Zásadní český autor sedí na lavičce a drží na klíně kocoura. Druhý kocour stojí v pozoru opodál. Mezi ně je možno usednout a vzít Hrabala kolem ramen. Neodvážil jsem se toho, protože za prvé to napadne každého a za druhé ze sochy prýští vzdor faktu, že jde o jasný kýč, zvláštní energie. Nepoznám, jestli pozitivní; spíš temná. A v tom je jádro – sochař, dle provedení nejspíš tzv. pravdař, vtělil do předmětu svého úsilí něco, co se vymyká a má hlubší rozměr a dopad. Kdyby nic jiného, spisovatel má dost divně nasazený klobouček.

Další kandidát na objetí kolem ramen sedí v Lisabonu a je to Fernando Pessoa. Ten kočku nemá, ale drží ruku přesně v tom úhlu, jako by jednu na klíně měl a hladil ji. Zato má obě ruce ohlazené od turistek – turistky rády hladí sochy. Nejen po rukou, jak víme z Instagramu.

O žádných dalších sedících literátech nevím, ačkoli ano. Palacký na tom svém náměstí dřepí už dlouho a je národní buditel – rovněž kapacita. Letos ještě nesněžilo, ale loni ano a on měl temnou kamennou tvář zdobenou těžkým sněhem, jenž se uchytil pouze na tom jeho pověstném obočí. Velmi podobném, jako má Milan Uhde – další literát. Navíc bývalý ministr kultury. Ten sochu zatím nemá. Josef Jungmann taky sedí na svém náměstí – asi proto, že pisatelé typicky sedávají. Koňmo je málokterý. A ano – je! Přece Jaroslav Hašek na Prokopáku, Neprašova práce. Kolem něj postávají různě stará děcka a kšeftují s kradenými šmuky, čili socha žije. To je pro každou sochu jednoznačně nejlepší vizitka. Vtloukám mimochodem studentům do hlavy, aby se snažili nahrazovat stejná slova synonymy; přitom sám nevím, čím obměnit slovo socha.

Když jsme u jezdců, praštilo mě do oka jedno srovnání. Kromě Kafky, který v Praze klasicky jede na kabátě, mě v Bratislavě zaujala fontána svatého Juraja. Statný světec spíš ugrofinského než slovanského původu bez problémů zaráží kopí do chřtánu mohutného draka a hubí ho. Jasná adrenalinová záležitost. Tak to má být, kdyby se nenabízela analogie z Pražského hradu, kde identický svatý dráždí párátkem ještěrku, sám astenický a utahaný a celkově nijaký, čili na větší zvíře zjevně nemá.

Další gigantickou poctu Fernandu Pessoovi je možno vidět na zdi domu, teď honem nevím, jestli taky v Lisabonu, možná spíš ve městě Amadora. Sprejer se každopádně jmenuje Odeith a má na svědomí víc nádherných celoplošných děl. Stejně jako víc portugalských sprejerů, se kterými se ti naši nemůžou měřit. Jednak pojednávají celé baráky a neomezují se na vzkazy typu „fuck off“, ale hlavně si zjevně váží sami sebe (námořní národ – známá analogie), a tím pádem snad i světa. Každopádně je to na těch street artech zatraceně znát. Jejich námětem bývají mimo jiné portugalské básnířky a básníci, tedy kromě předčasně zemřelých punkerů a hiphoperů a zpěvaček fada a kytaristů často staří lidé. Portugalci si starých lidí zřejmě váží, kdežto my na ně pliveme – což je závěr mého elaborátu.

Kdybychom měli hlasovat – jako že to neuděláme, protože žádné my neexistuje –, nebylo by od věci zjistit, kdo by mohl být objektem další sochy literáta v Čechách a na Moravě. Filip Topol, Zuzana Navarová, Ivan Diviš, Jana Krejcarová, Ivan Blatný, Ivan Jirous, Jiří Kolář? Ty by ovšem žádný jen trochu známější sochař nepřijal – nevydělal by na nich dost. A zástupcům městských částí zase ta jména nic neříkají. Vymodeluju si je tedy sám doma z plastelíny a nazdar.