ŠÉFKA PODŠÉFŮ: Tak kdo pojede na Fufu? Musíme dát dohromady poslední verzi. Tiskovka je za dvě hodiny. Na Svišťovi se asi shodneme všichni…
VELKEJ ŠÉF: Jenže Svišť měl na tom předávání shrnutou ponožku. Já bych ho se shrnutou ponožkou nepouštěl. Dneska je to ponožka, co to bude zítra?
NADŠÉF: Svišť rozhodně ne. Vůbec se nefotí, netočí… Má hrozně nízkou průtočnost. Poslední status dal někdy před půlrokem...
VELKEJ ŠÉF: Proč si na to někoho nenajme?
PODŠÉF I: Asi nemá prachy. 

(Kolegium se hurónsky zasměje jako jeden muž padesát plus.)

PODŠÉF II: Asi nepožádal na mini v rámci Národního plánu obnovy. 

(Kolegium se rozřehtá ještě hurónštěji.)

PODŠÉF I: A pak že nemá ministerstvo smysl pro humor! Si představte, jak vykazujou ty výdaje. 

(Rozřehtané kolegium se smíchem svíjí po olysalých sedadlech. Momentálních turbulencí si nevšímají.)

VELKEJ ŠÉF: Prosím vás, neodbíhejme od tématu. Podstatná je odlučnost autora od rodiny. Ideálně bezdětný rozvedený vdovec. Ale mladý a pohledný! 
HLAVA V BÍLÉM KLOBOUKU čili PŘEUČKA (se vynoří za opěradlem NADŠÉFA, vemlouvavě): Nechcete zahrát hada, draka nebo čerta? 
VELKEJ ŠÉF popadne Frankfurter Allgemeine Zeitung, stočí je do ruličky a bleskově udeří HLAVU V BÍLÉM KLOBOUKU do klobouku, a ta okamžitě zaleze. Ostatní si incidentu snad ani nevšimli.
ŠÉFKA PODŠÉFŮ: A co kvóty, kolego? Říkejte se mnou: Bezdětná, rozvedená, vdova. (Poslední slabiku vždy vyrazí.) Nebo s odrostlejma dětma.
VELKEJ ŠÉF: Gazela, Liška, Lama, Lasice…
HLAVA V BÍLÉM KLOBOUKU čili PŘEUČKA (se vynoří tentokrát za ŠÉFKOU PODŠÉFŮ, líbezně zanotuje): Hadice, dračice, čertice… (Jakmile zmerčí napřaženou roli Frankfurter Allgemeine Zeitung, opět zmizí. Zdá se, že ostatní ji ani nezaregistrovali.)
NADŠÉF: Může být. Solidní, spolehlivé, profesionálky.
PODŠÉF I: Ty jezděj furt. Co Krtek a Jezevec?
VELKEJ ŠÉF: Co pořád máte s tím Krtkem a Jezevcem, kolego? My samozřejmě víme, že jsou nejlepší. Ale co s nimi? Jeden furt zalezlej a píše, druhej vychází jen v noci. Ať se pak nediví, že je nikdo nezná. Ty tomu čtenáři prostě naproti nepůjdou. Nepůjdou! Máme je vytahat za uši z těch nor? 
NADŠÉF: Jistě. Tady jsou zástupy dalších. Ochotných, krotkých, přijatelných. Jezevce musíte málem vykouřit, aby vystrčil čumák. Na tohle nemám lidi ani čas. (Všimne si, že se ÚČETNÍ snaživě hlásí o slovo.) Ano?
ÚČETNÍ: Jen připomínám, že vykuřovadla nemůžeme nakupovat z rozpočtu. Musel by se zřídit zvláštní fond. 
PODŠÉF II: Co třeba Holub? Nezkusíme ho?
NADŠÉF: Holub nemá jméno. A prudí, jak se mi doneslo.
PODŠÉF II: Nemá jméno, prudí, ale píše skvělý věci. Můžem mu to jméno ve Fufu udělat. 
NADŠÉF: Blázníte, kolego? Ve Fufu chceme jenom velká hotová jména. Zavedené firmy. Ambasadory! To musí znít, kolego, to musí znít! Liška. Zubr. Rajka. Delfín. Kdyby to byl aspoň Hřivnáč, ale usmolený Holub?
PODŠÉF II: Jenže Liška, Zubr, Rajka, Delfín, ty píšou dost nudnou, fádní literaturu.
NADŠÉF: Ale píšou! Píšou, kolego. A neprudí! A vydávají! Každý rok nový titul!
PODŠÉF II: Dyť je to vždycky to samý, jen to má jinej název. A obálku. A ISBN.
NADŠÉF: A to nestačí? Ale mají čtenáře. Co ten váš Holub. Kolik prodává? 

(Rozesměje se, a s ním i celá komise.) 

VELKEJ ŠÉF: Mně by se tedy líbil Citrón. Je sexy!
ŠÉFKA PODŠÉFŮ: S Citrónem jsem byla v Bruselu. Tvářil se strašně kysele. 
VELKEJ ŠÉF: Jak jinak se měl tvářit? Je to Citrón.
ŠÉFKA PODŠÉFŮ: Navíc píše nějakou zaumnou poezii, povídky a eseje.
VELKEJ ŠÉF: Nezapomeňte na Melounka! Melounek je vyložený pábitel. Kam ho dáte, tam se usmívá a pábí, pábí. Tomu ani nemusíme platit. Stačí soudek plzně.
NADŠÉF: Aby nám nevypábil taky ostudu, kolego.
PODŠÉF I: A co ti mladší? Čerstvá krev? Pestřenka, Muchnička, Bzučivka… umí nastolit kruciální a palčivá témata, jsou současní, nevytěžují pořád jen bezpečně uzavřenou minulost…
NADŠÉF (zbrunátní, rozhazuje rukama, jako by odháněl roj obtížného hmyzu): A jak se nám asi čerstvá krev vleze do hlavního tématu Der Schriftsteller und der Pantoffel? Tam se nám nevlezou!
PODŠÉF I: Je tam přece podsekce Der Schriftsteller und die Kartoffel. Tam by se mohly uplatnit… A diskuse Der Pantoffel und die Kartoffel by mohla být lehce konfrontační.
NADŠÉF (zbrunátní ještě více): Řekl jsem jasně: žádné Bzučivky ani Pestřenky! 

(Naproti, za Podšéfem I, se opět vynoří HLAVA V BÍLÉM KLOBOUKU čili PŘEUČKA. NADŠÉF se s obdivuhodnou rychlostí vymrští ze sedadla, zuřivě popadne hlavatce za flígr, zprudka se mu dívá do očí.) Ještě jednou to řekneš, a… (Po chvíli stisk uvolní, odstoupí, náhle je zcela klidný.) A proč vlastně ne? Otoč se, ať si tě pořádně prohlídnu! 

HLAVA V BÍLÉM KLOBOUKU čili PŘEUČKA v bílém obleku se předvádí jako lázeňský švihák, mění různé výrazy, zdraví osazenstvo v různých jazycích, smeká klobouk, klaní se, točí hůlkou, stepuje, směje se, až se za břicho popadá, za chvíli je smrtelně vážný a jen distingovaně pokyvuje, jako by se zdravil s obzvlášť významnými lidmi.
NADŠÉF (se s vítězoslavným úsměvem otočí ke kolegiu): Myslím, že ho máme! Toto je náš nový ambasador české literatury! Ten ten náš zvěřinec strčí do kapsy. 

Kolegium se snaží něco namítat, zmateně vstává ze sedadel, když tu se ozve hlášení: Připoutejte se, prosím, budeme přistávat.