíchu bez snahy o humor a hluboké tíhy prorůstající až na dno uhelných revírů, mi ukázala skutečnou Ostravu. Nejdřív jsem objevila Landsmannovy Pestré vrstvy, které mám v knihovně hned vedle Bible. Nevidím v naší literatuře od Hrabala knihu tak autentickou, syrovou, skutečnou, lidskou. Vnímavý čtenář se nemůže neptat: v jaké ďuře se bere ten umanutý lidský vzdor tváří v tvář každodennímu smrtelnému nebezpečí? Ta velkorysost, bonvivánství, fanfarónství, furiantství, ten démonický chechtot?

No a pak tu pochopitelně máme Jana Balabána a jeho postavy, slabé a silné, vrávorající, padající a znovu vstávající pod vahou existenciální úzkosti, kořalky a kříže.

A znovu střih: fotbalový zápas na stadionu Slavie v pražském Edenu, ale v kotli proslulých hooligans Baníku; čekala jsem mediálně provařené primitivy s Molotovovými koktejly, ale viděla dokonale zorganizované fanoušky s nadšením a chytrým choreem, které je každého jednoho z nich muselo stát slušnou sumu peněz, času i úsilí. Verš SK Slezska z hornickeho města považuji za jeden z nejpovedenějších v české hudební tvorbě. Ostatně rytmizaci a přímočaré rýmování má společné s Jaromírem Nohavicou: Já vím že Bože nejsi ale kdybys třeba byl tak / hoď mě na cimru kde leži stary Lojza Miltag / s Lojzu chodili sme do Orlove na zakladni školu / farali sme dolu tak už doklepem to spolu.

Mé první autorské čtení v Ostravě bylo fiasko: na plakát mi nějaký místní umělec nakreslil velice škaredou karikaturu a na debatu s tehdy úplně neznámou spisovatelkou přišli lidé jen proto, aby si drželi místa na následující debatu s Jiřím Grušou. Mé hlubokomyslné úvahy o úzkosti velkoměstského člověka smetla jistá paní v publiku, která opáčila, jestli si snad myslím, že lidé v Ostravě nemusejí taky platit složenky.

O pár let a několik vydaných knih později mě (společně s Josefem Rauvolfem) pozval na autorskou debatu na sympatický mladý festival Inverze básník Petr Hruška, ostravská literatura kráčející, promlouvající, básnivá. Po lenivém odpoledni prokláboseném na zahrádce s pivem či dvěma nastal čas se přesunout na místo konání, terasu domu na břehu řeky Ostravice. V ten okamžik se ale otevřelo nebe, tak jak se otvírá jen během letních bouřek, a my tři jsme na místo konání dorazili úplně promočení. Ve fungl nových červených balerínách mi čvachtalo ostravské bahno; jaký to fotogenický obraz!

Do třetice jsem do Ostravy letos přibyla na Měsíc autorského čtení. Petr Hruška, který ho i tentokrát moderoval, nám udělal prohlídku městem, zakončenou výhledem z věže na radnici. Vystoupat na ni ale není jen tak; jeli jsme třemi výtahy, které na sebe vůbec nenavazovaly, procházeli kilometry pustých chodeb naddimenzované radnice, poslouchali ozvěnu svých kročejů, až jsme v jednu chvíli oba vyhrkli: Kafka! Tuhle radnici napsal Kafka!

Když jsme se pak občerstvovali v restauraci Pykova dama, pán u vedlejšího stolu na nás zamžoural, usmál se a pravil: „Kolik jablek, tolik Hrušek!“ Stejně jako tolik jiných náhodných ostravských kolemjdoucích Petra poznal, pan Hruška je totiž chodící instituce. Pán měl poněkud naváto, jak sám přiznal. Nenechal se odbýt a zaplatil nám zelňačku a kofolu, protože zelňačka je přeci umělecké dílo a žádné jídlo. „Já už vidím jen části lidí,“ poznamenal pán smutně a odporoučel se. „To je ti zajímavý, tenhle Honza,“ poznamenal pak Petr: „To je takovej šikovnej kytarista, já už ho neviděl asi deset let, ale potkal jsem ho včera – a teď znovu podruhý.“ „Tak to ho nejpozději zítra potkáš potřetí,“ zasmála jsem se a rozloučili jsme se před hotelem. Než jsem vyjela výtahem do pokoje, přišla mi od Petra zpráva: „Nebudeš věřit, právě jsem zase potkal Honzu…“

Nikoho pak už nepřekvapilo, když se na zhruba 200 metrů dlouhé cestě mezi hotelem a divadlem, kde jsem večer měla autorské čtení, spustila průtrž mračen… A tak to v Ostravě chodí, občas se otevře obloha, občas země, zasmušilí havíři házejí přes lokál stolem jednoruč a znaveni spí na trávnících městských parků stoletým spánkem a sní sny těžké jak vozík s hlušinou, od života ke smrti a zpátky je tam tuze blízko, peníze jsou tu rychlý a zastavárny a kasina na každém rohu, magie na dosah ruky a plije literaturu tak životnou, že dokáže poblouznit i fiflenu z Prahy v červených botičkách.

Příště si povíme o ostravských sochách.

P. S.: A to byste neuhodli, jakému fotbalovému manšaftu Petr Hruška fandí.