Ostatně historici na to přišli dávno a pro specifický žánr „dějiny všedního dne“ jsou romány neocenitelným pramenem: málokde se například dozvíme tolik autentických detailů o životě nižší britské šlechty jako od Jane Austenové.

Týká se to i románu, který v originále vyšel v roce 1978, česky v Odeonu pak o dva roky později, a který je dnes zcela zapomenutý – bez uzardění můžeme říct, že právem. Přesto je zajímavý, třebaže spíše z hlediska sociologického než uměleckého. Jmenuje se Katedra, jeho autorkou je Irina Greková (1907–2002), což je pseudonym matematičky věnující se teorii her a pravděpodobnosti, literárně činné od šedesátých do osmdesátých let.

Tu knihu jsem si pořídil za 20 Kč v jednom z olomouckých antikvariátů, primárně proto, že mě zajímalo, jak vypadá sovětská podoba univerzitního románu. Na záložce avizovaná autorčina vědecká kariéra slibovala autentickou znalost prostředí, byť se ve výsledku o vědecké práci protagonistů v knize pojednává mlhavě a neurčitě. Román se odehrává v sedmdesátých letech na Moskevské univerzitě, na fakultě AKI (sovětská zkratka pro automatiku, kybernetiku, informace). Postavy „vědecky pracují“, což zde znamená, že „vymýšlejí vzorce“ nebo prostě „něco počítají“. Katedra nemá výraznější dějový oblouk, spíš se jedná o soubor povahopisných črt pedagogů a studentů. Protože si o kvalitách života v brežněvovském Rusku nečiníme žádné iluze, překvapí, že román mohl vyjít jako součást oficiální sovětské literatury. A podíváme-li se na něj současnou optikou, vlastně nám pomůže pochopit tu překvapivou míru letargie a apatie, jakou současní Rusové – aspoň tedy podle zpráv – vykazují vůči válce a obecně vůči kvalitě života, kterou jim zajišťuje jejich současné politické vedení.

Obraz životní reality podávané Katedrou je mimořádně depresivní. Studentka Lída je z provinčního města, ve kterém panuje naprostý bordel. V městečku je kino, ale nefunguje, protože promítač je věčně ožralý, takže buď zaměňuje cívky, nebo nepromítá vůbec. Na nákupy se jezdí do vedlejšího většího města, protože tam mají aspoň nějaké zboží. Pro Lídu je studium v Moskvě vysvobozením, matematika pro ni představuje únik z beznadějného života. Jenže je tak chudá, že na kolejích žije jen z nakládaných okurek, které jí posílá máma. Vedoucí katedry profesor Zavališin býval kdysi významný vědec, teď žije sám s hospodyní Darjou a vzpomíná na dceru, která padla ve válce. Darja je žena, která „má názor“; např. za to, že v Moskvě není maso, mohou majitelé psů, protože ti všechno sežerou.

Zavališin se sblížil s laborantkou Majkou. Děvče vyrůstalo jako sirotek – máma jí umřela, protože ji nevzali do nemocnice, jako důvod udali, že se „má kdo starat“, čímž byla míněna její školou povinná dcerka. Zavališinovi připomínala dceru, tak ji všemožně podporoval. Jenže Majka ho bezostyšně okrádala – o peníze i o vzácné knihy, které její milenec prodával na černém trhu. Starý profesor to věděl, ale nic proti tomu nedělal. Zavališin vedl spor s děkanátem, který katedru kritizoval za velký počet nedostatečných u zkoušek, což fakultě kazí výkazy. Nakonec od nějakého úředníka dostal natolik hulvátský dopis, že z toho prodělal infarkt a zemřel. Jeho kolegyně Nina Astašovová se rozhodla uspořádat profesorův vědecký odkaz, jenže zjistila, že v pozůstalosti jsou jen banální výpočty a kresbičky. A to je pouhý vzorek z desítky postav…

Život je v románu vykreslen v ponurých a depresivních barvách. Ženy opuštěné nezodpovědnými muži. Chudoba. Alkoholismus. Neutěšená bytová situace. Hrůzná zdravotnická péče. Všeobecná hrubost, neomalenost a lemplovitost. Je třicet let po válce, ale společnost a lidé jsou jí stále poznamenány. Všechna ta malost, ubohost a chudoba jsou brány jako něco normálního, nikdo se nad tím nepozastavuje, nikdo nereptá, nikdo se nesnaží nic zlepšit. Žádná z postav jako by nedokázala přesáhnout horizont Moskvy, a to navzdory tomu, že jsou prezentováni jako vědecké autority. Vnější svět zkrátka neexistuje, ta všeobecná rezignace a letargie se dá vnímat i tak, že společnost dosáhla nejvyššího stupně civilizace a není co zlepšovat. 

Na populární Databázi knih má Katedra jen jedno hodnocení a optimistickou anotaci „Neobyčejně zajímavý mnohovrstevný obraz života studentů a pedagogů sovětské vysoké školy.“ Ta první tři hodnotící slova by šla samozřejmě lehce zpochybnit, ale současně s nimi lze i souhlasit, protože ten román „zajímavý“ doopravdy je. Líčit naprostý rozvrat (morální, lidský, odborný, ekonomický) a letargii jako status quo a nikterak se proti tomu nevymezovat totiž v tomto případě skutečně je onen „obraz života“. A zřejmě stále beznadějně aktuální. Ne nadarmo se říká, že ruská literatura nabízí příslovečné „okno do duše“ ruského člověka.