A taky že jo! Šošolka – červená jako temeno vánočního františka!
Ale chyba, a velká! Byl to jenom kratičký tulipán, co zrovna vyjel z hlíny, rovnou rozkvetlý. Když se špaček lekne a hne, tulipán stojí dál, v těch svých palmových listech, jak už to tak umí.
Je palmová neděle, plná překvapení.
Bereme menší košíky a papírové sáčky a vyrážíme na velikonoční zdrobněliny. Nejdřív to nevypadá na bůhvíjaké úspěchy, ale vzadu u plotu už rostou. Pentlička, větříček zefyříček, stehlíček, Ježíšek ukřižovánek a hřebíčkový divadýlko – za malou chvilku máme pytlíky plné. 
Potom se ale ve vteřině vymotám ze zelených slovníků a neděle se úplně zarazí.
Na konci zahrady, u podezdívky plotu, roste lípa a u paty jejího kmene, kde kořeny mizí v hlíně, objevím tábořiště červených ploštic. Ta trojice – zídka plotu, pata lípy a červené ploštice s černými znaky – mi připomene tolik zapomenutého, že si u ní sednu, potom lehnu a nakonec strčím do toho trojdílného koláče celou hlavu.
Košíček se převrhne a zdrobněliny se rozkutálejí.
To nevadí.
Ležím v plotě, kořen lípy v oku, ploštice mi lezou do uší, dýchám.
Slyším, že se rozpršelo, starý velikonoční déšť klepe a buší do rolet a já stojím na cizím dvorku s králíkárnou, kam jsem vlezl, abych kradl.
Kradl jsem celé dětství, i později jsem strašně kradl a – když už jsme u samosoudu – kradu v jednom kuse a výborně i teď, po tolika dětech.
Na první krádež v životě si zřetelně vzpomínám: modrá taftová stužka v galanterii. Zatímco maminka u pultu vybírala zboží, namačkal jsem hebký smotek do pěsti. Když jsme vyšli z obchodu, rozbrečel jsem se a stuhu s papírovou páskou mamince ukázal a dokola opakoval, že nevím, jak se mi dostala do ruky – a opravdu jsem to nevěděl.
Zloději nelžou, když říkají, že si vůbec nic nepamatují – při kradení mají úplně jiné starosti.

S maminkou jsme šli stuhu vrátit. Galanteristka se usmívala a mě – pořád v slzách – napadlo, že by mi tedy krádež mohla odpustit tak, že od ní stuhu dostanu jako dárek. Dokonce jsem to řekl nahlas.
Nedala mi ji.

Druhá krádež: červené skleněné kameny ve skalce na Břevnově; lezl jsem do té vilové předzahrady v ulici U Ladronky tak dlouho, až ve skalce nezbyl ani jeden rýhovaný balvan ze ztuhlého skla.
Nechytili mě.
Pak už to jelo samo!
Letos je mi padesát tři.
Ta zlodějina, kterou mi připomněly ploštice v lipových kořenech u plotu, se stala na Velikonoční pondělí. Promočený jsem se vracel z koledování s košíkem plným mokrých vajíček a napadlo mě, že kdybych do barevných vajec posadil jednoho z králíčků, které před pár dny vrhla ramlice u Ryšavých (vzkázali po babičce, abych se došel podívat), vypadalo by to překrásně. Přelezl jsem cizí vrátka, otevřel pletivo a zasunul ruku do chlupatého hnízda. Obrovská bílá ramlice s červenýma očima seděla na opačném konci kotce, čistila si křídla jako z porcelánu a nevšímala si mě. V oblaku jsem – mezi střepy skořápek, z nichž ty největší ještě držely vejčitý tvar – vnořil ruku do teplé husté omáčky a v ní nahmatal hebký váleček, stiskl ho a vytáhl. Velmi dobře si vybavuju, jak lehce se to podařilo. Králičí mládě se mi převalovalo v dlani a tiše pískalo. Schoval jsem je pod nadílku a utekl domů.

Když jsem pak před chalupou odkryl svrchní vrstvu, abych králíčka posadil do malovaných vajec, objevil jsem mrtvé nic, jemuž z čumáčku i z pod ocásku vytékal krvavý hlen.
Pohřbil jsem to holátko, nebo přesněji poloholátko, na horní zahradě, i se dvěma zakrvácenými zelenými vejci uvařenými natvrdo.  

Svět se radoval, dál poskakoval, rozveselený, všecek zelený.