Zatímco v případě mého čtvrtého, erotického románu mě matka urputně zapřísahávala, ať jej nevydávám, že si s ním „zkazím pověst“, můj poslední román podle svých slov „jen tak zběžně prolétla“, protože na prózu prostě „už nemá nervy“. Já někdy taky ne. A nejmíň na tu svoji, když je „ze skutečnosti“.

Víc než dvacet let si píšu deník. Sešitů už mám dvě police, na jejich chlopních seznamy přečtených knih, mezi chlopněmi různobarevnými propiskami můj všelijak příšerně sebestylizovaný život. I má matka si psala deník. Zatímco ale ona ten můj nečetla, já ten její ano. V paměti mi utkvěla pasáž ze základky, kde píše o bývalém premiérovi Paroubkovi, se kterým chodila do třídy: jak mu kluci o přestávce kroutili ruce za záda. A taky vzniklo na základě mámina deníku divadlo, co se jmenuje Fialky a mejdlíčka. A to není všechno, máma napsala dvě knihy. Jedna je o ní a o její grafické tvorbě a druhá je plná jejích vlastních básní. Jmenuje se Dvojí záznam a přečtete si tam třeba tohle:

Když je smutno
samé škody
bouře se přežene
v číši vody.

Nebo:

Čas – potvora
sviští jak zběsilý
těm, co plýtvali
i těm, co šetřili.

Táta napsal knih asi deset a na přebalu té poslední, která se jmenuje Maléry něžných romantiků a jsou to zamilované povídky z lázní Jeseník, je napsáno: „Je otcem známé literární a divadelní autorky Petry Hůlové, ověnčené domácími i zahraničními cenami.“ Něco takového by mámu ani nenapadlo, zvlášť když ani žádnou zahraniční cenu nemám. Když jsem se táty zeptala, proč to se mnou nekonzultoval, odpověděl, že bych mu to nedovolila. Co dodat? Že mě táta dobře zná. V té knize píše:

„Když k němu Renata sama přišla a nesla své obdivuhodné obliny s půvabem top modelky, trochu se mu podlomila kolena. Její parfém měl sladce hořkou vůni, afrodisiakum jako trám…“

Pro metaforu nechodím daleko ani já a už vím proč – mám to po tátovi.

Když řeknu, že pár knih vydala i moje babička, zní to už jako vtip, ale není. Babiččina první sbírka poezie vyšla na Slovensku v roce 1948 a jmenuje se Akú ju nevidíte. Babička měla bezpochyby na mysli samu sebe a její verše svou erotickou odvahou vzbudily prý v tehdejší literární Bratislavě pozdvižení.

Ach pykať musíš pykať za tú lásku
čo mi rozhlodala útroby…

Nebo:

ako krásne by bolo milovať sa s tebou
milovať sa s tebou tejto noci…

Můj sexuálně explicitní čtvrtý román, to jsou zkrátka babiččiny geny.

Adresátem babiččiných básní byl můj dědeček. Můj dědeček – příšerný komouš, děvkař a statečný Žid. Ale to už je, ano, a teď ta příšerná floskule, to už je úplně jiný příběh…