Ve městě, které miluju tak moc, že to nedokážu vyjádřit líp než portugalským slovem saudade. Slovem vyjadřujícím melancholii po něčem, co jste museli opustit a co už se nevrátí. A tenhle pocit mám vždycky, když Lisabon opouštím. A že už jsem ho opouštěla tolikrát, že už to nedokážu ani spočítat. Vždycky to ale bylo město-kulisa. Kulisa ke stresu. Jezdívala jsem tam totiž jako turistická průvodkyně poznávacích zájezdů a víc než krásu města, úžasná panoramata a dobrou kávu jsem řešila: výhledy z oken hotelů (vždycky na parkoviště), dostupnost či nedostupnost záchodů (vždycky placených), jestli se někdo ztratil (vždycky se někdo ztratil), strach, abych se v uličkách starého města neztratila já (někdy jsem se ztratila a dělala, že jdeme trasou pro nemnohé, kterou znám jen já), a taky předpověď počasí (na kterou jsem se vždycky zapomněla podívat). Teď se tomu myslím říká stresory; tak stresorů je ve vzpomínkách na Lisabon nepočítaně.

Když jsem mířila do pražírny kávy, kde jsem měla čtení v rámci Evropské noci literatury, měla jsem pocit, že Lisabon vidím úplně poprvé. Poprvé jsem se v klidu procházela a neměla za zadkem dvacet nervózních, nespokojených důchodců, co si zaplatili luxusní zájezd a teď očekávají luxusní servis. 

Já jsem očekávala pár lidí, kteří náhodně zabloudí do dobře utajené pražírny, kde se koná čtení z portugalského překladu české knížky, která vyšla v Brazílii. Nemohla jsme se mýlit víc. Už paní majitelka a její pražírna Negritas Cafés jako by byly ztělesněním všeho, co mám v Lisabonu ráda. Pražírnu vybudoval její dědeček v roce 1924 a v kancelářích se od toho roku snad nic, kromě počítačů, nezměnilo. Výstava starých hrníčků na kávu, plechovky a reklamní plakáty, pytle, které zaměstnanci museli odtahat, aby na nich mohlo sedět publikum; každý z nich váží 60 kilo. Šedesát kilo mi taky navážila ohromná váha na kávová zrna, když jsem si na ni stoupla, ale doufám, že je už od roku 1924 pokažená.

Oříškem bylo rozhodnutí, jak budu mluvit. Evropskou portugalštinou, na kterou jsem musela po devíti letech strávených v Brazílii zapomenout, protože v Brazílii tomuhle přízvuku lidé z mnoha důvodů odmítají rozumět, nebo brazilskou portugalštinou? Tu zase Portugalci poslouchají podezřívavě, v lepším případě shovívavě, jako něco, co ještě jejich sluchu pořádně nedorostlo. Na druhou stranu té brazilské portugalštině Portugalci rozumějí, protože se dívají na brazilské telenovely v televizi. Asi to bude lepší než imitovat evropský přízvuk, který už dávno neumím. Herečka a veterinářka Lígia Cruz, která předčítala úryvky z knížky, mě ale ujistila, že je to jedno, a taky jsme se v zákulisí hodně nasmály, protože Lígia kdysi žila stejně jako já v São Paulu a učila mě nové portugalské slangové výrazy pocházející z Angoly, které teď používají portugalští teenageři.

Po jazykovém koutku a plastovém kelímku té nejlepší kávy, jakou jsem kdy pila, jsme se vždycky vydaly do pražírny. Já jsem uvedla knížku Žluté oči vedou domů a přidala pár historek o tom, jak vznikla, a Lígia přečetla úryvek o tom, jak opice v Amazonii zničily kuchyni českému kuchaři. Pasáž o rozmixovaných packách lenochoda spolehlivě zabrala i po desáté. Čtení trvalo 15 minut a publikum se střídalo v pravidelných intervalech od sedmi večer do půlnoci. Svoje historky jsem nemohla už ani slyšet a Lígia vypadala, že text kolem půlnoci říká po paměti. Ze všeho nejvíc mi to připomínalo situaci, kdy se snažím nahrát Ranní úvahu pro rozhlas a text odříkávám nejmíň dvacetkrát, než se mi podaří se nezakoktat. A zároveň v tom byla ohromná vlna štěstí, velká jak cunami, co zničila v roce 1755 hlavní náměstí v Lisabonu. Byla jsem šťastná, že můžu ponocovat v tomhle městě a že za těch pět hodin, které nakonec uběhly jako pět minut, si přišly čtení poslechnout asi tři stovky lidí. Navíc vždycky vypadali, že se jim nechce odejít. Jako by je tady zajala ta vůně kávy a genius loci pražírny. Po čtení postávali s kelímky v rukách, diskutovali se mnou o Brazílii a české literatuře a já měla pocit, že nebudu schopná z Lisabonu nikdy odjet. Pak jsem ale odjela. Zůstala mi saudade po vůni pražené kávy, po lidech, co mají rádi knížky tak, že jdou na literární čtení o půlnoci, a po jejich překrásném městě.