Později jsem došla k tomu, že zarytost mnoha zastávaných postojů a názorů vyrůstá z pouhé neochoty měnit se. Nikoli z neochoty k oportunistickému chameleonství, ale z prosté nepřipravenosti aktualizovat svůj poměr ke světu na základě nových skutečností. Ve výsledku vynakládáme velké množství energie jen na to, abychom se měnit nemuseli, a ona známá zahořklost, jež přichází s věkem, je rozevírající se trhlina mezi námi a světem tak, jak jej vnímají druzí.

Takový byl v kostce původní záměr mého sloupku. Pak se ale na webu iLiteratury objevil sloupek Davida Zábranského a já jsem zjistila, že obdobnou myšlenkou začíná. Tedy že kdekdo po čtyřicítce má za to, že svět jde do háje, jen z důvodu toho, kolik jí nebo jemu je. Později se Zábranského sloupek stáčí k zásadnímu tématu odvahy. Odvahy žít a tvořit, nebo nežít a tvořit nekompromisně! Hlásá. V uštěpačném závěru jsou literáti vyzýváni, aby vzali útokem „grantíky od Kopáče“ – autorovo evidentně ironické držení palců ohledně grantů převlečených za stipendia, které ministerstvo kultury vyhlásilo koncem roku v rámci Národního plánu obnovy. Bohužel jsme se o Národní plán obnovy jako autoři málo zajímali, a tak místo abychom se podíleli osobně či prostřednictvím našich organizací typu AS nebo PEN na společném definování toho, co je třeba v literatuře financovat a jak, skončili jsme v roli pasivních adresátů dokumentu o stipendiích, respektive grantech, jejž jsme měli možnost pouze připomínkovat.

Jak to souvisí s odvahou? Tak, že se literární obec těm zpackaným stipendiím věnuje především prostřednictvím znechucené šuškandy, protože ji nemá. Tu odvahu. Jako celek odvahu stát si za svým a jít kvůli tomu do konfliktu prostě nemáme. Proč? Nevím. Možná hraje roli i to, že když si to u Kopáče nebo Českého literárního centra někdo rozlije, může to mít přímý vliv i na jeho „kariéru“. Nevolený úředník Kopáč dosazuje „své“ lidi do rozmanitých komisí (Státní cena za literaturu je jen tou nejviditelnější) a České literární centrum „vysílá“ do zahraničí autory často dle svého výběru. To znamená, že to, zda jste, či nejste s konkrétními lidmi či strukturami zadobře, má přímý vliv na vaši práci. Ono je to normální a funguje to tak všude – dobré vztahy na pracovišti je třeba udržovat. Problém nastává ve chvíli, kdy jako podmínku kvalitní umělecké práce chápeme odvahu. Odvahu nejen jistým způsobem psát, ale rovněž jistým riskantním způsobem jednat, pokud si to situace žádá. Tu má však tváří v tvář ministerským a jiným literárněprovozním strukturám mezi českými autory málokdo. 

Ptám se, nakolik je možné projevovat odvahu v rámci tvorby dejme tomu okázale odvážnými tématy či jejich odvážným zpracováním a zároveň se chovat záměrně krotce vůči institucím, co sypou peníze.

Hned nato si odpovídám, že je to možné velice dobře, ba že je to dokonce pro současnou českou literaturu typické.

Zda se z toho dá vyvodit něco o stavu literatury samotné, však nevím.