Pointa povídky je nasnadě: Solncev sice není žádný literární velikán, ale vypravěčovo čtení jeho románu je paranoidní. Solncev obaluje neoriginální téma všemi typickými atributy a rekvizitami a vypravěč není s to nahlédnout, že jeho tak jedinečný příběh se mohl stát komukoliv. Prostě v cizím příběhu přečetl ten svůj. Sám Nabokov téma použil vícekrát (nejlépe asi v románu Bledý oheň). A nebyl jediný. Hrdina Dostojevského Chudých lidí žije v přesvědčení, že Gogol si jej zvolil jako vzor pro svého Bašmačkina, a cítí se tím dotčen. V románu Zuckerman zbavený pout Philipa Rotha zase titulní postavu spisovatele atakuje jistý Peppler, přesvědčený, že mu Zuckerman ukradl jeho životní příběh… 

K čemu směřuji, poznal každý, kdo v uplynulém měsíci sledoval český literární provoz. Skandál s „ukradeným“ životním příběhem jako by sám byl ukraden jiným autorům. Co jej činí smutně originálním, jsou jakési jeho typicky tuzemské rysy.

V minulých dnech byla kauza zahájena „odstřelem“ Aleny Mornštajnové z pera Evy Klíčové, spojeným s obviněním z plagiátorství, probrána ze všech stran. Spor, zdali se v případě kritiččina textu jedná o podložený kritický soud, nebo o útok plný verbální agrese, je věcí osobního vkusu, autor těchto řádků se kloní spíš k druhé variantě. Zato spor, zdali je Mornštajnové kniha plagiát, nebo ne, vyřešený už je. Klíčová totiž ignorovala základní poučku literárního srovnávání, totiž že „vliv musí být prokázaný“, a své obvinění postavila na pouhé dojmologii. Jenže, jak kdysi napsal již zmíněný Nabokov, podobnosti vidí každý, je třeba si všímat rozdílů.

Byl-li spor o plagiát zastánci kladné varianty záhy prohrán (do debaty se zapojila mj. i psychoterapeutka s tím, že příběhy obětí jsou si v mnohém podobné, aniž by to jakkoliv snižovalo intenzitu individuální bolesti), kritici Aleny Mornštajnové záhy převedli řeč jinam – k otázce citlivosti a empatie. Je to logické – proti takovému obvinění se špatně brání. Ať už obviněná strana reaguje jakkoliv, nikdy empatie nebude dost. To, že by se obětem jakéhokoliv násilí mělo dostat empatie a citlivosti, je fakt, o kterém nemá smysl diskutovat. Diskutovat bychom ale mohli nad tím, proč je to vyžadováno zrovna po spisovatelce a jejím nakladateli, kteří se vůči oběti ničeho nedopustili a ani to nebyli oni, kdo Toy Box do celého sporu zatáhli. Osobně se domnívám, že jestliže Mornštajnová odpověděla na obvinění z bezcitnosti a amorálnosti jednovětým prohlášením, měla její odpověď přesně o jednu větu víc, než mít měla. 

Problém spočívá v tom, že kritici jako Klíčová se nechávají unést spasitelským komplexem a skrze recenze na sebe berou roli ochránců slabých a bezmocných. Pokud se ovšem dovoláváme empatie a citlivosti, měli bychom je dávkovat na obě strany. Mornštajnová pouze napsala knihu, která se někomu nelíbí. A jakkoliv se někteří facebookoví diskutující snaží své okolí přesvědčit o opaku, napsat a vydat bestseller není rozhodně důvodem, aby jeho autorka čelila takové dávce sprostoty. Pokud Kateřina Kadlecová a Kryštof Eder spisovatelku shodně posměšně titulují „bývalá překladatelka harlekýnek“ (ve vzájemné koordinaci, nebo Eder od Kadlecové opisuje?), dostáváme se daleko za hranice vyjádření kritického soudu. Tady už jde jen o snahu denunciovat, podtrženou ageismem, neskrývanou antipatií („zneuznaná Mornštajnová“) a nepodloženými invektivami („zlodějka příběhů“). A také o pozoruhodnou dávku pokrytectví: ti, kdo volají po vyšší míře citlivosti, si škodolibě mnou ruce při lajkování invektiv vůči Mornštajnové. Nebo se snad míra empatie odvíjí od výše výdělku a bestselleristka přesáhla tu povolenou mez, tudíž je vůči ní dovoleno vše? Pro pořádek dodejme, že hrubá agresivita ve větším než malém množství útočí na sociálních sítích na obě strany.

V dějinách literatury najdeme spoustu podobných ataků, jakým nyní čelí Alena Mornštajnová. Mnohé jsou tak slavné, že se staly nedílnou součástí autorovy biografie. A všechny si jsou poměrně dost podobné. Kritici se dovolávají vyšších hodnot, v jejichž jménu se vydávají na válečnou stezku s cílem nikoliv vyjádřit kritický soud, ale získat skalp autora: estetická nelibost zde přechází do nekontrolovatelné osobní animozity. Kdybych měl zůstat u autorů zmíněných v úvodu: Philipa Rotha osočovali z „naprostého nedostatku taktu“ při groteskním zpodobnění mezigeneračního konfliktu v židovských rodinách, v podstatě ze šíření lží o Židech (neboť jím podávaný obraz židovské komunity se neslučoval s představami kritika), a označovali za autora honícího se jen za ziskem a za skandály. Vladimir Nabokov měl svého osobního nepřítele v postavě básníka Georgije Ivanova, jehož hlavním argumentem v nenávistných recenzích bylo – světe, div se –, že Nabokov je plagiátor!

Samozřejmě nesrovnávám Alenu Mornštajnovou s Rothem nebo Nabokovem. Jen chci říct, že dějiny literatury nabízejí spoustu podobných skandálů, jako je ten aktuální český. Některé jsou dávno zapomenuty spolu s jejich aktéry, z jiných se stane poznámka pod čarou. Nakonec to vypadá, že nejvíc opisovali kritici – jejich argumenty, motivace i osobně motivovaná zášť tady byla už tolikrát, a jeví se tedy být silně nepůvodní.