Ale Jaroslav mi vzkaz poslal, a tak budu psát o tom, co mi napsal.

On je velký rybář, ale o jeho rybářském životě vůbec nic nevím, protože on se zároveň vyznačuje tím, že každou moji otázku týkající se jeho rybářské velikosti ve vteřině odvede jinam. A tak si pouze představuju a jedinou jistotou, kterou mám, je to, že jeho rybářské mistrovství je stejně úžasné jako schopnost odvádět od něj řeč. Jednou jsem mu jeho neochotu vytkl, položil jasnou otázku ohledně ryb a udělal skutečně ostrý pokus, abych ho přidržel u odpovídající odpovědi. Ale ztroskotal jsem, protože Jaroslav mi bleskem opáčil, že byl nedávno zase v nemocnici a sestřička se ho kvůli neschopence zeptala, jaké má zaměstnání, a když popravdě odpověděl „typograf“, sestra do formuláře zapsala „dirigent“ – a on, ačkoli viděl, jak to píše, nic neřekl.

 „Napsala to versálkama,“ dodal.
 „A takhle je to se vším,“ dokončil.

Na ryby, rybářská místa, zkušenosti a zážitky se ho ale ptám dál, vždycky – a už jenom napjatě čekám, s jakou vytáčkou se vytasí tentokrát. Podle odvádění řeči od ryb, podle Jaroslavových odváděcích taktik, rekonstruuju celý jeho život s prutem – a koneckonců myslím, že o něm vím mnoho. Vidím před sebou detaily: druhy ryb, jejich stříbro, kola na hladině, ťukání splávku, prostě všechno. Jaroslavovy výmluvy a střihy se po těch letech virtuózně proměňují v pstruhy a okouny, v obracení rybích těl těsně pod hladinou, když je táhne, v tvary hladiny, v čekání za ranní tmy i v rybářské nádobíčko. Myslím si, že to neví? Vůbec ne, jsem si jistý, že to ví.

A vypráví!

Začátkem letošního března se ale oblačná clona nečekaně rozestoupila a z průrvy na mě dopadl paprsek této věty. Jaroslav napsal:

„Ryby? Nejrůznější malé zázraky na řece, parmy, kapři, opravdu velmi zvláštně nakloněný únor.“

Vystrašilo mě to. Nestalo se něco? Není znovu nemocný? Nevrátilo se to? Okamžitě jsem odepsal a opatrně se optal. Tak opatrně, že jsem váhal, jestli moji obavu a otázku pochopí. Kroužil jsem s tím a několikrát změnil formulaci. Vrátilo se toto:

„Ptáš se mě často na moje oblíbená místa. Teď se mi jedno pěkné zjevilo, doufám v úspěch, ale ani neúspěchu se nebojím.“

Když jsem si to přečetl, neudělal jsem nic. Chvíli jsem chodil po pokoji a pak si lehl. A usnul. Zatímco jsem asi hodinu spal, stropní svítidlo v pokoji se rozsvítilo. Bylo brzy odpoledne. Za oknem se v silném, znenadání teplém větru jako chapadla pohupovaly a vlnily větve borovice a prudké slunce ozařovalo vlákna a prach mezi nimi. Strom byl plný blyštivých částeček, nastříhaných zlatých papírků, mezi nimiž, jako nejtenčí blesky, sjížděly všemi směry dlouhé zlaté zářezy. Spolu s tím záhadně rozsvíceným svítidlem – nepochyboval jsem totiž, že když jsem usínal, nesvítilo – bylo v místnosti tolik světla, že jsem si rukou zastínil oči. A vzápětí je téměř zavřel.

Jaro začíná. Nevím, co odepsat.