Kdybychom udělali výstavku našich dnů s našimi sousedy u nás na dvorku nebo v kolárně, zaručeně bychom vystavili největší zpotvořeninu. A já bych pak zahanbeně utekla k popelnicím, skrývajíc pláč. Nedovedla bych čelit dokonalým tvarům jejich dnů.

Například sousedi nad námi už od půl osmé luxují. Téměř každý den. V sobotu až od půl deváté. A pak si s něčím házejí. Mně to zní, jako by si kutáleli vlašskými ořechy, muž je toho názoru, že házejí míček psovi. Nikdy jsem však seshora neslyšela žádné štěkání… Ale možná, že mají psa, který už přišel o svou přirozenost a celé dny si koulí s ořechem a luxuje.

Soused na patře zas odchází z bytu už v pět. V půl páté si vaří vodu na čaj nebo na kávu, ve tři čtvrtě splachuje a pouští vodu, v pět klapnou dveře. Slýchám to, když nemůžu spát a na gauči v obýváku se převaluju v županu a závidím mu, jaký bude mít, na rozdíl ode mě, pěkný, činorodý den.

Zato my! Hanba hanboucí!

Všichni sousedé si své výstavní dny už rozebrali, dají si je na poličky nebo do vitrínek, bude to to první, co jejich hosté uvidí, až vejdou do obývacího pokoje. Jen já si beru ze sklepa rýč a kopu hlubokou díru na ten náš poklad – radioaktivní odpad!

Taky bych chtěla hezký úhledný den! Ale není nám přáno. Ty dny se nedaří a nedaří, jeden je ježatý a trčí do všech stran, další je rozkydnutý jak blivajz. Z toho pak těžko něco postavíte. Jsme jak ta prasátka, co stavěla domeček. Ale ten náš není ani ze slámy, ani ze dřeva, ani z cihel. Ten náš je z jakési amébické, slizovité materie. Fuj! 

Zhruba v půl druhé ráno se muž ve dveřích ložnice čílí, že ve chvíli, kdy chce být vzhůru, má jít spát, a když chce jít spát, měl by být dávno vzhůru! 

„Ten den je špatně udělanej!“ rozhazuje rukama jako dřevěný kašpárek a já, v posteli, přichystaná k spánku, mu říkám, že je roztomilej. Jak velkou dělám chybu! Mám ho radši násilím dotáhnout do koupelny, natáhnout mu košili a do postele ho vysloveně vrazit. „Spi, ty nešťastníku! Okamžitě spi! Víš, jakej budeš mít zejtra den?“ A z toho pomyšlení se mi málem zvedne žaludek. On by však strnule ležel, překvapen mým nečekaným násilím, ležel by a nudil se, ještě by si četl nebo zkoušel umělou inteligenci z překladatelských chytáků. Dělal by spoustu věcí, vymýšlel memy, ale musí na můj pokyn spát, a tak počká, až usnu já, tichounce se vytratí do vedlejší místnosti a tam bdí, jak ho bdít baví. A ráno, ráno hanba mluvit! Ignoruje nařízený budík na mobilu. Zamáčkne ho v devět, v deset, v jedenáct! Z ložnice se vypotácí o dost později… Všourá se do obýváku ve shrnuté noční košilce, škrábe se v rozcuchaných vlasech a fňuká. „Tys mě tam zase nechala! Pročs mě tam zase nechala?“ kňourá nešťastně, kouká vyoraně. „Hernajs, muži, to tě mám tahat jeřábem, nebo co?“

A já sedím u počítače a říkám tomu práce. Ale nejraději bych luxovala. Jenže copak můžu, když on spí? Kdyby světu vládly sovy, nemuseli bychom si nic vyčítat. Jenže sovy, ty jsou v menšině, i když jsou tak užitečné a tiché. Naopak vymírají, protože otrávení hraboši jim kupodivu nechutnají a v pusté zemědělské krajině nemají kde žít. I nám ubývá prostor k životu a potrava. Leckdy, sotva se rozkoukáme, už nám zavírají všechny obchody, takže namáčíme přes léto nasbírané plody a čekáme na jejich nabobtnání…

„Lenost vzniká pílí!“ volá na mě můj postelový muž, překládající do tří ráno knihu, kterou si zřejmě nikdy nepřečtu, aby mě varoval před horlivou činností, jejíž nebezpečnost si (jako jeden z mála, a proto prozíravě) plně uvědomuje. Kolik zlého vzniklo lidskou činností? Celá klimatická krize! Z píle pochází plýtvání. A z plýtvání lenost. Píle je podmíněna vstáváním. Velmi brzkým vstáváním. Aby se to všechno stihlo. ASTVS. I zkratky pocházejí z lenosti píle. Nicméně mnoho lidí pílí třeba od půl páté, ale v poledne jsou kaput. Náš soused chodí domů v deset dopoledne. Co asi potom dělá? Spí! Jistěže spí! A proč by nespal, když tak vstával? A proč tak vstával? Aby spal. On spí, my vstáváme, a až on vstane, my půjdeme spát. No a co. On to tak má. My to tak máme. Ale měl by to tak, kdyby si mohl vybrat? Nepřichází domů mátožný? Nevstává mátožný? Proč se tak adoruje velmi brzké vstávání? Proč se na něm tak lpí? Opravdu to všem těm smutným, mrzutým, nasraným lidem vyhovuje? Proč se nevzbouří? Inu proto, že jsou mátožní. Jsou mátožní, proto se nebouří. Není náhodou ta mátožnost mocenský politický nástroj? Je.

Můj muž jen leží, nemanipulovatelný, nevydíratelný, neúplatný. No jo. Jenomže takhle toho moc nevydělá. Aby si něco vydělal, musí svou čilost taky trochu obětovat ve prospěch mátožnosti. Když vydělává v noci, skoro se to nepočítá. Zívám. Zívám, ale nepolevím. Představuji si, že mám silnou vůli, ta představa se trochu zhmotňuje… Aha! To není moje vůle. Moje vůle spí. Je to obraz a výchova mých pracovitých rodičů, které práce autenticky baví, vždycky si to zařídili tak, aby je bavila, vždycky je někam posunula, potěšila, vždycky někomu pomohla, i když třeba jen na chvíli. Uměli si vybrat práci. A vzít za ni. A držet se jí, když lidé selhávali a terapie bylo sprosté slovo. Nikdy neodpočívají nevyčerpaní. Hergot! Přece se nenechám zahanbit, burcuju se, vnitřně se profackuju a pokračuju o něco rychleji…

Zatímco můj muž tedy upadá do opětovného spánku, aby snil o Institutu pro zpomalení světa, já pečlivě umazávám moudrá slova Reinholda Messnera, který brojí proti zrychlenému poznávání velehor prostřednictvím masového turismu. Umazávám a počítám, co bude za Messnera: nový bojler, zdravotní a sociální, penzijní připojištění, Člověk v tísni, Unicef a končim. Hypotéku musím pokrýt z něčeho jiného. Třeba z odběru krevní plazmy. Za šest set padesát mililitrů osm stovek. Obnoví se každých čtrnáct dnů. Bezva. Moc kecáš, Messnere! A Messner střídavě kecá a leze, kecá a leze a můj muž z postele neleze a neleze, zřejmě to ještě nemá vysněný a vymyšlený…