V roce 1989, který mimo jiné přinesl do českého prostředí tak dlouho odpíranou svobodu slova, vydal fundamentalistický íránský režim fatvu, výzvu k zabití Salmana Rushdieho za napsání románu Satanské verše (méně se ví, že se fatva vztahuje i na nakladatele, kteří obsah knihy znají, a přesto ji vydali). O více než třicet let a o mnoho teroristických útoků později (ubodání Rushdieho japonského překladatele, vážné zranění překladatele italského, postřelení norského nakladatele, smrt 37 tureckých intelektuálů při žhářském útoku na literární festival, bombové útoky na knihkupectví, exploze v londýnském hotelu, při které se omylem odpálil atentátník, který se chystal k atentátu) se mladému teroristovi, který podle vlastních slov přečetl ze Satanských veršů dvě stránky a v době vynesení fatvy ani nebyl na světě, podařilo Rushdieho pobodat a vážně zranit. Po letech skrývání pod policejní ochranou se ukázalo, že se hrot kulturního primitivismu neotupil, naopak. Že fatva vynesená již dávno zemřelým ajatolláhem Chomejním, který Satanské verše nečetl vůbec, může znamenat vítězství dogmatu a nejhrubší agresivity nad tvůrčí svobodou a necenzurovanou autorskou obrazností.

O dva měsíce později se dozvídáme průběžné Rushdieho ztráty: zrak na jednom oku a hybnost jedné ruky, o následcích četných dalších bodnutí nemluvě.

A kromě krátkého odsouzení útoku na stránkách českého PEN klubu a sloupku Lukáše Novosada v Echu po zločinu spáchaném na spisovateli v Česku neštěkl ani pes. Ani stavovská organizace, jako je Asociace spisovatelů, u níž by se dalo předpokládat, že má hájení práva na svobodu slova a tvorby spisovatelů před vnějším světem jaksi v popisu práce, nevydala byť jednověté prohlášení.

Když jsem na Asociaci vznesla podnět, zda můžeme dát najevo svou solidaritu, dostalo se mi odpovědi, že výbor Asociace nemá čas, protože chystá sjezd, a ať si klidně něco uspořádám sama. Společně s Michalem Ajvazem a Petrem Hruškou jsme tedy v Praze uspořádali řetězové čtení z Rushdieho knih. Byla to příjemná akce, komorní, v přátelském duchu. Lidí od literatury však svého kolegu podpořilo pohříchu málo: spisovatelky a spisovatelé (kromě výše uvedených výtečníků) Petra Hůlová, Tereza Boučková, Ivan Binar, literární publicisté Jan Rejžek, Daniel Konrád a Ivan Adamovič, překladatel Ladislav Nagy, předsedkyně českého PEN klubu Markéta Mališová. Z nakladatelů nikdo, z knihkupců nikdo, z výboru Asociace spisovatelů nikdo, z akademiků nikdo.

Salman Rushdie to neměl lehké; doba mezi vyhlášením fatvy a atentátem znamenala třiatřicet let pod policejní ochranou. (O této dlouhé epizodě svého života píše ve své knize Joseph Anton: Vzpomínky.) Větší část kulturních i politických elit se k němu obrátila zády. Byl trpěn a často se připomínalo, kolik britského daňového poplatníka stojí Rushdieho nepřetržitá ochrana. A přitom stačilo tak málo – prostě ty Satanské verše nenapsat nebo napsat jinak, lépe. Copak nevěděl, co svým nezodpovědným psaním způsobí? Nejlepší by bylo, aby někam zmizel, šoupal nohama na zápraží a hlavně už svými naivními nároky psát si, co chce, neobtěžoval. Ať už je od té hloupé záležitosti pokoj.

Je však výsostným právem i posláním literatury bořit diktát omezení a beze strachu se vydávat za hranice imaginace. Pravidla literatury nesmějí být brutálně vnucována kulturními analfabety ani kulturtrégry. Co já píšu, je „moja věc a tvoja zbytečna starost, ja?“ jak by řekl Ivan Landsmann. Nesmíme si nechat vzít úctu k autorské nezávislosti a svobodě slova obecně, bez ohledu na to, zda se nám autor či jeho dílo líbí, či nikoliv. Věděl to Václav Havel, první státník, který se za Rushdieho na jaře 1990 postavil a nakonec se s ním v roce 2001 v Praze i sešel, ten Václav Havel, kterého si jako morální autoritu všichni tak rádi bereme do huby, když se potřebujeme pohoršit nad nějakými zlořády dnešních dní. „Bejt tu tak Václav Havel, to byl panečku morální maják, co ten by na to řek?“ Netuším, co by na to řekl Václav Havel, ale není žádný důvod, abychom si nedrželi stejnou úroveň. Ostatně ten stejný režim ajatolláhů, který fatvu vyhlásil, má dnes v Íránu na rukou krev žen i mužů protestujících proti povinnému hidžábu.

Člověk, který prožil velkou část života v nesvobodě, cenu svobody slova dobře zná; ten, kdo ji považuje za samozřejmou, nevnímá, jak snadno o ni může přijít, pokud si ji nebude bránit. Tenhle boj totiž nikdy není vybojovaný. Zapomněli jsme na to tak rychle?