V loňském roce byly kostely na Velikonoce pro veřejnost uzavřené, letos se může zúčastnit velikonočních obřadů jen malá část věřících. Změnila se tím podoba katolické i jiných církví. Možná nadlouho?
PM
Petr Motýl
Na první pohled ten člověk vypadá inteligentně a má dvě vysoké školy. Vždycky mi říkal: „Kdybych já měl čas, jak já bych si rád něco přečetl.“ A teď? „Za toho covidu jsem měl konečně čas zrekonstruovat si byt a dát si do pořádku zuby. Můstky!“ vypadlo z něj, když jsme se o Vánocích potkali.
O letošních Dušičkách je přítomnost a vědomí smrti jako součásti lidského života mnohem silnější, než jsme bývali zvyklí. Komu budeme zapalovat svíčku za rok, na počátku listopadu 2021? Anebo to budeme my, na koho se bude už jenom vzpomínat?
V pondělí byl svátek svatého Václava. Pouť ve Staré Boleslavi se konala za hojné účasti, i když pršelo. Ale déšť nových básní o českém patronovi v současnosti nepřichází a nepřichází a ani nové legendy svatováclavské na církevní půdě (ani ve sklepě) nevznikají. Občas se objeví nové převyprávění „starých pověstí václavských“, ale stojí za staročeský prd.
Sloupek? Ano, sloupek. Recenzi na sbírku básní by mi na iLiteratuře – i kdekoliv jinde – cenzurovali. Žijeme za Babiše, ne v demokracii. Novou totalitu literární kritika zavedla už dávno. Sbírka Jakuba Řeháka je skvělá. Což mohu říci ve sloupku. V recenzi ne.
Básník Petr Král. Na tom titulu si Petr Král zakládal, to považoval za šlechtickou, výjimečnou hodnost a privilegium, na to byl hrdý. Titul básník pro něj představoval čestnou stužku, štít, kterým odrážel nepřátele, heslo vyryté na meči a vyšité na praporu, který po celý život třímal a nikdy nesklonil.
Na svatého Jana, 24. června, svítí svatojánští broučci nejvíc z celého roku. „A broučci spí a spí a spí tam dole u potoka, Karafiát je znal, je noc, je temná noc a sovy mají bál…“ zní v básni Ivana Blatného. „Večer před svatým Janem mluví sestra s Tomanem,“ píše se v jiné básni pojednávající o anarchistickém básníku Karlu Tomanovi.
Svépomocí! Na internet v karanténě píší: „Doma se vůbec nenudím. Ze strouhanky jsem si znovu sestavil rohlíky.“
Březen, za kamna vlezem, duben, ještě tam budem, říkávalo se, než se globálně oteplilo. A přeci květy Květné neděle kvetou už v březnu či dubnu, a to odedávna. V Jeruzalémě v podobě palmových listů, v Čechách jako kočičky, ze kterých se v nedělním kostele stanou posvěcené ratolesti.
Tak už je tomu dvě stě let, co se Božena Němcová narodila v muzeu na Starém Bělidle a rovnou ji tam fotografovali na reklamní trička. O něco méně než dvě stě let četli Babičku a pohádky noví a noví okouzlení čtenáři. Až dnes nastal čas, kdy Boženou Němcovou nečte vůbec nikdo.
Heslo „v adventu se nametu“ bylo letos v Česku opět vrchovatě naplněno. A jsou tu Vánoce. Připomeňme si některé z nich: od Sametu po dnešek.
„Dušičky“ si v Evropě připomínáme v katolické tradici od roku 998, více než tisíc let. Tradice „svátku zemřelých“ je ovšem mnohem starší.
V zářijovém čísle brněnského literárního časopisu Host vyšlo pásmo k poctě Ivana Wernische, básníka, kterému nelze než pocty uštědřovat, neboť uštědřil české poezii svým dílem věru štědrý dar.
Na náměstí v městečku v Čechách. Začátkem léta, navečer. Tak krásně tam je, tak teskno až k pláči.
Sedí takhle Roubíček a Kohn na lavičce v Římě, před nimi chrám sv. Petra a kolem zrovna jede papež v papamobilu, třicet policejních motorek před ním, třicet za ním. „No viděj to, Kohn! To je firma! A to začínali s jedním vypůjčeným oslíkem!“
Literární turistika ve smyslu navštěvování rodných domků básníků a míst, o nichž psali prozaici, je v České republice ve značném úpadku. V Nerudově ulici v Praze davy turistů nešlapají po hlavách (kočičích i sami sobě) kvůli Janu Nerudovi.
Vánoce a literatura? To je otázka. Knih je nakoupeno jen což. Ale kdy je přečíst? O Vánocích na to není čas a po Vánocích už vůbec ne.
Jsou právě „Dušičky“ neboli památka Všech věrných zemřelých. České země, tak jako většina Evropy, jsou společnost sekularizovaná a církve se ocitly na jejím okraji. Dušičky jsou ale stále svátek, který je ctěn i v mnoha rodinách ryze ateistických.
Je červen, ale počasí je více než letní. Čas dovolených a prázdnin jako kdyby byl už tady, ač v kalendáři do začátku prázdnin ještě pár týdnů schází. Ale už teď je nejvyšší čas vybrat si čtení na dovolenou, čtení na léto.
Někteří českoslovenští prezidenti měli ve dvacátém století k literatuře vztah výjimečný ve smyslu pozitivním, neobvyklý jak v zemích s bývalým Československem sousedících, tak ve státech evropských „kulturních elit“.
