Všude samý bonbón, piškot a televizní ovladač, celé se to ze všeho nejvíce podobá Vánocům s jejich rodinnou teplákovou prázdnotou. Tolik času mám teď na své blízké, tolik ztraceného času, říkám si s workoholiky a malátně natahuju z pohovky ruku po čokoládových vajíčkách bez chuti. Černý kocour jako líná kapka skane z pelechu na skříni a máme tady ráno, pustíš ten film pozpátku a je zase večer. 

„V hrůze bezcílnosti / je ticho závit / růže bez konce,“ parafrázuju si Skácela.

Letošní jaro je jako narozeniny, na kterých dostaneš vysavač, a přitom nemáš doma zavedenou elektriku.

Vzpomínám na únor, kdy jsem s velikým nadšením psal román. To byly ale časy! Po čtyřech týdnech krhavého vzrušení, tiku v oku a výkřiků „tady bude klid“ jsem skončil vleže na kanapi – v poloze stoletého sloužícího, kterého k jeho veliké radosti konečně trefil infarkt. A bylo to úplně zbytečné, vinou bezpříkladné vztahovačnosti mých blízkých to totiž nemůžu vydat. Přitom nikdy nepochopím, proč by se moje žena, sopranistka ze Saarbrückenu, měla poznávat v hlavní hrdince, sopranistce ze Saarbrückenu. Postava se přece nejmenuje Olina, ale Ilona, kolikrát to budu ještě vysvětlovat?

Kromě všech těch uzávěr se koronavirová aféra projevila hlavně v tom, že jsme do supermarketu začali nosit roušky. Vzápětí jsme je ovšem zase sundali, protože jsme byli jediní a připadali si jako hlupáci. Nejvíce mě pandemie zasáhla tím, že Eliška nemá školu a já nemůžu ráno chodit psát do jejího pokojíčku. Jenomže co bych tam dělal, když mě nebaví myslet? Nebaví mě ovšem ani nemyslet.

V jednu hodinu odpoledne sedím na pohovce v županu a pokouším se vyzrát na bolest hlavy. Pokud se celý zakloním, bolest se přesune do týlu, pokud se naopak předkloním, bolest se přelije za čelo. Zbytek dne si koulím citrónem. Nebylo by špatné něco si přečíst, někdo však z románů vyškrtal všechny nosné pasáže a nechal jenom bezobsažnou vatu. Budu si vést deník, všechno si to zapíšu a udělám z úmorného ničeho překvapivé něco! Pustím se radostně do práce, vzápětí ovšem zjišťuju, že jsem si deník někam založil („vzápětí“ znamená zhruba za tři dny).

Včera odpoledne jsem otevřel dveře do ložnice a strnul. Pes a kocour, stuleni v klubíčkách, levitovali deset centimetrů nad peřinami a pomalu se otáčeli ve vzduchu jako galaxie v televizním dokumentu o vesmíru. Vůbec jsem nevěděl, co si o tom mám myslet. Zavřel jsem za sebou dveře, chvíli koukal před sebe a potom sáhl pro další čokoládové vajíčko.

Nejlépe jsou na tom zvířata. Každé ráno si bišonek Marlenka štěkne, nechá se pustit skleněnými dveřmi na balkon, a tam, rty zimou modré, způsobně sedí a pozoruje. A to se tu svět ani moc nepředvedl a jenom tak halabala nám pod okna nahrnul něco dálnic, zastávek a skladů. Marlenka mi připomíná takového toho záhadného diváka v kině, který i po skončení představení zůstává zatvrzele na svém místě a napjatě sleduje titulky. My s Olinou zatím sledujeme balík. Díky internetové službě zásilkové firmy si totiž můžeme každý den kontrolovat, kde se naše boty z Číny nacházejí. Váš balík dorazil do přístavu v Itálii. Váš balík jede po dálnici Rakouskem. Omlouváme se, zásilka se nedá dohledat. Omlouváme se, zásilka se nedá dohledat.

Domnívám se, že výbornou pointu tomu všemu by dala má svižná smrt na koronavirus. Smrt s prsty od čokolády, kuličkou staniolu v kapse županu a balíkem, který by dorazil týden po pohřbu.

Nakazil bych se v tom supermarketu.