Anebo možná v posteli u vás doma po tvé promoci, se všemi těmi pugéty „opravdového začátku“ kolem.

Anebo v té posteli v šumavském penzionu s bílým vodopádem svatebních šatů přes židli a budoucností za oknem, baculatou jako dětská konývka.

Anebo v té posteli o prvních Vánocích v našem novém bytě ve Kbelích, kdy se mi z ladovského povlečení snášel do těla bílý teplý sníh.

Možná se mi zdál v posteli ve Kbelích, anebo už v té první na koleji – každopádně dávno, dávno před rozvodem.

Byli jsme spolu ve veliké otřískané budově bývalé kliniky v centru Prahy. Nějaká kulturní akce – patrně Čtyři dny v pohybu. Culík, veliká prsa pod bílým rolákem, stála jsi ve dveřích jednoho sálu a nakukovala dovnitř. Trochu jsi mhouřila oči, ale ne napjatě – klidně ses soustředila; jako člověk, který má v práci pro dnešek hotovo, a tak si vyrazil do města na něco zajímavého. Přišel jsem k tobě zezadu, objal tě kolem pasu, do dlaně ti vtiskl plastový kelímek s červeným. Neohlédla ses, jenom jsi zvedla koutek úst a položila ruku na moji dlaň na svém boku. Usrkla jsi z kelímku a zase ses zadívala na scénu před sebou. Také jsem se tam zadíval.

Rozlehlý prázdný sál s velikými dlaždicemi na podlaze. Po dlaždicích po čtyřech lezla asi padesátiletá žena s prokvetlými černými vlasy. Bledé hubené ruce, žilnaté bosé nohy. Černé přiléhavé šaty mohly být trikotem tanečnice, ale také nemusely. Lezla pomalu, tápavě, jako by se na každý pohyb musela zoufale soustředit.

Nechápal jsem to.

Vůbec to nevypadalo jako představení.

Její bílý obličej byl doopravdy strhaný a napjatý.

Působila úplně osamoceně – diváci kolem ní jako by neexistovali.

Najednou jsem si všiml, že bílé dlaždice nedrží pohromadě, že pod nimi není žádná podlaha, že jsou vedle sebe jen tak křehce položené jako listy na hladině. Chvěly se. Rozjížděly se. Vratce uhýbaly pod nejistými prsty.

Nebylo pod nimi nic – jen obrovský prázdný prostor. Štěrbinami pronikalo sinale modré světlo nekonečné hlubiny.